Může nám nadávání pomoci?

Pocity zmaru dokážou člověka až paralyzovat, hryzat, zneschopňovat, píchat
u srdce, tlačit v žaludku a obírat jej o schopnost rozumně myslet. Ono
se lehce radí: „Okamžitě se uklidni.“ Jenže tento zdánlivě jednoduchý povel
je jen obtížné vyplnit. Když se o sobě nepěkně vyjádříme, uvolňuje se podle
psychologů napětí. Vynadáme si, ať už vulgárně, či slušně, protože se chceme okamžitě cítit lépe. Můžeme si tedy pořádně od plic zanadávat sami na sebe a svým způsobem si dát najevo, že si máme příště dávat větší pozor a být třeba pilnější, aby se nám naše přání podařilo splnit?

„Moudré je naučit se konstruktivně kritizovat a uplatňovat tento komunikační
model nejen směrem k druhým, ale i sami k sobě ve svých vnitřních monolozích,“ uvádí Martina Neprašová z poradny Psychoterapeut. „Moudré
je učit se pracovat se svými negativními emocemi, a to tak, že tím neubližujeme ani sobě, ani jiným,“ dodává.

Trestat se někdy tím, že si vyčiníme, nemusí být podle odborníků od věci. Vše bychom měli ale dělat s mírou. Bleskové řešení totiž nemusí být vždy to nejlepší.

S emocemi se to musí umět

Znáte to jistě všichni. Někteří lidépláčou nahlas, druzí slzy doslova polykají,
aby je ostatní neviděli. Dalšího pak ani nenapadne, že by nějaké slzy vůbec měl. Někdo se vzteká a jiný se stahuje do kouta. A jaké to je, nerozčilovat se kvůli své vlastní chybě nebo chybě někoho druhého? „Pokud nebudeme dlouhodobě uvolňovat své negativní emoce, vystavujeme se velkému riziku psychického či somatického onemocnění. Dobré je naučit se zdravě zacházet se svými negativními reakcemi – snažit se nekupit napětí, nepřesunovat je na druhé, najít si svůj individuální způsob odreagování, relaxovat, odpočívat nejen pasivně, ale i aktivně. A také řešit problémy a neutíkat před nimi,“ říká Martina Neprašová.

Nezpracovanou emoční reakci můžete nevědomky poslat kamsi do podvědomí, kde se přidá k dalším „kamarádům“ – emocím nahromaděným z dřívějška. Zkuste si tedy nevyčítat, co se nepovedlo nebo že je něco špatně. Zkuste to jednoduše příště udělat jinak.

Pokud si strach k sobě, v nadsázce řečeno, nevpustíme dveřmi, může k nám vlézt oknem. „Každý by si měl vyzkoušet přesný opak toho, co nám radí strach. Tomu někdy dlouho čelíme a nechceme si ho připustit. Když je ho pak ale hodně, naštveme se a nebojácně se mu postavíme. Stačí tedy sebrat odvahu
a jasně si říct: Tak pojď, strachu, pojďte, smutky, nebojím se vás, patříte
ke mně stejně jako cokoli jiného,“ radí kouč Tomáš Stabenow, který se
věnuje náctiletým klientům.

Ať to není „divadlo“ pro druhé

Pokud se nám díky nadávání podařilo ventilovat napětí a nikdo nepřišel
k újmě, je vše v pořádku. Problém ale nastává, když negativním pojmenováním
systematicky shazujeme sami sebe nebo někoho v našem okolí.

„Zanadávat si decentně tak, aby se nám ulevilo, není mnohdy od věci. I to může pomoci jako akutní odbourání tenze – napětí. Důležité ale je, aby nešlo o jediný zafixovaný způsob reakce na frustraci. A neméně důležité je i to, abychom nadáváním zbytečně nezatěžovali své okolí. Pokud k odreagování tenze potřebujeme nutně obecenstvo, pravděpodobně tím prvotně řešíme něco jiného,“ míní Martina Neprašová.

A jak v takové chvíli naše slova ovlivňují naše pocity a co to dlouhodobě dělá s naším sebevědomím? „Když v našem vnitřním monologu dlouhodobě převažuje destruktivní kritika, výrazně a zásadně se to podepisuje na sebevědomí člověka a je to signálem nepříliš pozitivního vztahu sama k sobě,“ potvrzuje slova Ilji Žáčka Neprašová.

Reakce na frustraci závisí samozřejmě na osobnosti každého z nás. Záleží mimo jiné na tom, jaký kdo má temperament, jak je impulzivní, jaká je jeho frustrační tolerance a psychická labilita. „Významnou roli hraje ale také to,
jak člověk komunikoval v původní rodině, kde se základům mezilidské komunikace učíme,“ doplňuje psycholožka Kateřina Stavojská.

Křikem na druhé trestáme sebe

Jak praví moudří klasici, nadáváním na hloupost nebo chybu někoho jiného
trestáme především sami sebe.

Anebo trochu rozpustilejší „rada“: Až vám bude příště úzko, otočte se čelem ke slunci. Všechny stíny budete mít za zády.

A buddhisté zase říkají: Zkuste zůstat chvíli u sebe, u svého pocitu, neutíkat od něj, nezbavovat se ho, prožít si ho naplno. Nebo: Nechte problém proběhnout, pomalu odeznít a pak se z něj poučte.