Náš svět je MY: Kde je hranice zdravé partnerské blízkosti?

Můj kamarád Aleš je moc fajn. Je s ním legrace, je na něj spolehnutí a kromě toho umí pověsit lustr, opravit počítač a skvěle vaří. S kamarádem Alešem jsme toho zažili tolik, že by to vydalo na menší generační román. Jezdili jsme na hory, vyráželi na tematické i naprosto nesmyslné výlety kamkoli, strávili desítky kreativních i naprosto proflákaných víkendů, viděli stovky filmů a seriálů, uvařili tisíc večeří a vyléčili stejně tolik kocovin. Kamarád Aleš má vždycky zapnutý telefon a nikdy neříká, že to neslyšel nebo že zavolá později, aby se už nikdy neozval.

Kamarád Aleš má jedinou chybu: Když se po jeho boku objeví nová přítelkyně, začne mluvit v množném čísle. „Dneska to nestihneme, dneska dorazíme, my ještě nevíme anebo není nám dobře a budeme doma.“ Jeho osobnost se začne postupně rozpouštět a obrysy mizí. Začne poslouchat hudbu, která se líbí jeho nové milé, trávit víkendy tak, jak se to líbí jí, a jíst jídla, která má ráda ona.

„Ale my nejíme maso,“ vyrazil mi například zhruba před půl rokem dech, když se zamiloval do vegetariánky a já se s našimi kamarády dožadovala grilovacího večírku. Zhruba po roce pak jeho vzkvétající vztah téměř ze dne na den skončí, aniž by byl některý ze zúčastněných schopný říct proč vlastně. Aleš je pak chvíli smutný, ale mluví zase v jednotném čísle, poslouchá svoji hudbu a jí maso.

Nemůžu dýchat!

Kamarád Aleš není žádný exotický exemplář ani výjimka. Tendenci rozpustit svoje JÁ ve jménu lásky má v určité fázi vztahu každý. To je podle psychologů naprosto normální a přirozené, obzvlášť když jsou oba zúčastnění ještě hodně mladí a poznávají svět spolu. Dokonalé splynutí pak může vypadat různě. Jsou páry, na kterých to nepoznáte, páry, které se drží za ruku, páry, které se drží za ruku, i když jedou autem, páry, které nosí stejné oblečení a jedí stejná jídla, a pak páry, které bez sebe neudělají ani krok a mluví o sobě zásadně v množném čísle.

„Je přirozené, že se partneři začnou propojovat. Propojování se říká emocionální fáze. Do jisté míry je příjemná, ale dříve nebo později nás začne omezovat a ohrožovat naši integritu. Dostaneme se do patové situace, kdy strašně potřebujeme, aby nás partner chápal a potvrzoval nás – jsme na tom závislí. Čím víc to potřebujeme, tím méně to od partnera dostáváme. Takhle vzniká závislost,“ vysvětluje psycholožka Leona Dyrehauge emocionální fázi, která nadejde v každém vztahu. Tedy moment, kdy si oba nebo jeden z partnerů začne uvědomovat, že tak trochu ztrácí svoji integritu.

Když jeden povolí, o to víc začne tlačit ten druhý, protože cítí, že ten druhý ubral. Ale MY jsme přece MY. Ve vztahu začíná ubývat kyslík, což ale neznamená, že přijde bouřka, která vzduch pročistí. Naopak. Taková patová situace může trvat měsíc, rok nebo třeba dvacet let. Záleží na tom, jak hluboko se v takovém vztahu oba zahnízdí. „To jsou pak takové ty páry, které se neustále hádají a jsou na sebe zlí, ale přitom jsou neustále spolu,“ vysvětluje Leona Dyrehauge.

Dva jsou víc než jeden

Některým lidem může ale takový vztah skutečně dlouhodobě vyhovovat, a dokonce mají tendenci do takových závislostních vztahů naskakovat. To souvisí s tím, jak jsme na tom sami se sebou, tedy jaký je náš vnitřní obraz o nás samých a jak pevná jsou naše přesvědčení a pravidla. Tedy jak pevná a konzistentní je celá naše osobnost. Pokud nedrží příliš pohromadě, o to větší potřebu pak máme opřít se nebo se rovnou pověsit na druhého.

Špatná zpráva je, že si ale většinou hledáme partnery, kteří to mají podobně, takže splynutí sice bývá rychlé, ale nemívá dlouhého trvání, protože dříve nebo později se ve vztahu začnou oba přetahovat a pokoušet se s tím druhým manipulovat. Fáze MY nás ale může nějakou dobu saturovat, protože dva jsou prostě vždycky víc než jeden a oba si dodávají nějakou dobu sílu i sebevědomí. Proč to tedy nefunguje věčně?

Ten největší problém je podle Leony Dyrehauge v tom, že v takovém vztahu nejsou partneři schopni akceptovat nejen hranice toho druhého, ale ani ty svoje. Společné e-mailové či skypové schránky, nebo dokonce hesla k počítačům a účtům jsou toho nejlepším důkazem, protože není lepší způsob, jak přijít o své soukromí. Všechno je teď společné včetně nákupů, konverzace s přáteli, ale i snů a tajných přání, protože tajnosti se v takovém vztahu nepřipouštějí. A právě proto bývá v takových vztazích nejvíce žárlivosti. Pokud ten druhý nedej bože náhodou zavadí okem o někoho jiného nebo si zakryje displej svého mobilu při psaní esemesky, je to z druhé strany bráno jako zrada a signál, že je cosi v nepořádku.

„To je projevem toho, že absolutně netolerujeme soukromí toho druhého. Například tedy toho, že by mohl mít jiný názor než já, nebo že by se mu dokonce mohl líbit někdo jiný. Pokud se chovám takhle, neuvědomuji si, že každý člověk je individualita a že já nejsem její součástí. Totéž platí o stejném oblečení. Potřebu splynout si oba posílí tím, že se stejně obléknou. Takový pár čeká ještě dlouhá cesta, protože zatím vystupují jenom jako MY. Což může být na nějakou dobu fajn, ale zralý vztah to určitě není. Zralost se projevuje tím, že vím, kdo jsem JÁ, a že stojím na vlastních nohou,“ dodává Leona Dyrehauge.

Bezpečné MY

Na to být MY si nemusíme nijak zvlášť zvykat, naopak. Je to přirozenost, na kterou jsme odmalička zvyklí. MY jsme byli už od samotného početí a pak se nechali jako MY hýčkat celé dětství. A pak se snažili postupným, pomalým a dlouhodobým procesem oddělit a najít svoje JÁ. První snaha o takové oddělení se poprvé projevila zhruba ve třech letech věku, kdy jsme si začali uvědomovat svoje JÁ, což se projevilo tím, že jsme se chovali jako frackové, nechtěli poslouchat, vzpouzeli se do té doby běžným prosbám a příkazům a neúnavně dokola opakovali, co se nám nelíbí, co chceme, a ječeli jsme, když jsme to nedostali. To všechno byl ale naprosto zdravý proces.

Druhá velká fáze separace pak nastala v pubertě, která je pro dospělé zdravé silné JÁ naprosto klíčová. Pokud se tady něco zaseklo, je to jedna z hlavních příčin všemožných psychických potíží v budoucím dospělém životě. Ať už to dopadlo jakkoli, vzpomínka na bezpečné MY každopádně zůstává hluboce vryta do paměti a my máme celý život tendenci snadno sklouznout zpět. Ve vztazích se pak přizpůsobujeme, trápíme se tím, co si o nás myslí ten druhý, hledáme porozumění a potvrzení sama sebe. Tendence naskakovat do takových závislostních vztahů je typická právě v případech, kdy „splynutí“ MY nebylo v průběhu dětství a dospívání dostatečně naplněné.

„Když tuhle fázi ale ve vztahu v pravý čas chytíte za správný konec, můžete na tom hodně vyrůst,“ dodává naději psycholožka. To, jak by měl ideální vztah vypadat, by se dalo podle Leony Dyrehauge přirovnat ke krasobruslení v páru. Totální souznění a dech beroucí souhra. Ale do intimního vztahu patří přirozeně i hodně nesouladu a frustrace. A je dobré to tak přijmout.

Ale mně se líbí červená

To, co vztah v určité fázi potřebuje, je takzvaný proces diferenciace. To znamená po první fázi absolutního propojení od partnera trochu odstoupit a uvědomit si, co chci já a co je moje identita. A také jestli jsme schopni vůbec unést, že něco nebude tak, jak si to přeje můj partner. To od každého vyžaduje buď pevnou stabilní osobnost, nebo to chce začít se vnitřně posilovat. Pokud touto fází vztah neprojde, jsou pak partneři ve vztahu velmi nesvobodní, protože lpí na tom, co si o nich myslí ten druhý a jestli je „potvrdí“.

„Samozřejmě lze tuhle nepohodlnou fázi přeskočit nebo vyřešit tím, že se rozvedete nebo rozejdete, ale tím se nic nevyřeší. Mnohem těžší je neutéct, obrátit se k sobě a začít na sobě makat. Vydržet tu frustraci, kterou intimita přináší, protože intimita je především o sebezpytování. Určitě je těžké v nějaké fázi oddělit a vidět to, co chci skutečně já, co si myslím já,“ říká Leona Dyrehauge.

V dlouhodobějších vztazích je to podle ní o to těžší, že se partneři znají natolik, že si doslova umějí číst myšlenky. Takzvané mapování mysli znamená, že stačí jeden kraťounký pohled a okamžitě víte, co si ten druhý myslí, nebo dokonce co řekne. Vzájemné uznávání hranic a svoboda každého se odráží i v sexualitě. Pokud žena není schopná ustát ani svoji modrou sukni, protože se partnerovi líbí víc červená, pak si těžko v sexu prosadí svoji oblíbenou polohu. „Partneři tohle nevědí a nepočítají s tím, že vztah dojde jednoho dne do takové fáze. Pak se hádají a křičí na sebe, přijde nevěra, rozchod a skočíme do dalšího vztahu, který ale dojde k úplně stejnému krizovému bodu.“

Jak jsi to mohl říct?

„Vyhnout se tomu lze tak, že na to budu ve vztahu myslet a všímat si, kde jsem to ještě já a kde už začínám splývat,“ dodává Leona Dyrehauge, která případně doporučuje partnerskou terapii. Je totiž důležité pochopit, proč se vás vlastně tolik dotýká, když vám partner říká, co mu vadí, co byste na sobě mohla změnit, a proč pak máte tendenci to brát jako zradu a nepochopení.

Zkuste si představit, že vám třeba naznačí, že byste měla zhubnout. Můžete zareagovat tím, že vás to sice nepotěší, ale uznáte, že na tom něco je. Anebo to můžete vzít jako přímý útok na vaše citlivé místo. O to bolestivější, že váš partner, který je nejen vaší nejbližší osobou, ale přímo vaší součástí, přece musí vědět, že s nadváhou bojujete celý život. „Je jen na každém, aby si v sobě udělal pořádek a nemotal se v kruhu vzájemného obviňování,“ dodává psycholožka.

PATŘÍME K SOBĚ…

V Číně se objevil módní trend, kdy pár či manželé chodí ve stejném oblečení, aby tak dali jasně najevo, že k sobě patří. A obchodní řetězce vycházejí vstříc nabídkou identického oblečení pro ni a pro něj. Takový trend má ale podle odborníků v Číně své poměrně čitelné kořeny.

Do seznamování tady mladí lidé nemohli stovky let vůbec nebo jen velmi málo mluvit. Rodiče a prarodiče rozebírali rodinné kořeny, počítali věno a studovali astrologické tabulky, aby tak svým potomkům domluvili co nejlepší možný sňatek. Shodným oblečením dnes dávají páry najevo svoji svobodu v seznamování a výběru partnera, a je to pro ně také velký projev romantiky.

Nabízí se ještě další vysvětlení, že tento fenomén odráží čím dál víc materialistickou čínskou společnost, která je posedlá značkami a logy. Stejně jako chtějí Číňané ukázat, že jsou bohatí, stejným oblečením ukazují, že mají vztah.

Článek vyšel v časopise Moje psychologie.