Nelíbí se mi, jak dcera podléhá internetu a facebooku, ale nevím, co s tím

Elišku jsem měla na dnešní dobu dost brzy – už v 23 letech, když jsem končila vysokou školu. Možná i díky tomu si tak rozumíme – ještě pořád se řadím do generace třicetiletých, kterou všechny ty nové technologie posledních let pohltily stejně jako nyní naše děti.

Internet jsme měli ve výuce počítačů na střední škole, k maturitě první z mých vrstevníků dostávali obří mobily. A když před deseti lety přišel fenomén facebooku, nemohli jsme na něm chybět. Jenže zároveň už mám nyní věk, kdy se na všechny tyto věci dívám s odstupem a nadhledem a dokážu si uvědomovat i jejich negativní stránky. Na rozdíl od mé dcery.

Eliška se k počítači jako malá prakticky nedostala. Ne že bychom jí to vyloženě zakazovali, ale snažili jsme se ji směřovat tak, aby ji ani nezajímal, což se nám dařilo. Raději si hrála venku, a když byla doma, skládala stavebnice, později si četla. O to větší zlom pak přišel, když šla ve dvanácti letech na osmileté gymnázium.

Internet pořádně objevila až na gymnáziu

Tam totiž najednou mezi spolužáky byla za bílou vránu, což samozřejmě chtěla rychle dohnat. A hlavně už počítače byly a jsou součástí výuky. Já i manžel máme své pracovní notebooky a stolní počítač jsme doma neměli. Proto jsme se rozhodli ho Elišce pořídit. No a od té doby se to veze. Samozřejmě to souvisí i s tím, že si Eliška našla nové kamarádky, které jí ukázaly, co všechno se dá na internetu dělat a najít.

Nejprve jsme to s manželem sledovali pobaveně a shovívavě, holky chodily k nám domů, zavíraly se v pokojíčku a tam se něčemu u monitoru pořád hihňaly. Když jsem jim tam nesla svačinu, honem na obrazovce překlikly na jiné okno třeba s fotkami zvířat, abych neviděla, co opravdu dělají.

Po nějaké době už mi to nedalo a zkusmo jsem se Elišky zeptala, co na tom počítači pořád dělá. „Ale to víš, všechno možné, různě si čtu, koukám na fotky, taky věci do školy…“ zahuhlala nějak obecně. Mě pak ale napadlo se na vlastním počítači podívat, jestli má dcera facebookový profil. Měla. Což by ještě tak nevadilo. Jenže byl zcela veřejný a navíc velmi detailně plněný obsahem všeho druhu. Nestačila jsem se divit!

Přečetla jsem si, co si dcera myslí o nejrůznějších lidech včetně učitelů. Její slovník mě dost zaskočil – s námi mluví normálně a tady se to hemžilo sprostými slovy i ujetými zdrobnělinami. Člověk by nad tím mávl rukou, kdyby si to ovšem nemohl přečíst úplně kdokoli!

Rodičovské domluvy samozřejmě nenacházejí odezvu

Hned večer jsme s manželem zasedli s Eliškou ke stolu a snažili se jí vysvětlit, že tohle dělat nemůže. Ale nějak jsme narazili – snad prvně – na opravdový odpor. Jednak prý nemáme právo ji šmírovat a jednak si může na svém profilu dělat, co chce. Zkoušela jsem to po dobrém.

„Eliško, ale to, co jednou někam napíšeš, už nikdy nezmizíš. To, co ti teď připadá neškodné, se může v budoucnu obrátit proti tobě, kdokoli může cokoli použít, i třeba jinak, než to bylo myšleno. Jedna věc je, co řekneš kamarádkám jen tak, druhá, když to někde visí černé na bílém…“

Dosáhli jsme jen toho, že si profil zabezpečila tak, abychom ho my neviděli. Neměla jsem ani touhu dávat si vlastní dceru do přátel, vím, že kdyby facebook existoval v době mé puberty, taky bych o to nestála. Ale zároveň jsem od té doby dost paranoidní, protože bych ráda věděla, co se „tam“ odehrává.

Bojím se, že někomu naletí

Navíc nejde jen o facebook. Jednou nechala Eliška počítač zapnutý a odešla ven. Všiml si toho manžel, který mě zavolal. Nechtěli jsme ji nijak šmírovat, jen jsme zběžně projeli v historii vyhledávání stránky, na které se dívá, a zjistili, že snad nedělá nic jiného, než prohlíží nejrůznější seznamky. A co víc, má na nich i vlastní profily a inzeráty! Ke všemu měla na ploše složku se svými fotkami – a my se nestačili divit. Samé vyzývavé pózy s našpulenou pusou, obličej plný make-upu, obrázky v plavkách z našich dovolených.

Nevěděli jsme, jak s ní o tom promluvit, nechtěli jsme, aby věděla, že jsme tohle objevili. A tak jsem o pár dnů později zkusila promluvit s ní nějak obecně. Jestli vůbec ví, jaká internetová rizika jí hrozí. Prý že jasně, že se to učí ve škole, a tím to pro ni skončilo. Já si tím ale vůbec nejsem jistá. Nechci dceru podceňovat, ale její povaha je spíš taková dobrácká, naivní. To, co dělá na počítači, mi k ní vůbec nesedí, spíš se mi zdá, jako by jen nechtěla zůstat pozadu za kamarádkami.

U počítače ji vidím až příliš často. V podstatě každý večer se k němu posadí a něco si tam kutí. Už jsem přemýšlela, že jí to i zakážu, jenže jednak má argumenty, že tam dělá něco do školy, a jednak – k počítači se dostane kdekoli, takže by to stejně nemělo smysl. Radši bych, kdyby sama zjistila, že to není zas taková zábava, jak se jí teď možná zdá. Zkrátka se bojím, že zatím se jen tak nevinně baví, ale co když tam natrefí na někoho, kdo jí ublíží? Nechci jí umetat cestičku a rozhodovat za ni, ale také nechci, aby zažila něco ošklivého.

Alena, 37 let