Nechci být jen hlídací babička. Za trest vnoučata skoro nevídám

Manžel mi zemřel před pěti lety. Bylo to náhlé a nečekané. Chvíli po jeho smrti jsem fungovala jako stroj a vypadalo to, že jsem silná a statečná. Ale pak, když bylo po pohřbu, vyřídily se všechny potřebné věci, najednou to na mě padlo. Doma jsem několik dlouhých týdnů seděla a jen brečela. Odmítala jsem vyjít ven mezi lidi. Najednou pro mě přestal mít život smysl. Zanevřela jsme na všechno a všechny.

Stala se ze mě psychicky zdeptaná a zanedbaná žena. Nevím, jak by to se mnou dopadlo, kdyby mě z toho všeho nevytáhla moje dlouholetá kamarádka. Jsem jí opravdu vděčná. A že to neměla lehké. Tolikrát jsme na ni byla zlá. Nakonec jsem se nechala přemluvit a šla jsme s ní na sraz s lidmi našeho věku. S důchodci, co nehodlají zahálet, a život si užívají. Podnikají nejrůznější akce a všemožně sportují. Hned jsem mezi ně zapadla a po dlouhé době si zas připadala spokojeně. Vždy se těším na společné výlety i občasné zájezdy.

To vše by vypadalo idylicky, kdyby nebylo snachy a jejího nepochopitelného rozhodnutí. Když se dvojčátka Adámek a Zuzanka narodila, byla jsem v sedmém nebi. Najednou jsem měla další smysl života. Snažila jsem se za nimi chodit co nejčastěji, vždycky přinesla dáreček. Bydlím jen pět minut od jejich domu, a tak nebyl problém vypomoct. Jen zkrátka to nemohlo být kdykoli, kdy si snacha Ivana řekla. A to byl problém. Svou mámu má až na Moravě, a tak doufala, že já budu fungovat jako babička na plný úvazek.

Další spory jsme měly, když mi třeba zavolala, že za půl hodiny mi veze děti, že má na celé odpoledne zařizování. Syn byl kvůli své práci dost vytížený, takže hlídal spíše výjimečně. Jenže já s tím nepočítala a řekla jí, že už mám jiné plány. Třeba domluvený výlet. Nechápala. Praštila mi s telefonem. Příště mi ale aspoň hlídání dětí už předem hlásila. Já samozřejmě byla šťastná, že s nimi můžu být. Ale ona toho využívala čím dál víc a podle mě to kolikrát nebylo nutné. Prý si také potřebuje oddechnout. Jenže dětičky jsou dost hyperaktivní a občas mám co dělat, abych je zvládla. Navíc jsem se nechtěla vzdát svých koníčků a zanevřít na své známé.

O mně beze mě

Ivana se rozhodla, že začne už po roce a půl pracovat z domova a za další půlrok by se chtěla vrátit do práce. Její plán byl takový, že já se automaticky o děti postarám. Byla jsem v šoku, jak to měla dokonale vymyšlené, aniž by to se mnou nějak konzultovala. Zkrátka žila v domnění, že jako důchodkyně nemám nic kloudného na práci. Když bydlím takhle blízko, nebude přeci platit drahou chůvu či soukromou školku.

Jenže narazila. Začala mi vyčítat, že si pořád někde užívám a na všechny kašlu. Prý je mojí povinností pomáhat, když je Pavel pořád někde fuč. Vysvětlila jsem jí, že to není žádná povinnost, že to dělám ráda, ale že mám taky svůj život, zájmy, které by měla respektovat. A že tedy nemůže počítat s tím, že se o děti budu starat intenzivně celý rok, než nastoupí do školky. Místo toho, aby to pochopila a uvědomila si, že něco takového není samozřejmost, opět vyváděla. Nakonec mě začala vydírat. Prý, když na to nepřistoupím, ať zapomenu, že vnoučata budu vídat!

Byla jsem v naprostém šoku! Nechápala jsem, proč je tak zlá. Přijde mi, jako by jí byly děti na obtíž. Když jsem to celá ubrečená říkala Pavlovi, bylo vidět, že je z toho špatný stejně jako já. Ale také jsem poznala, že se z něho stal pěkný podpantoflák a bojí se doma dělat nějaké dusno. I když slíbil, že si s ní zkusí ještě promluvit, zároveň mě prosil, jestli bych to nemohla nějak zařídit. Jenže já nemůžu a ani nechci. Nenechám se takhle hnusně vydírat. I přesto, že svoje vnoučata zbožňuju a strašně mě bolí, že k nim mám najednou minimální přístup. Pořád doufám, že si to Ivana brzy rozmyslí a dojde jí, že to přehnala a takto ničeho nedosáhne.

Eva, 63 let