Nestíháte? Zpomalte!

Že dělám něco špatně, jsem si poprvé uvědomil ve chvíli, kdy jsem se přistihl, že si pohrávám s myšlenkou koupit pro svého syna knížku minutových pohádek na dobrou noc. Sněhurka za 60 sekund! V tu chvíli mě to zasáhlo: život se mi tak vymkl z rukou, že bych byl ochoten zkrátit na minimum ty vzácné chvilky se svými dětmi před spaním. Musí přece být nějaká lepší cesta, říkal jsem si. Tehdy jsem začal zkoumat možnosti, jak svůj život zpomalit,“ říká Carl Honoré, který se později proslavil jako jeden z mluvčích Pomalého hnutí (Slow Movement).

Jste-li vzdělaný a úspěšný Evropan nebo Američan, je velmi pravděpodobné, že žijete v chudobě. Časové chudobě. Tak odborníci nazývají stav, kdy nevládneme svému času, ale stále jsme ve vleku povinností. Uštvaně spěcháme z jedné schůzky na druhou, používáme výrazy jako „nestíhám“ a „jsem ve skluzu“. Stahujeme aplikace, které slibují zvýšit naši „produktivitu“, a kupujeme příručky jako Čtyřhodinový pracovní týden Tima Ferrise nebo Mít vše hotovo od Davida Allena s nadějí, že nám dají návod, jak svůj život dostat pod kontrolu. Snažíme se sice vše dělat efektivněji, ale ušetřený čas kamsi mizí. Dokonce se zdá, že čím více se pokoušíme šetřit časem, tím méně ho máme.

Stoupenci Pomalého hnutí proto nabízejí zdánlivě paradoxní řešení: začít se svým časem zacházet tak, jako bychom ho měli spoustu. „Jde o kulturní vzpouru proti představě, že rychleji je vždycky lépe,“ píše Carl Honoré ve své knize Chvála pomalosti. „Pomalá filozofie neříká, že všechno máme dělat ve šnečím tempu. Jde o to, že všechno má mít svou správnou rychlost. Vychutnávat si hodiny a minuty, místo abychom je počítali. Dělat všechno co nejlépe, a ne co nejrychleji. Jde o vítězství kvality nad kvantitou ve všem – od jídla až po rodičovství.“

ANTI-FASTFOOD

Právě jídlo stálo na začátku celého Pomalého hnutí. Organizace Slow Food se zrodila roku 1986 jako následek protestu proti otevření nové pobočky McDonalda na náměstí Piazza di Spagna v historickém centru Říma. Její zakladatel Carlo Petrini vysvětluje, že slow food je pravým opakem všeho, co reprezentují fastfoodové řetězce. Zatímco v McDonaldu si po celém světě můžete dát úplně totožné jídlo, které dostanete za pár desítek sekund, během dalších pár desítek sekund ho zkonzumujete a vzápětí na něj můžete zapomenout, „pomalé jídlo“ propaguje rozmanitost, čas věnovaný přípravě i konzumaci pokrmů a také jistou úctu vůči tomu, co konzumujeme.

„Během posledních padesáti let jídlo ztratilo svou hodnotu,“ říká Carlo Petrini. „Dříve bylo posvátné a uctívané. Plýtvání jídlem je jeden z typických rysů konzumní společnosti. U nás v Itálii se každý den vyhazuje na 4 tisíce tun jídla. A zároveň se kvalitní jídlo stalo symbolem vysokého společenského postavení. Jako by zdravé jídlo mělo být jenom pro bohaté. Kvalita je považována za luxus, což je katastrofální.“

Existuje mnoho cest, jak se začít stravovat v duchu slow food: připravit si domácí večeři namísto rychlovky z polotovarů, zajít si v polední pauze na oběd, místo abychom u počítače zhltli jídlo z krabice, pěstovat si za okny vlastní bylinky, sdílet jídlo s rodinou nebo s přáteli. Všechny tyhle aktivity mají jedno společné: věnujeme jídlu svůj čas, myšlenky a úsilí, místo abychom ho proměnili v něco, co je potřeba mít co nejrychleji za sebou.

MÓDA NA VÍC NEŽ JEDNU SEZONU

Na hnutí Slow Food navázala Slow Fashion, tedy „pomalá móda“, která obdobné principy aplikuje na náš šatník. Její první propagátorkou se stala Britka Kate Fletcher, zakladatelka Centra pro udržitelnou módu. Slow fashion je alternativou k oblékání v high street řetězcích, které nabízejí levnou a snadno obměnitelnou módu podle posledních trendů, vyrobenou často v neetických a neekologických podmínkách v zemích třetího světa. Kousky, u nichž se nepočítá s tím, že by vydržely déle než jednu sezonu, čemuž odpovídá jejich cena i kvalita.

Zatímco původní stoupenci slow fashion odmítali jakoukoli masově vyráběnou módu a uznávali pouze ručně šité oblečení na míru, později byly principy tohoto hnutí interpretovány šířeji tak, aby se daly snadněji uplatnit v běžném životě. Přihlásit se ke slow fashion tak můžete třeba tím, že podporujete lokální návrháře, nakupujete v secondhandech a oblečení, kterého se chcete zbavit, nevyhazujete, ale darujete dál. Slow Fashion znamená také zvolit nadčasový styl oblékání, který nepodléhá rychle se měnícím trendům, takže se dá nosit více let po sobě.

Podobně jako u jídla i zde se klade důraz na kvalitu, nikoli kvantitu. A v obou případech platí, že „pomalý“ životní styl můžeme najít i tam, kde o těchto hnutích nikdy neslyšeli. Nic netušící vyznavačkou slow food i slow fashion může být třeba vaše babička, která si na zahradě pěstuje vlastní zeleninu a vaří z ní skvělou polévku, prošlapané boty nevyhodí, ale odnese je k ševci, jestli by se nedaly opravit.

RODIČOVSTVÍ NENÍ SPORT

„V mé představě, jak pečovat o dítě, je obrovská louka. Na jedné straně je velký stan s barem, kde se čepuje místní pivo a kde se shromažďují rodiče. Na druhé straně, kdesi v dáli, si hrají děti. Já neotravuju je a ony neotravují mě. Dejte jim tolik svobody, co jen to půjde,“ píše Tom Hodkingson, jeden z nejpopulárnějších zastánců principů pomalosti v rodičovství, ve své knize Líný rodič.

V současném světě se z rodičovství stalo něco jako náročná, drahá a vyčerpávající olympijská disciplína. S dětmi často zacházíme spíš jako s produkty, které musíme vyvíjet k dokonalosti. Přihlašujeme je do výběrových škol, od tří let s nimi dojíždíme do kroužků a kurzů, které mají rozvíjet jejich talenty, kontrolujeme je s pomocí mobilů, chráníme je helmami i při nejnevinnějších aktivitách a nenecháváme jim žádný prostor k tomu, aby si svůj čas organizovaly podle svého. Důsledky jsou extrémní: „Na jednu stranu vychováváme nejtlustší generaci dětí, jaká kdy žila. Na druhé straně děti, které sportují, často trpí vážnými úrazy, protože už odmalička musejí svůj sport provozovat na téměř profesionální úrovni,“ říká Carl Honoré.

„Pomalí“ rodiče toho plánují pro své děti méně a více je nechávají poznávat svět ve svém vlastním tempu. Není pro ně nepředstavitelné, aby si děti samy bez dozoru hrály v parku anebo samy dojížděly pár zastávek do školy, nekupují jim nejnovější technologické vychytávky, na druhou stranu ale od nich neočekávají vždy a ve všem špičkové výsledky. „Chápou, že rodičovství není projekt, ale cesta. V pomalém rodičovství jde o to, dát dítěti spoustu lásky a pozornosti bez jakýchkoli podmínek,“ vysvětluje Carl Honoré.

JAK ZAČÍT S POMALOSTÍ

Chcete se osvobodit od své „časové chudoby,“ zpomalit své životní tempo, ale máte pocit, že s realitou vašeho pracovního a rodinného života jsou principy Pomalého hnutí neslučitelné?

Nemusíte hned dávat výpověď v práci, odstěhovat se na venkov a pěstovat tam biomrkev. Pomalost můžete vnést do života i v úplných drobnostech: třeba tím, že se na jeden večer v týdnu odpojíte od všech sociálních sítí, vypnete telefon a připravíte si večeři s rodinou. Pořídíte si za okno pár květináčů anebo jednou dvakrát týdně půjdete z práce pěšky.

Obáváte se už předem, že na to „nemáte čas“? Tak s ním zkuste trochu záměrně „plýtvat“. Ukazuje se totiž, že lidé, kteří věnují trochu svého času na pomoc druhým, se cítí časově bohatší. Přišla na to psycholožka Cassie Mogilner při zajímavém pokusu: polovina jeho účastníků strávila část sobotního dopoledne dobrovolnickou charitativní prací. Kontrolní skupina dobrovolníků měla celé dopoledne pro sebe a nedělali nic. Výsledek? Ti, kteří věnovali část svého času na pomoc někomu jinému, měli pocit, že mají víc volna! Přestože ve skutečnosti měli času pro sebe méně, cítili se časově bohatší.

Samozřejmě, musíme brát v potaz, jak budou naše zpomalování vnímat naši kolegové, přátelé a rodina. „Na začátku je vhodné jim vysvětlit, proč toho chcete dělat méně, proč občas nebudete k zastižení na telefonu, nezareagujete okamžitě na každý e-mail. Já sám jsem se zpočátku obával, že tím lidi odradím. Ale lidi okolo mě velmi rychle pochopili, o co mi jde, a někteří z nich dokonce začali do svého života zavádět podobné změny,“ říká Carl Honoré.

Žít pomaleji znamená přijmout fakt, že toho stihneme méně. Musíme dát přednost věcem, které pokládáme za důležité, a těch nedůležitých se vzdát. Na druhou stranu nám při tomto rozhodování může pomoci jistota, že to, co je pro nás důležité, budeme dělat lépe a víc si to užijeme. Nemusíme se zřeknout celého svého dosavadního života. Jenom si z něj vybrat to, co za to doopravdy stojí. Jak říká Carl Honoré: „Pomalu můžete žít kdekoli, protože pomalost je stav mysli.“

Článek vyšel v časopise Moje psychologie.