Názor muže: Když za sebe ženy nechávají platit | E15.cz

Názor muže: Když za sebe ženy nechávají platit

Názor muže: Když za sebe ženy nechávají platit
ZDROJ: Ženy - E15

Josef Kraus

Galantnost, gentlemanství, projev pozornosti. Tak ženy s oblibou rády označují situace, kdy za ně muž v restauraci, v divadle nebo na dovolené platí. Nejde ale náhodou o vypočítavost? Přečtěte si, jak to vidí chlap.

Je pěkný večer, muž se ženou si zajdou na schůzku do nějaké pěkné restaurace. Pokud je restaurace skutečně luxusní, může dokonce číšník donést dva druhy jídelního lístku, přičemž ten určený dámě nebude obsahovat ceny u jídel, aby se ona nemusela při výběru rozpakovat.

Pomineme-li fakt, že se jedná o zcela zjevnou generovou diskriminaci, která je ale společností tolerována, pak se nějak automaticky počítá s tím, že útratu za večeři bude platit muž. Dokonce to je považováno za projev dobrého vychování, bontonu či etiky. V pořádku. Je to tak běžné. Mají to ale skutečně ženy považovat za něco automatického?

Nežijeme v minulosti

Tento kavalírský zvyk pochází z doby, kdy muži byli jedinými ekonomicky činnými, vydělávali peníze, nakládali s majetkem a rozhodovali o rodinném rozpočtu, aby se tak postarali o své ženy, které se staraly o domácnost, výchovu dětí, ale do práce nechodily. Neměly tak (až na výjimky) vlastní finanční prostředky, které by jim umožňovaly se podílet na společných výdajích.

Bylo tak logické, že majetný a výdělečně činný muž platil za restauraci, za kulturu a za další požitky. Zvláště ve chvíli, kdy se mladé slečně dvořil. Nyní je ale situace odlišná. Na vlně emancipace začaly ženy chodit do práce a vydělávat peníze. Často jsou na pozicích, kdy vydělávají více než průměrný muž.

Proč by tedy pracující a vydělávající žena měla nechat stejně majetného muže, aby za ni veškerou její útratu platil. Z ekonomického hlediska je to nesmysl. Zbývá nám tedy ono hledisko společenské, nebo chcete-li zvykové.

Placení je pozornost, nikoli standard

Navzdory ekonomické rovnováze muži stále cítí, a jsou k tomu společensky tlačeni, že je vhodné za ženy platit. A řada z nich to pro ně ráda udělá. Je to jakýsi důkaz, že jim žena skutečně za nějaké ty peníze stojí, že si jí váží, chtějí ji hýčkat a dopřát jí něčeho lepšího.

Očekávají za to ženskou pozornost, přízeň a také přiměřeně projevený vděk. Je to taková pěkná hra, ovšem tato hra musí být dobrovolná z obou stran, nikoli aby byla ženami brána za samozřejmost nebo dokonce povinnost. Nejenže by si měly vážit situací, kdy za ně muži platí, ale neměly by být naštvané či uražené v momentě, kdy k tomu nedojde.

Zlatokopky

Je velice odpudivé, když některé ženy vysloveně podmiňují nějaký kontakt s mužem tím, že jim musí být něco zaplaceno. Typickým příkladem jsou slečny, které přijdou na diskotéku s desetikorunou v kapse, sednou si na bar a čekají na sponzora, který je začne zvát na panáky výměnou za trochu toho flirtu.

Stejné je to v případě, kdy dojde na placení u stolu v restauraci, hospodě nebo kdekoli jinde. Přijde číšník, žena dělá, že se jí jeho přítomnost netýká, a jednoduše čeká na to, až muž vytáhne peněženku a celou útratu zaplatí ze svého.

Takovéto chování je nedůstojné a svědčí o nízké úrovni těchto dam. O ty také většinou zavadí, nebo si je dokonce nabalí muži se stejně pochybným morálním kreditem, kteří dokáží zaujmout akorát těmi penězi. Žádný skutečně zajímavý, inteligentní a sebevědomý muž něco takového nemá zapotřebí.

Jak to dělat správně?

Navzdory více méně shodné ekonomické síle obou pohlaví není nutné se vždy prát o to, aby bylo zaplaceno napůl. Jsou prostě chvíle, kdy muž chce ženu pozvat, potěšit jí a udělat jí dobře. Žena by ovšem měla být připravena za sebe platit v momentě, kdy na to dojde, aniž by začala svým partnerem kvůli tomu opovrhovat.

Při placení v restauraci je tak vhodné, pokud dáma projeví v tomto směru aktivitu, sáhne po kabelce, popřípadě vytáhne i peněženku. Jakmile bude mužem zaražena, ať si své peníze v klidu ponechá a hřeje se v jeho finanční přízni. Jestliže ale muž neprojeví touhu platit vše sám, měla by žena bez mrknutí oka svou část zaplatit.

Jednou já, jednou ty

Nemusí se vždy hrát fifty-fifty. Jednou může zaplatit muž, jindy zaplatí žena. Jestliže se žena nechala několikrát pozvat na večeři a muž ji za ni zaplatil sám od sebe a s láskou, nic jí nebrání mu za odměnu něco koupit, obdarovat ho, nebo pozvat na láhev vína, kterou zaplatí ona.

Žijeme v emancipované společnosti, tak co by to nešlo? Nikdo už se na vás kvůli tomu skrze prsty dívat nebude a muž si také nebude připadat méně mužně. Obzvlášť, pokud tato iniciativa vzejde právě z ženské strany.

Mohou to být i nepatrné drobnosti, které žena zaplatí, takže nadále bude existovat asymetrie mezi výdaji muže a ženy. Ale i takový malý výdaj dá muži jasný signál – nejsem s tebou jen pro peníze, také já dokážu platit. Oba si pak jeden druhého budete více vážit.

Autor: Josef Kraus
 

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!