Musím mít poslední slovo
Dokážu rozlišit situace, kdy je lepší mlčet. Ale nedokážu si pomoct. Neumím se vzdát té radosti, když pronese jedovatou poznámku, na niž není odpověď. A je přece škoda mlčet, když vás napadne něco vtipného,“ říká Mirka.
S lidmi, kteří jako ona musejí mít poslední slovo, bývá k nevydržení. Na všechno mají odpověď a pohádají se s vámi do krve, protože oni všemu rozumějí a mají vždycky pravdu. Jsou to prostě „ředitelé zeměkoule“. Podle psychologa Petra Šmolky o poslední slovo zpravidla usilují lidé spíš nejistí, snažící se zakrýt své vlastní úzkosti, nebo takoví, kteří každou komunikaci vnímají jako výzvu k soupeření.
„U jedinců, kteří se pohybují v rámci jakési klinické normy, bývá úporná snaha mít poslední slovo odrazem vymezování pozic nebo projevem nejistot. Na druhou stranu však nelze ignorovat, že jsou i jedinci, kteří se klinické normě jaksi vymykají – nezdrženliví, agresoři, mentoři. U nich jde spíš o projev jejich osobních charakteristik, jakož i o odraz přezíravého postoje vůči ostatním. Jakákoli sebereflexe je v těchto případech málo pravděpodobná.“
Ve větších rodinách může být potřeba „mít poslední slovo“ vymezováním pozic mezi sourozenci. A za něco možná podle odborníka může i zakořeněný mýtus, že mlčení znamená souhlas. „Boj o poslední slovo lze chápat jako vymezování komunikačních (a nejen komunikačních) pozic. V mnoha situacích mívá přece poslední slovo šéf, ať již neformální, nebo formálně dosazený,“ říká odborník.
Kdo posledním slovem dává příkazy, dává tím většinou najevo touhu po moci. „Po posledním slovu se ten, kdo je vyslovil, ocitá ve vlastních očích na pomyslném stupni vítězů, zatímco ve skutečnosti se mnohdy řítí do jam poražených,“ upozorňuje odborník.
Když Mirka zakončí jakoukoli komunikaci ostřejším slovem, na které druhý nereaguje, taky má pocit, že vyhrála. Pokud si představíme komunikaci jako vršení replik na pomyslnou hromadu, leží ta poslední skutečně až nahoře, tudíž může k takovému předsvědčení svádět.
Jenže většinou je to v podobných situacích spíš tak, že druhému už za další slova nestojíte, proto raději mlčí. Připusťte, že se – alespoň občas – můžete mýlit a že „poslední vyhrává“ vždycky neplatí. To je obvykle první krok k tomu, naučit se občas mlčet, ačkoli jazyk se vám v ústech kroutí jako had. Když už se přece jen potřebujete hádat, dělejte to konstruktivně.
Autor: Jana Benešovská (Moje Psychologie)
