Motorka v partnerském soužití
Jsem držitelkou řidičského průkazu skupiny B. Umím řídit auto a malý motocykl. Dvoustopé motorové vozidlo řídím skoro denně. Co se týká vozidel jednostopých, tak to bývám pouze a ráda spolujezdcem. Všimli jste si někdy hádající se dvojice v autě stojícím na červenou? A viděli jste někdy hádat se na semaforu motorkáře se spolujezdkyní?
Rozhádaných posádek aut jsem už zaznamenala spousty, ale motorkářskou zatím žádnou. Tak jsem buď měla jen štěstí na ty, kteří byli zrovna v dobrém rozmaru, anebo na tom, že se spolucestující na motorce tolik nehádají, něco je. Důvod na pohled sladěných motorkářských posádek může být prostý. Na motorkách sedí možná více dvojic, které spolu jezdí „nezávazně“, ať už proto, že jsou spolu krátce, nebo proto, že se nejedná o stálé životní partnery. A samozřejmě roli hraje i početní převaha aut nad motorkami na semaforech. Ať je to, jak chce, přece jen pohled na dvojici v autě a na motorce inspiruje k zamyšlení.
Motorka a jízda na ní bývá spojována s pocitem svobody, nezávislosti a nekonvenčnosti. Většinová automobilistická společnost má za to, že motorkáři jsou rebelové, kteří se neradi podřizují pravidlům a hledají si svou vlastní cestu životem. Motorkářskou vášeň sytí do určité míry i samotářská jízda dodávající pocit volnosti. Co tedy nabízí společná jízda na motorce partnerské dvojici? Není toho málo. A k rebelii a nekonvenčnosti to má velmi daleko. Jízda na motorce nabízí pocit sounáležitosti, těsného fyzického kontaktu, prožití vzájemné závislosti i respektu jednoho k druhému na pozadí skutečně společného zážitku. Sednout si za někoho na motorku vyžaduje rozhodně větší dávku odvahy a důvěry než usednout na sedadlo spolujezdce ve voze. Už sama jízda na motorce v pozici spolujezdce je reálným utvrzením víry ve schopnosti toho, kdo řídí. A platí to i naopak.
Žádný zkušený řidič, který chce dojet ve zdraví, nenechá za sebe usednout někoho, o kom by si myslel, že mu nedůvěřuje. Vzájemná důvěra, respekt a dodržování základních pravidel jsou pro projížďku na motorce stejně nezbytné jako benzin. Ti, kteří už někdy na motorce ve dvou jeli, dobře vědí, že souhra a spolupráce je nutná. Motorka dokáže být přísná a trestá neposlušnost ve spolupráci. Role musí být jasně rozdělené a pravidlo, kdo je řidič a kdo spolujezdec, je během jízdy nezpochybnitelné. Kdo řídí, tak řídí, a kdo se veze, se veze! Zdá se vám to jasné a logické? Mně také.
Ale podívejte se do kabin aut. Tam už to tak jasné a logické nebývá. Kolik spolujezdců nerespektuje postavení řidiče a stále se snaží, byť i v dobré víře, zbavit ho jeho kompetencí? Další skupinou spolujezdců jsou ti, kteří se vezou jen jaksi mimochodem, jízdy se prakticky neúčastní a nechávají se přepravovat. Jsou sice ve voze přítomni, ale pocit společné jízdy v tom prožitkovém slova smyslu jim uniká. Bezpečná jízda na motorce ve dvou luxus „bezduché přepravy“ nenabízí.
Zdá se, že jízda na motorce patří k tomu malému množství aktivit, které nejenže poskytují, ale i přímo vyžadují „splynutí těl a duší“. A právě tenhle pocit bývá v lásce pro většinu lidí jedním z těch nejžádanějších. Proto považuji jízdu na motorce pro partnerské či manželské soužití jako utužující.
Autor: PhDr. Marta Boučková (Moje Psychologie)
