Můj muž mě psychicky deptá. Kdyby mi dal facku, tak bych byla radši!
Příběh paní Kláry působí místy jako scénář z béčkového psychothrilleru. Klářin příběh kupodivu není úplně ojedinělý. S podobnými příběhy plnými psychické agrese se ve své praxi setkává například koučka osobního růstu Silvie Holá.
„Mnoho žen, se kterými jsem se ve své poradenské praxi setkala, se v partnerském vztahu setkalo s psychickým násilím. Ty silnější, obvykle ze zdravého rodinného prostředí, s dobrým vztahem se svým otcem, vše zarazily už v zárodku, nebo od násilníka rychle odešly. Druhá skupina ve vztahu dlouhodobě trpí a stále těsněji se zaplétá do trýznitelových sítí,“ popisuje Holá. Jednou z takových dam je i Klára.
Začalo to, když odešla dcera a zemřel můj otec
„Je to 2 roky, co dcera odešla na kolej a já zůstala s manželem sama. V té době také tragicky zemřel můj otec, velká autorita v naší rodině, skvělý a úspěšný člověk, který budil přirozený respekt. Manžel ho měl rád, ale zároveň to byl jediný chlap, kterého skutečně bezvýhradně respektoval. Někdy v té době se začaly rozvíjet manželovy snad až psychopatické sklony. Vždy byl zvláštní člověk, míval týdny, kdy byl plný elánu, zábavný, vtipný, hýřil nápady – ale za tím vším jsem stále více cítila, že se musím také smát, také být spokojená a obdivovat ho.
Tehdy jsem to ale příliš neřešila, hodně jsme i s dcerkou cestovali a byli jsme jako rodina hodně spolu. Dobrých dní bylo více, než těch ostatních. Manžel dceru velmi miluje a dcera jeho, k ní se nikdy nechoval nehezky nebo divně, jako poslední léta ke mně. V méně veselých obdobích býval manžel podrážděný, vše ho rozčilovalo, musela jsem kolem něj chodit po špičkách. Při každé příležitosti se hádal, dokazoval pravdu, nenechal mě nepokoji, dokud ze mě nevymáčkl to, co chtěl. Jenže to vidím až zpětně, kdy se vše žene do extrému a dobrých dní je minimum.“
„Chcípneš,“ špitl mi najednou do ucha
„Jeho chování je opravdu zvláštní, vždy měl lehce manipulativní sklony, ale měla jsem své obranné mechanismy a navíc jsem od přírody spíše submisivní typ. Jenže když vám někdo najednou jen tak špitne do ucha ,chcípneš ʽ – a usměje se, protože nenašel v lednici nic na rohlík, a pak dělá, že se nic neděje – prostě nevíte, jak reagovat.
Obvykle se jdu projít, nebo spát. Jenže on mi pak třeba zamkne byt a nechá klíče v zámku, nebo rozsvítí, když usnu. Ráno je pak schopný mi do očí tvrdit, že zcela jistě nerozsvěcel, že se mi to určitě zdálo! A podobných příhod zažívám stále víc. Dcera o ničem neví, před ní i známými se chová normálně. Jsou chvíle, kdy uvažuju o tom, zda není nějaká chyba ve mně – pak si sednu, uklidním se a racionálně vím, že jsem úplně normální. Někdy si říkám, že bych byla radši, kdyby mi dal facku a tím by vše skončilo!“
Den v temné koupelně
„Vše vyeskalovalo během jednoho víkendu; slušně jsem odmítla s ním jít na kolo, nebylo mi dobře. Tři roky mě trápí bolesti žlučníku, které on bagatelizuje – prý to jsou jen plyny a nemám jíst tak zdravě. Najednou slyším za dveřmi koupelny, že prý tedy jede sám. Nezvykle vesele se loučí a najednou cvakne zámek od koupelny, zhasíná se světlo a já se ocitám na 9 hodin uvězněná ve tmě. Když se vrátil, strašně jsem se rozčílila.
Jenže on se mi omlouval! Prý to byl omyl, bylo úplně jasné, že ví, že já vím, že lže – evidentně se u toho bavil. Večer skončil tím, že mi vynadal, že jsem mu zkazila den, nejela jsem s ním na výlet a ještě na něj hodím nehodu s koupelnou. Prý stárnu a měla bych se nechat vyšetřit. I přes můj bojovný elán vše skončilo tak jako vždy, plakala jsem, odkývala mu, že jsem pitomá. Naprosto nechápu, jak se mu to vždy povede. Co se s ním děje; je nemocný, nebo zvrácený?“
Může za to dcera?
„Přemýšlela jsem o tom, že se třeba nemůže vyrovnat s tím, že dcera odešla. Zbožňoval ji a ona k němu vždy také velmi tíhla, já byla spíš takový domácí servisák. Jenže dcera studuje daleko, má přítele a táta je nyní také na druhé koleji. Navíc oslavil padesátku a možná to na něj všechno dolehlo. Nevím, asi ho zase omlouvám a oddaluji tak čas, kdy se budu muset nějak rozhodnout co dál, k žití to není.“
