Nepřátelé až za hrob

Že žádné nepřátele nemáte? Nebo se alespoň snažíte žádné nemít? To je jistě chvályhodná snaha, ale nalijme si čistého vína: všichni máme nepřátele. Ano, žijí mezi námi jedinci, kteří se snaží zalíbit se druhým za každou cenu, proto se maximálně přizpůsobují komukoli a čemukoli, eventuálně jsou tak nevyhranění, že nemají nic svého, co by mohli hájit. Ale i tak se najdou tací, kteří je nesnášejí (třeba právě kvůli té chameleonské snaze zalíbit se za každou cenu). Rozhodnutí, zda budeme mít nepřátele, nebo ne, totiž nezáleží jen na nás. Vezměte si třeba Gándhího nebo dalajlamu, těžko najdete osobnosti, které by upřímněji usilovaly o laskavost, soucit a harmonické vztahy mezi lidmi, a kolik mají nepřátel!

Ano, některé své nepřátele ani nemusíme znát, a teď není řeč o známých a veřejně činných osobnostech, ale například o manželce, která nemá ani tušení o milence svého muže, své velké nepřítelkyni (z titulu momentální pozice). Anebo o šéfovi, který neví, jak moc ho nenávidí jeho podřízený, protože mu nechce zvýšit plat a ještě ho pořád kritizuje.

Nenávist z bezmoci

Nepřátelství obvykle vzniká jako důsledek vlastního vnitřního konfliktu („nemůžu sám se sebou vydržet“) nebo konfliktu mezi dvěma lidmi („nikdy mu nezapomenu, co mi provedl“), přičemž ve druhém případě může jít i o spor neprojevený („jen ho vidím, a hned bych mu jednu vrazil“, což je mj. i případ oněch známých osobností).

Nabízí se svést to na „odlišnou chemii“, ale ve skutečnosti je to právě naopak. Psycholog Lubomír Smékal říká: „Nepřátelství vzniká v okamžiku, kdy se vůči někomu nebo vůči nějaké situaci cítím bezmocný.“ A bezmoc může pramenit z toho, že ten druhý mi zrcadlí cosi, co mám i já, ale odmítám to z nějakého důvodu přijmout a vyrovnat se s tím - třeba protože mám strach (z neznámého). Ne nadarmo se říká - nepřítel je náš největší učitel.

Takže jak vidno, chemie nepřátel je odlišná jen na první pohled. Proč se například tak často vyhraňujeme proti Romům? Proč jdou v tomto někteří lidé až do extrému a dávají jim otevřeně najevo svou nenávist? Co když je to proto, že nám ukazují spontánnost a emocionalitu, kterou my, upjatí Evropané, v sobě jen tušíme (anebo ještě ani to ne), ale máme strach ji projevit?

Příroda nás nastavila, abychom usilovali o harmonii, tedy o nastolení vyváženého stavu. Nutí nás tedy neustále se zabývat nepřátelským „objektem“. Jen si všimněte, kolik času a energie strávíte přemýšlením, proč vás někdo nesnáší anebo co vám zase provedl ten, koho nesnášíte vy. „Nepřátelství je atributem neukončenosti, tedy stav mysli v situacích, které nemáme přijaté a uzavřené,“ pokračuje psycholog Smékal.

„Některé manželské páry se rozvedou v klidu a podaří se jim dohodnout a ukončit životní kapitolu. Jiné však do tohoto bodu nedospějí a může u nich přetrvávat nepřátelství.“ Jako třeba u mužů, kteří si najdou jinou ženu a mají tendenci se stavět do pozice: „Vezmu si auto, ty si nech ten zbytek.“ Je to pro ně forma odpustku a na začátku jim pomůže vyřešit pocit viny. Jenže časem takovému muži přece jen přijde líto, že nechal plazmovou televizi i chatu exmanželce, která se tak stane objektem jeho nenávisti. Ačkoli ve skutečnosti nenávidí sám sebe za vlastní chování, začne s manželkou bojovat a přemýšlet, jak by se jí pomstil.

Promluvme si… nebo raději ne

Přirozeným projevem nepřátelství bývá agresivita. První, co nás spontánně napadne při pohledu na člověka, který nás bombarduje negativní energií, je jednu mu ubalit, respektive ho nějak rychle sprovodit ze světa, abychom se na něj nemuseli koukat. Jenže pokud ho rovnou nezabijeme a nezajistíme si tak pobyt v kriminále na zbytek života, vykoledujeme si pouze adekvátní protiakci z jeho strany. A máme tu boj, většinou nemyslný a vyčerpávající. Je to snad jediná možnost, jak se zbavit nepřítele?

Co takhle otevřeně si promluvit? „Jak kdy,“ říká Lubomír Smékal. „Jde-li o nějaký konkrétní problém, u kterého máme šanci najít řešení, tak to má smysl, protože tím směřujeme k ukončení nepřátelského poměru,“ vysvětluje. „Ale s rozhovorem ve smyslu ,Řekni mi, proč mě tak nesnášíš‘ bych byl opatrný. Můžeme to zkusit, ale musíme zjistit, jestli i druhý je ochoten nepřátelství řešit.“

Rozhodně ale nedoporučuje chovat se podle toho, k čemu se mě snaží druhý dovést. Když například kolegyně už počtvrté v tomto týdnu řekne do telefonu mému žárlivému manželovi, že jsem šla na oběd se šéfem a dnes už se asi do práce nevrátím, chce u mě navodit citové rozpoložení a dovést mě tak k určitému chování: „Už toho mám dost.“ Mě to vyčerpá, ale jí to dá pocit nadřazenosti a může zůstat v klidu: „Uklidni se, proč jsi hned tak hysterická?!“

Najeďte na vlnu

Inspiraci, jak účinně jednat s nepřítelem, najdeme na Východě. „Systém východních bojových umění se nestaví síle protivníka na odpor, ale využije ji tím, že k ní přidá vlastní sílu a praští tím druhým o zem,“ vysvětluje psycholog. „A speciálně aikido to má ještě jinak: bojovník se připojí k síle protivníka a dovede ji jinam, než kam měla původně namířeno. Nejde o to vyhrát, ale ukázat, že boj nemá smysl.“ Ostatně filozofie aikida, což v překladu znamená „cesta k dosažení harmonie“, nepracuje s termíny „útočník“ a „útok“, ale používá „vyzývatel“ a „výzva“. A podle ní není nutno se bránit proti tomu, s čím druhý přichází.

A jak tedy použít zásad aikida v jednání k nepřátelsky se chovajícímu člověku? „Místo abych říkal: ,Nemáš pravdu, ono je to jinak‘, můžu zareagovat nějak jinak: ,Co říkáš, je zajímavé a přivádí mě to k myšlence, že…‘, čímž posunu situaci tak, že ji vychýlím a zavedu jinam, ale zároveň tomu druhému nechám pocit, že on to taky řídí, a tak není důvod k napětí a tenzi,“ vysvětluje Lubomír Smékal.

Zvlášť vzhledem k faktu, že obvykle máme tendenci hledat u druhých jen to nejhorší, je dobré ocenit nahlas, když si myslím, že se něco nepříteli povedlo. Mistr aikida by nás za to také pochválil.

Ale pozor, v žádném případě to neznamená, že bychom se měli k obdivu nutit nebo se snad dokonce snažit nepřítele za každou cenu milovat! To bychom jenom agresivitu obrátili sami proti sobě. (Ano, Ježíš sice řekl: „Milujte své nepřátele“, ale vzhledem k symbolickému jazyku bible je tím spíš než objímání se s nenáviděnou tchyní myšleno vyrovnání se se sebou samým skrze urovnání konfliktů s ostatními.) Souhlasit s někým neznamená ponižovat se před ním, navíc můžeme souhlasit nebo cenit jen jednotlivost. Důležité je nepotlačovat druhé ani sebe.

Článek vyšel v časopise Moje Psychologie