„Někdy by se mi to mohlo hodit“ aneb Mantry věčného „hromadilce“:

Pravděpodobně to znáte ze své zkušenosti. Ačkoli jste ty staré rifle neměla na sobě už pět let, knoflík rozhodně nedopnete a jejich střih je několik let mimo módu, stále je schováváte ve skříni. Jen jednou za rok, při úklidu, je na pár minut vyndáte na světlo světa, rozložíte je, opět přerovnáte a potom s nimi zase šup zpátky do police.

Sice vám už nejsou a vlastně i tak trochu tušíte, že je na sebe asi nevezmete už nikdy, ale vyhodit je zkrátka nemůžete. Vždyť s nimi skoro nic není! A navíc jste na ně tehdy dřela dva týdny na letní brigádě! Ještě je užijete, třeba někdy na chatu nebo do lesa. Že na chatu nejezdíte a do lesa nosíte sportovní kalhoty? Na tom nesejde. Rifle skříň okupují dále. A kdyby se jednalo jen o ně, tak na tom až zase tak nesejde. Jenomže potom tu máme ten starý svetřík, několikery letní šaty, dva kabáty, několik párů bot, a samozřejmě staré šminky a zatvrdlé laky.

Není asi třeba ve výčtu dále pokračovat. Všem nám je už jasné, odkud vítr vane. Řeč je o hromadění věcí a nedostatku vůle kteroukoli z nich vyhodit. Se „syndromem přecpané skříně“ často doprovázeným „syndromem nemám co na sebe“ vyplývajícím z toho, že z oné záplavy věcí je aktuálně použitelných pouze několik kusů, se zřejmě už někdy
setkala každá žena – ať už na základě osobní zkušenosti, nebo prostřednictvím vyprávění kamarádek, kolegyň či partnerů těchto žen.

Hromadění věcí se však netýká pouze křehkého pohlaví a už vůbec není omezeno jenom na oblečení. Hromadit se dá kdeco kdekým. Je to tak trochu filozofie celé naší společnosti. Vydělávat, nakupovat, hromadit. Pořizovat si věci, které nepotřebujeme. Mít toho co nejvíce. Neustále nakupovat. Jenomže málokdo má potom to svědomí nakoupené věci
vyhodit. Kdesi na pozadí své duše tušíme, že naše chování možná není tak úplně morální a už vůbec ne ekonomické.

A tak situaci řešíme alespoň tím, že se tyto věci stanou neodmyslitelnou
součástí našeho života. Přece to nevyhodím Hromadíme téměř všichni. Najdou se však tací, kteří hromadí nápadně více než my ostatní.

„Mám kamaráda, který snad nikdy nic nevyhodil. A nejen to, dokonce brání ve vyhazování věcí ostatním,“ vypráví o své zkušenosti s takovýmto člověkem čtyřicetiletá Jolana. „Jeho byt vždycky vypadal jako skladiště. Obrovskou skříň na chodbě měl plnou nefungující staré elektroniky a vyřazených spotřebičů, sklep zase zaplácaný starým rozbitým nábytkem, prkny, cihlami a dalším stavebním materiálem. Když někomu z nás, jeho kamarádů, nějaká věc dosloužila, věděli jsme, kam s tím. Jindra byl vděčný za všechno – nefungující televize, utržená nabíječka na mobil, stará žehlička, rozbitá rychlovarná konvice, autem přejetý MP3 přehrávač. Jeho byt byl narvaný k prasknutí, a on i tak byl schopný s námi několik dnů nemluvit, když se dozvěděl, že jsme něco vyhodili a nedali mu vědět. Byl přesvědčený, že se všechno může někdy na něco hodit a že vyhodit cokoli by byla neskutečná škoda.“

Jindra je příkladem člověka lapeného do myšlenkové pasti, které se v menší míře nevyhneme nikdo. „Nikdy nevíš, kdy se ti to může ještě hodit“ – mantra většiny českých domácností, která v nás vzbuzuje obavy čehokoli se vzdát. Pod vlivem této úzkosti pak schováme kdejaké haraburdí, navíc s upřímným přesvědčením, že vlastně děláme správnou věc.

Ale ruku na srdce – jak často jsme po nějaké z těchto „určitě se to bude někdy hodit“ věcí sáhli? A nebylo by možné si ji v oné situaci prostě vypůjčit od souseda nebo kamaráda? To, že jsme onen čistič koberců jednou za rok vytáhli ze skříně a použili, je poměrně malá kompenzace za to, že v ní po celý rok zabírá místo a každou sobotu na nás při úklidu ze skříně vypadává a my ho tam pak horko těžko cpeme nazpět.

Vzpomínky a dárečky

Kapitolou samy o sobě jsou věci, ke kterým máme citový vztah. „To nemůžu vyhodit, to jsem si přivezla od Balatonu“, „to je lístek z našeho
prvního společného výletu vlakem“, „tuhle sponku jsem si koupila ve
Francii“, „ale vždyť tohle nádobí máme po babičce“ – to jsou argumenty,
kterým se dá čelit opravdu jen těžko.

A když přidáme stohy obrázků od dětí nakreslených v různých fázích vývoje jejich malířských dovedností, výrobky dětí z pracovních výchov ve škole a nejrůznějších kroužků, první botičky, první dětské kartáčky, první
cokoli, dovedeme si asi představit, co takové „neškodné“ sbírky udělají s naším bytem. Bylo by určitě na škodu zbavit se všech našich pout s minulostí a vzpomínek na příjemné chvíle, nicméně skladovat úplně všechno může být organizačně náročné, a navíc to ubírá skladovaným věcem a tomu, co pro nás symbolizují, na síle. Určitě má větší hodnotu jeden obrázek uchovaný z dětství, než když vám jich rodiče předají několik krabic.

A co potom takové dárky? Je možné vyhodit něco, co jsme dostali k narozeninám, k svátku, k Vánocům, nebo dokonce k výročí? Jak bychom se potom cítili? A co kdyby to dotyčný dárce zjistil? Když si představíte, že je vám 30 let a k narozeninám, k svátku a k Vánocům jste dostali byť jen jednu jedinou věc od jednoho člověka, jsme už na devadesáti kusech. Ještě stále trváte na tom, že je nezbytné všechno napořád skladovat?

Co se v dětství naučíš

Jsou lidé, kteří se věcí vzdávají snadněji, zatímco pro jiné inventura v domácnosti představuje krvavou bitvu se svým svědomím a vzpomínkami.

Důvodů pro tyto individuální rozdíly může být mnoho. Někteří z nás si hromadící návyky přinášejí z primární rodiny. Co se v mládí naučíš, později jako když najdeš. Toto pořekadlo (mimochodem tak trochu navádějící k hromadění již samo o sobě) dobře vystihuje počínání nemála z nás. Že si vybavujete maminku ukládající nové nádobí ještě nevybalené v krabici do horních pater skříně? A babičku skladující po desetiletí nepoužité ručníky pro vnoučata? Nebo tetičku, která uchovává staré oblečení, protože za ně „ještě někdo, až bude mít malé děti, bude určitě vděčný“? Potom se nemůžete divit, že i vy máte tendenci ničeho se jen tak nevzdát. Jedná se o určitý vzorec chování, který v primární rodině okoukáme, přijmeme za svůj a později už jenom automaticky opakujeme v rodině svojí. Pokud vám tento vzorec vyhovuje, není důvod ho vzdávat nebo ho jakkoli měnit.

Může se ale stát, že s tímto generačním „věnem“ tak trochu narážíte
a ukazuje se, že je ve vašem životě a ve vašich podmínkách poněkud nefunkční. „Že je potřeba svoje chování změnit, jsem si uvědomila až po letech hádání se s manželem,“ svěřuje se třicetiletá Iveta. „Byla jsem z domu zvyklá, že se nikdy nic nevyhazuje, že by to bylo plýtvání věcmi, že je potřeba všeho si vážit. Takže jsem automaticky všechno schovávala, ať už to byl třeba rozbitý mobil, staré kompoty, oblečení, které už nenosíme, nebo nepoužitelné dárky. Manžela to vždycky hodně rozčilovalo. Bydleli jsme v malém panelákovém bytě a nebylo kam všechny ty věci dávat. Vždycky když potajmu něco vyhodil, byla jsem na něj naštvaná a třeba se s ním i několik dnů nebavila. Doslova mě to sžíralo. Až po mnoha letech jsem se začala zajímat, jak to mají jinde – jak to třeba dělají moje kamarádky nebo kolegyně z práce, a zjistila
jsem, že jsem v tomto ohledu opravdu přehnaně úzkostná.“

Důležitá je prevence

Vyhazovat věci, které jsme pořídili, není určitě nic snadného. Nejlepší
cestou, jak se tomu vyhnout, je prevence. Nakupovat méně, vždy pečlivě
zvažovat, zda dotyčnou věc opravdu potřebuji a upotřebím. Nenosit domů
zbytečnosti, které nepotřebuji.

Pokud už se stalo a máte pocit, že žijete v zajetí zbytečných předmětů,
vřele doporučuji udělat si jarní inventuru. K životu potřebujeme mnohem
méně, než si myslíme. Možná jste zažili situaci, kdy jste se stěhovali, zabalili všechen svůj majetek do krabic a potom se několik měsíců některých krabic ani nedotkli. Člověk najednou zjistí, že mnoho věcí vlastně ani nepotřebuje a že ho vybalování krabic, kde jsou ukryté, jen obtěžuje. V tomto okamžiku můžeme zjistit, kolik věcí ve skutečnosti nepotřebujeme a vláčíme s sebou životem jen tak ze setrvačnosti.

Podobně i na cestách vystačíme několik týdnů s kufrem oblečení a nic moc nám ani nechybí. Troufnu si tvrdit, že i vy toho nejspíš máte doma více, než je vám příjemné. Zbavovat se starých věcí přináší pocit svobody a umožňuje posunout se dál. Přitom není nutné věc definitivně vyhazovat – vždycky je možné ji někomu darovat, prodat přes inzerát nebo třeba věnovat na charitu. Dobrý skutek tím neuděláte jen pro druhé, ale především pro sebe.