Nemám děti, majetek a rozvádím se. Přesto jsem šťastná! Manžel mi dělal ze života peklo!
„10 let manželství mě připravilo o životní energii, radost a jakékoliv plány do budoucna. Poslední 2 roky jsem měla deprese, většina mých dní byla smutná a šedá. Je neuvěřitelné, že jsem se vdávala zamilovaná, okouzlená a naprosto šťastná!“ vypráví smutně Jana.
„Mé manželství se pro mě stalo vězením, manžel fanatickým dozorcem a já bezduchým vězněm bez názoru a sebevědomí. To všechno ale není jen manželova vina! To, jak se ke mně choval, jak daleko zašel, jsem mu konec konců dovolila já. Neměla jsem to dopustit! Nyní jsem opět svobodná, avšak o 10 let starší. Zatím bohužel bez vyhlídky na vlastní děti, bez majetku a vlastního bydlení. Ano, hodně jsem rozvodem ztratila, ale víc získala – mám opět svůj život! Někdy nemohu uvěřit tomu, co všechno jsem si nechala líbit!“
Plánoval mi volný čas. Nařizoval, co si mám vzít na sebe!
Dokud Jana partnera nekriticky milovala, obdivovala a vzhlížela k němu, byl její život klidný a svým způsobem snad i šťastný. Přítel, později manžel, ji zahrnoval dárky, chystal velkolepá překvapení, a pak si užíval toho, jak moc byla z nepředvídaných pozorností „paf“. „Zpětně si uvědomuji, že jsem se už tehdy nechala lapit do jemných lepkavých sítí; a dojatě jsem přijímala nákladné dary a byla za ně (jako dobře vychovaná holčička) náležitě vděčná a zavázaná. Časem můj obdivovaný choť nahradil v mém životě autoritu mého otce.
Myslím, že tuto skutečnost dokonce pochopil mnohem dřív než já!“ vzpomíná Jana. Exmanžel jí stále více plánoval volný čas; všední dny, víkendy i dovolené. On říkal, co se bude vařit, co by měla Jana nosit na sobě, jak by měla být ostříhaná. Vše se samozřejmě dělo postupně – byl systematický, pomalu a vytrvale testoval hranice, kam až může zajít. Měl „štěstí“; Jana byla jako nejstarší dítě z 3 sourozenců zvyklá poslouchat. Navíc na ní ležela odpovědnost a částečně i péče o mladší bratry, byla spolehlivá, vždy perfektní.
Matka mých dětí musí mít vysokou školu!
Několik let vše perfektně klapalo, Jana poslouchala, nevzpouzela se a byla odměňovaná a majetnicky milovaná. Jednoho dne jé manžel vlídně doporučil, aby dala výpověď a dodělala si vzdělání. Vybral jí školu, donesl přihlášku i seznam literatury potřebné na přijímačky. Janě se studovat nechtělo, měla ráda svou práci i kolegy a přála si děti. „Až dokončíš školu, budeme mít dítě. Jinak s ním, Janičko, nepočítej! Matka mých dětí bude mít dokončenou vysokou školu!“ řekl tehdy Janin muž. Dala tedy výpověď a začala studovat. Ze dne na den se stala na manželovi existenčně závislá. A přibližně tehdy začalo opravdové peklo…
Život v pekle
Manžel jí kontroloval přípravu do školy. Měl snahy se informovat na její výsledky u profesorů nebo spolustudentů (kteří byli ochotní s ním komunikovat). Každý večer si Jana musela připravit oblečení, které si ráno vezme. Když se manželovi cosi nelíbilo, přestal s Janou naprosto komunikovat. Jana často ani nevěděla proč. Když s Janou nemluvil, udílel příkazy ve formě tištěných dopisů – vždy psaných na počítači a v bodech. Jana také často slýchala věty typu: „Ihned se odejdi na 20 minut projít a přemýšlej nad sebou, takové chování není normální!“ Jindy ji strašily věty jako: „Janičko, jestli to takhle půjde dál, objednám tě k psychiatrovi, potřebuješ odbornou pomoc!“ a Jana věřila. Pochybovala o sobě, cítila se hloupá, neschopná a nepřitažlivá.
Děkuji osudu za nemoc, která mě na mé životní cestě zastavila
„Odpromovala jsem a fyzicky i psychicky se zhroutila. Za vše prý mohla štítná žláza. Jenže po tom, co jsem se probrala po plánované operaci z narkózy, jsem prostě věděla, že svůj život musím změnit, jinak ze mě bude troska. Noc před propuštěním jsem nespala, povídala jsem si skoro do rána s o generaci starší pacientkou – s neuvěřitelně empatickým andělem. Pochopila jsem, že žádná ultimáta ani hovory nemají cenu, manžel je prostě typ člověka, který se nezmění. Stejně jako se mnou, jedná i s rodiči, zaměstnanci své firmy, bývalou manželkou i s dcerou z prvního manželství.
Od operace uplynulo 5 neuvěřitelně těžkých měsíců, během nichž jsem vybojovala svůj nejtěžší boj a složila nejtěžší zkoušku. Nechci popisovat, co vše jsem během rozvodového řízení zažila, o mnohém svědčí i to, že jsem bez prostředků a vlastního bydlení. Velmi mi pomohla má sestra a obrovskou oporou mi byla i Eliška, spolupacientka z nemocnice, se níž si stále píši a volám. Vlastně děkuji osudu za nemoc, která mě na mé životní cestě zastavila.“
Jana, 36 let
