Muži a věk: Jak vnímají sami sebe?
Nikdy jsem to ještě veřejně nepřiznal, ale já mám ke svému tělu nedůvěru vlastně už od mládí. V pubertě jsem rychle vyrostl přes 193 cm, byl jsem dlouhý a velmi kostnatý, velká chodidla, neohrabané dlouhé ruce. Styděl jsem se, že jsem hubený, místo abych se radoval, že jsem vlastně štíhlý. Taky mi nikdy moc nerostly vousy a třeba chlupy na prsou. Těžce jsem nesl pohled na některé své vyspělejší spolužáky na gymplu, kteří už se pravidelně holili. Zkoušel jsem pádlovat na závodním kajaku, zkoušel jsem orientační běh, dokonce jsem byl i párkrát v posilovně, protože jsem toužil mít velké svaly, široká ramena a „pekáč buchet“ na břiše. To se nepodařilo. Nikdy jsem to moc dlouho nevydržel.
Nemám v sobě ani za mák sportovního ducha, takže se vlastně sám sobě divím, že již skoro 40 let hraji pravidelně tenis. Tenhle sport je poněkud jednostranný a spíše mi způsobuje vyhozené ploténky a bolesti za krkem. Nicméně jej miluji, a dokud se udržím na nohou, budu se stále belhat do našeho romantického klubu na kraji Stromovky. Až neuběhám singl, určitě najdu pár důchodců na double!
Posledních dvacet let, co vydávám průvodce po nejlepších a nejzajímavějších restauracích, se moje váha nezměnila ani o kilogram. Stabilních 97 kg na 196 cm výšky. Ať jsem jedl, co jsem jedl, večer, v noci, velké porce, tučné maso, váha stále stabilní. Až loni jsem nečekaně skočil na 102 kg a zaboha se z toho nemůžu dostat!
Štve mě to jako nejspíš každého. Vzhledem k výšce na mně to bříško není moc vidět, ale je tam – a cítím jej! Vnímám, že jsem najednou pomalejší, některé kalhoty nedopnu, a když si navlékám ponožky, přijde mi to někdy, jako bych se potápěl pod vodu. Nádech, výdech.
DIETÁM NEVĚŘÍM
Musím říci, že svoje tělo tedy skutečně nemiluji ani neobdivuji. Snažím se nějak vyjít s tím, co mi rodiče a osud nadělili. V žádném případě však nedržím žádné diety a doufám, že k tomu nikdy nedojde. Vždyť si představte ten paradox – tenhle chlapík, co organizuje food festivaly a vydává průvodce po gastronomii, je pořád na nějaké dietě! To bych to asi musel s tou svou kulinářskou profesí docela zabalit. Nemůžu přece „kázat vodu a pít víno“… Kromě toho, dietám nevěřím. Věřím jen tomu, že každý z nás máme svůj specifický způsob zpracování potravy. Někdo potřebuje víc masa, jiný spíše směřuje k zelenině a ovoci. Jsem si jist, že na vývoj naší postavy, nálady, kondice a zdraví má obrovský vliv, co jíme, v jakém rozpoložení, v jakém rytmu, čase a samozřejmě obsahu a hmotnosti.
Jednou jsem viděl dokument s nějakou ženou, která byla hrdá na své tělo. Byla to skutečně atraktivní blondýna skvělých tvarů a vypadala téměř stejně jako její dcera. Měla desítky operací všeho, co jen šlo vylepšit. Nebyla moc bohatá, ale místo dovolené nebo auta raději investovala do svého vlastního designu. Balila bez problémů muže, kteří byli o 15–20 let mladší než ona. A pak na konci své filmové prezentace přiznala, že její tělo sice funguje skvěle, vypadá mladší, než je, ale že mozek se jí nezměnil. Neměla si s těmi zajíčky co říci a jejich nápady, myšlenky, příběhy ji vlastně nudily a nezajímaly.
Tak to si myslím taky. Že totiž můžeme díky technologiím na sobě leccos vylepšit, pomyslně si ubrat roky a na nějaký čas i třeba malinko obelstít své okolí, ale dokud nám nevymění i mozek, myšlenky, vzpomínky a touhy, tak je to jen napůl a na pouze pomíjivou a krátkou „chvilku štěstí“. To je, jak říká klasik: „Můůůška jenom zlatá!“
Článek vyšel v časopise Moje psychologie.
