Naše malé závislosti: Když se ze záliby stane droga
Před třemi lety třiatřicetiletý Lumír vážil 126 kg. Pak přišlo tvrdé probuzení – infarkt. Dnes váží o 40 kg méně a říká: “Společnost řeší závislost na drogách, automatech, alkoholu. Moderní závislosti – třeba ta na jídle – jsou přitom stejně nebezčné.“
Že o svém problému kdysi začal mluvit jako o závislosti,bylo jeho vlastní rozhodnutí. „Nejsem certifikovaný závislák, nepyšním se žádným lejstrem. Jen jsem si sám potřeboval vnitřně pojmenovat, jak ten můj vztah k jídlu vlastně vypadá. Závislost vnímám jako silně intimní vztah se svým já, se svým tělem a myslí,“ dodává.
Slovo závislost se dnes pojí s kdečím – závislost na telefonu, mluví se i o závislosti na nakupování nebo na sexu… Slovo samotné je však v těchto případech jen prázdný novinářský pojem, nejde o závislost v psychiatrickém slova smyslu. „Já toto slovo nemám moc rád, protože se z něho stal termín zneužívaný v nejrůznějších souvislostech,“ říká Ivan Douda, vedoucí psycholog a supervizor Nadace Drop In, zabývající se drogovou problematikou.
„Nejjasnější je situace kolem závislosti na alkoholu – tam je vše původně a jasně definované – je to choroba, kterou dovedeme stabilizovat, ale nedovedeme vyléčit. Je tedy nutná doživotní abstinence. Návyky na nadměrné konání nebo užívání čehokoli jsou spíš časově ohraničené, a měli bychom tudíž mluvit o nadužívání, zneužívání nebo problémovém chování.“
Opravdu závislý může být člověk jen na psychotropních látkách – nikotinu, alkoholu, heroinu a jiných drogách. Ostatní „závislosti“ jsou psychické problémy.
Bylo by však pošetilé myslet si, že bez užívání psychotropních látek dokážeme být zcela nezávislí. Svým způsobem „závislí“ se totiž stáváme v běžných životních situacích – když se zamilujeme, narodí se nám dítě, získáme vytouženou práci nebo objevíme v obchodě něco, co musímemít… Není to ovšem ta pravá závislost, taková, jaká se pojí třeba právě s alkoholem nebo drogami, můžeme spíš říct, že je to zápal či nadšení pro něco. I z něj se však může stát problém, který klidně skončí – třeba jako v případě Lumíra – v nemocnici. Jednoduché pojmenování pro něj však ještě nikdo nevymyslel, proto se společnost ohání pojmy závislost.
Nadšení versus problém
Jak vypadá správný nadšenec? Své zálibě propadne, ale zůstává nohama na zemi. Třeba začne jezdit na kole. Koupí si rovnou to nejlepší, předplatí si časopis o cyklistice a o své zálibě mluví, kde může, dokonce ke kolu přivede pár kamarádů. Ale když chce jet rodina v neděli odpoledne na návštěvu k babičce, nechá kolo kolem a míří na návštěvu. S nadšením. Právě tím se liší od člověka, kterého společnost nazývá „závislákem“. Nadhledem.
Uměním opustit něco, co mám rád, a nestrádat u toho. Jak poznáte, že už nejste nadšenec, ale že něco skřípe? Psycholog Ivan Douda přirovnává nezdravý stav k jakémusi drogovému efektu: máte na svoji drogu (ať už je to jídlo, počítač, mobil) obrovskou chuť. A to takovou, že klidně oželíte večeři s partnerem, setkání s kamarádkou, nestihnete uvařit a nestihnete vlastně vůbec nic…
Zkrátka vaše záliba vám komplikuje život. Víte o tom, že to není správně a že byste měli ubrat, jenže když ono je to tak příjemné. Takže nejenže nepřestanete, ale ještě zvyšujete dávky, protože co vám stačilo před třemi týdny, je dnes málo. A když se ocitnete „bez“, nemáte nikde stání.
Mají k takovému jednání větší sklonmuži, nebo ženy? „V současném sociálním prostředí, kde mizí generové stereotypy o mužské a ženské roli, která už v mnoha vztazích nefunguje, je jakákoli generalizace ohledně pohlaví zavádějící. S trochou nadsázky a zjednodušení lze říct, že k ,závislostem‘ jsou nejnáchylnější lidé, kteří nedokážou vydržet sami se sebou. V tomto není žádný rozdíl mezi pohlavími,“ říká psychoterapeut Michal Mynář ze soukromé psychoterapeutické praxe v Brně.
Jste v životě šťastní?
O pekle své „závislosti“ na jídle dokáže Lumír mluvit tak otevřeně, až vás z toho mrazí v zádech. Jídlo se pro něj stalo náhradou neuspokojených potřeb, tlumičem vzteku, lákavou odměnou i balzámem na stres či náplastí na kritiku. Cokoli ho trápilo, řešil tím, že si dal něco k snědku. Netrvalo dlouho a z jídla se stal plíživý návyk. Dostal se do bludného kruhu a lítal v něm, dokud se nezačalo rozhodovat: žít, nebo zemřít. Michal Mynář vysvětluje vznik nutkavého chování vyznačujícího se naléhavostí a opakováním určitých činností pocitem životní nenaplněnosti a neštěstí. „Je až s podivem, jak neradi se lidé konfrontují s otázkou: ,Jste v životě šťastný?‘ Většina těch, kterým ji položím, na ni ve skutečnosti neodpoví.
Buď to zamluví, nebo odpoví stylem: ,No, mám dům, dobře placenou práci, rodinu, jezdíme na dovolené… Proč bych se měl cítit nešťastný?‘ To je ale odpověď na něco úplně jiného. Podívejme se na ten rozdíl: jde o vysvětlování, přesvědčování sama sebe o tom, že není důvod cítit se nešťastně. To ale nic nevypovídá o pocitech,“ říká. A právě vztah k vlastnímuprožívání, ke svým pocitům a emocím je podle odborníka klíčem ke štěstí i důvodem ke vzniku závislostí: moderních i těch skutečných – na alkoholu nebo drogách.
Člověk „závislý“ na jídle, mobilu, počítači nebo čemkoli jiném tyhle věci vyžaduje proto, že se s jejich pomocí snaží vyhnout konfrontaci s nepříjemnými pocity a snížit tím své psychické napětí. Když nepříjemné přebijeme příjemným, máme – chvilkový – pocit, že to zmizelo… Nepříjemné je pryč. Jenže pro naše nevědomí platí princip, který Michal Mynář shrnuje větou: „Co vytěsňujeme – přetrvává.“ Negativní pocity nezmizí, ony si na nás mimo naše vědomí počkají. A pokud se s nimi opakovaně odmítneme konfrontovat, roztočí se cyklus chování, které nesprávně nazýváme závislost.
Zjednodušeně řečeno: závislost je cosi jako zkratka ke štěstí – člověk má nějaký problém a k jeho vyřešení zvolí tu nejsnadnější a nejrychlejší cestu: nějakou drogu (v tomto případě psedodrogu).
Jak vydržet sám se sebou?
Ke vzniku moderních „závislostí“ přispívá i rychlost doby, v níž žijeme, a množství podnětů, kterým jsme vystaveni. V takovém prostředí je snadné nevěnovat pozornost svému prožívání a vyhýbat se nepříjemným pocitům. „Dokud nebyla televize, internet, nakupování a další zdroje rozptýlení, člověku často nezbylo nic jiného než svým pocitům čelit, aby vydržel sám se sebou. V tomto to dnes máme složitější. Máme obrovskou škálu možností, jak se vyhnout nutnosti obrátit se sám do sebe a ke svému prožívání,“ vysvětluje psychoterapeut.
Svůj vliv na naše chování má i reklama. Ve skutečnosti je ale mnohem menší, než jaký se jí obvykle připisuje. Může do jisté míry fungovat jako spouštěč potřeby, ovšem jen v případě, že je ta potřeba žádaná od nás. Zjednodušeně: pokud nepotřebujeme traktor, pak fakt, že na něj v televizi běží reklama, nás nedonutí si ho koupit. Reklama funguje jako podpůrný nástroj. Nedokáže ale zmanipulovat člověka tak, aby se najednou začal chovat úplně jinak.
Novodobé slasti jsou podle Michala Mynáře novými „náplastmi“ na staré bolesti. Na dobrém jídle, mobilu, sociálních sítí není samo o sobě nic¨špatného, pokud se s jejich pomocí něčemu důležitému nevyhýbáme. A to důležité jsou naše pocity. Proto snadný recept na to, jak čelit nadměrnému užívání čehokoli, zní: najděte si čas sami na sebe, vyhraďte si ve svém rozvrhu chvíli jen pro sebe – bez televize, knihy, hudby a dalších rušivých vlivů. „Zpočátku to vůbec nemusejí být příjemná setkání. Ale budete-li pokračovat, po čase se to změní, chce to jen trochu trpělivosti a dobré vůbe. Když se přestanete před svými pocity skrývat, vaše ,závislosti‘ začnou ztrácet na síle,“ doporučuje Michal Mynář.
A recept číslo dvě: nestavte svůj život jen na jediné aktivitě. Pokud se posadíte na stoličku o jedné noze, pak se jí budete držet jako šílení a běda, pokud se zaviklá. A že se zaviklá docela snadno… Naopak když se posadíte na židli o dvou, nebo dokonce třech nohách (neboli budete mít koníčka, kterého však můžete rychle nahradit jiným, když bude třeba), vytrhne vás to ze stereotypního světa, kde má „závislost“ ideální podhoubí. Ono je to celé vlastně docela prosté: je důležité umět si odpočinout a mít v životě trochu rozptyl.
Poslední články autora
Osudoví muži - existují skutečně?
