Neustále oběti
Mentalita oběti je postoj, jenž někteří lidé zaujímají vůči dění kolem sebe. Postoj, v jehož důsledku za svoje problémy viní ostatní,“ vysvětluje psycholožka Barbara De Angelis. Tito lidé nevidí možnost, že by se na svém životě mohli podílet i oni sami. Mají pocit, že se jim zlé věci prostě dějí, že jsou oběťmi nešťastného osudu a nemají šanci s tím jakkoli pohnout.
Role oběti jim brzy přiroste k tělu a stane se součástí jejich osobnosti. Oni nic, oni za nic nemůžou, to rodiče, kolegové, naštvaná prodavačka. Oni jsou v tom zkrátka nevinně, jsou to prosté oběti osudu, chudáci, co potřebují útěchu a pomoc druhých. Možná vás teď napadá někdo konkrétní z vašeho okolí. Není čemu se divit.
Syndrom oběti není ve skutečnosti nemocí, ale spíš extrémní variantou toho, co si v sobě v malé míře nese asi každý z nás. A v čem tedy tento syndrom spočívá? Většině z nás se asi někdy v životě přihodí, že se staneme obětí větší či menší křivdy, problém ale je, když se z role oběti stane životní postoj.
„Jedna ženská od nás z práce už začíná lézt všem na nervy,“ popisuje své setkání s takovou obětí Radka. „Pořád si jen stěžuje, co se jí, chuděře, zase přihodilo. Jak její manžel pije a doma na ni křičí, jak ji děti neberou vážně a drze jí odsekávají, jak si na ni dovolují zákazníci nebo jak jí dala vedoucí zase spoustu přesčasů. Když jí ale poradíme, ať s tím něco dělá, a dáme jí konkrétní rady, které by jí mohly pomoci situaci vyřešit, jako by přestala poslouchat. Pořád fňuká, co se jí to děje, ale nehodlá s tím nic dělat.“
Jsem v tom nevinně
Hlavním znakem pro roli oběti je to, že odmítá nést odpovědnost za události a okolnosti, které ji potkají. Je věčně nespokojená, naříká, stěžuje si, ale nikdy ne na sebe. Vždycky je tu něco nebo někdo druhý, kdo za její situaci může. „Když já měla tak těžké dětství.“ „Nikdo mi s ničím nepomůže.“ „Mám prostě v životě takovou smůlu.“ To, že věci jsou takové, jaké jsou, je vždycky chyba někoho druhého. Rodičů, exmanžela, ekonomické situace, zdraví atd. Neváhají obviňovat kohokoli, třeba i ty, kteří to s nimi myslí dobře nebo se jim snaží pomoci. Vždyť ty jejich rady za nic nestály a nakonec měli pravdu – vůbec jim nepomohly.
To je další z charakteristik obětí – brání se podniknout cokoli, co by mohlo jejich situaci zlepšit. „Pokuste se takovému člověku navrhnout, co má dělat, aby se cítil lépe nebo vyřešil svůj problém, a vyslechnete si litanii důvodů, proč je váš návrh k ničemu,“ popisuje Barbara De Angelis. „Některé oběti od vás dokonce budou očekávat, že je zachráníte nebo jejich problémy vyřešíte za ně. Jiné neočekávají nic než soucit, protože ten je jediným způsobem získání pozornosti, který uznávají. A přirozeně stát se zodpovědným a nezávislým by bylo nepraktické. Kdo by si jich pak všiml, když už nepotřebují pomoc?“
Nedělám nic zlého
Součástí pasivního přístupu k životu je i pramalá schopnost vyjadřovat svůj hněv a zlobu. Tedy ne, že by je tito lidé necítili a nevyjadřovali vůbec. Namísto otevřené konfrontace ale dávají přednost vyjádření skrytému – v podobě výčitek, manipulací nebo vzbuzení pocitů viny. Nerozčilují se, z jejich úst neuslyšíte nic, co by znělo rozhněvaně nebo nepřátelsky. Jejich zbraně mívají podobu jinou. „Oběť se ve vás snaží vyvolat pocit viny z toho, že se vám daří dobře, když jí se nevede. Podsouvá vám, že máte štěstí a ona ne, ale už nechce vidět, co všechno musíte obětovat, abyste měli to, co máte.
Jejím cílem je vzbudit ve vás lítost a přimět vás, abyste se o ni postarali, a zároveň vás učinit zodpovědnými za její utrpení, případně za její budoucí štěstí,“ upozorňuje psycholožka Christel Petitcollin a hovoří ještě o dalším prostředku z repertoáru oběti: „Toho všeho se může pokusit docílit i svůdností a lichotkami: ‚Ty jsi jediný člověk, který má pro mě pochopení.‘ Nebo: ‚Nevím, co bych si bez tebe počal.‘ Pokud je oběť obratná, dokáže vám namluvit, že když se o ni budete starat, hodně tím získáte.“
Některé oběti zase míří šípem své agrese dovnitř. Schovávají ji ve svém nitru, dusí ji nebo dokonce obracejí vůči sobě samým. Jsou zaplaveny výčitkami a pocity méněcennosti. „Nic nezvládám.“ „Jsem neschopný.“ „Každému jsem jen pro legraci.“ Takové pocity zoufalství, bezmoci a sebelítosti často vedou k depresi.
Jak se rodí agresor
Kde je oběť, bývá často i agresor. Některé oběti mají totiž „dar“ takového agresora vedle sebe vytvořit. Brání se přijmout svoji agresi, a tak ji delegují na lidi kolem sebe a způsobují, že se stávají agresivními. Psychoterapeutka Verena Kastová hovoří o takzvaném pasivně agresivním typu oběti: „Jestliže někomu, kdo ke mně mluví, řeknu: ‚Už s vámi nemluvím,‘ pak stanovuji jasnou hranici. Toto vytyčení hranice bude nejspíš prožito jako agresivní. Jestliže se mnou někdo mluví a já prostě neodpovídám, pak se nedopouštím žádného zjevného agresivního jednání, ale mé počínání působí nesmírně agresivně. Člověk může druhého rozžhavit doběla, když bude pořád opakovat: ‚Nerozumím.‘ Nebo se stane, že oslovený řečené opakuje zdánlivě proto, aby lépe porozuměl, nicméně opakuje to vždy tak trochu ‚vedle‘. ‚Nedorozumění‘ pak vypadá tak, jako by šlo skutečně o nedorozumění. Osoba, která nerozumí, ujišťuje, že si to má za zlé, ale nemůže za to, že je právě tak popletená, tak zabedněná. Tím apeluje na soucit, ale v protějšku vypění agrese – přitom by přece měl mít soucit, nebo snad ne?“
Do stejné kategorie řadí Verena Kastová i pasivní agresi „zapomínačů“. Pokud je někdo požádá o splnění úkolu, který jim nesedí, nebudou se mu bránit. Pak úkol prostě neprovedou s odůvodněním, že na něj zapomněli. Nepůjdou do střetu, neřeknou na rovinu, že nic takového dělat nebudou – jen zapomenou. Copak někdo může za to, že je zapomnětlivý? Nebo za to, že při tom všem ohromném stresu zapomene na něco nedůležitého? Dotyčný pak vyjde ze situace jako chudák, jako oběť své špatné paměti a vytíženosti a vy jste za ty zlé, kteří pro to nemají pochopení. Jak je vidět, bezmocné a slabé oběti ve skutečnosti tak slabé a bezmocné nejsou. I když svůj hněv odmítají a tvrdí o sobě, že by nikdy nikomu neublížily, dokážou lidem vytvořit nejeden šrám na duši a vzbudit v nich agresi, které později často litují.
Těžké soužití
Život s obětí není žádné peříčko. Někdy je ale na začátku vztahu těžké rozeznat, že se jedná o oběť, a připustit si, kam až by toto chování mohlo zajít. Poslouchat vyprávění o tom, jak strašné byly partnerky muže, se kterým jste se právě seznámila, zpočátku nemusí být nepříjemné, ba naopak, a vy tak můžete být ráda, jak je citlivý, že mu už nechybějí a že vás s nimi nebude srovnávat – a pokud ano, tak z toho zaručeně vyjdete jako vítěz. Někomu může role zachránce dokonce na začátku lichotit a přinášet radost z projevené důvěry.
Problém je však někde jinde. Pokud je dotyčný zvyklý vinit za své neštěstí druhé – ať už expartnery, rodiče, nadřízené, nebo „podlé“ kamarády, budete dalším článkem v řetězci zlých agresorů právě vy. Ať už omylem, nebo právem, protože časem jeho „omyly“ a projevy bezmocnosti nevydržíte a vybuchnete. „Moje bývalá manželka mě dováděla k nepříčetnosti,“ vzpomíná pětačtyřicetiletý právník Milan.
„I když jsem byl jinak klidný člověk a neměl s nikým jiným problém, při konfliktech s ní jsem se často neovládl a zvýšil na ni hlas. Byly to různé drobnosti, co mě postupně deptaly a ničily. Třeba mě oslovovala Miloušku, i když věděla, že to nesnáším. Pak se vždycky omlouvala, že jí to nedošlo, že má špatnou paměť, ale že je divný, jak mě může taková blbost vytočit. Ano, divný to možná je, ale když vám to někdo udělá podesáté a navíc v přítomnosti vašich kamarádů, už se to prostě vydržet nedá. Pak jsem byl za surovce, co řve na vlastní ženu jen proto, že ho blbě oslovila. Na jednu stranu jsem toho litoval a vyčítal si to, ale na druhou mě to dohánělo k šílenství. Všechno se ve mně vařilo a nikdo mě nedokázal pochopit, protože Jana nic prokazatelně závažného a zlého vlastně nedělala.“
Dalším minusem života s obětmi je fakt, že navzdory jejich stížnostem, že je nikdo nemá rád, nikdo je nechápe a nepomůže jim, neumějí lásku a podporu přijímat. Jako by šla skrze ně a neuměly si ji vzít a vychutnat. Jejich partneři pak mívají pocit, že jim nikdy nedávají dostatek, tolik, kolik by potřebovaly. Oběti se často ve svém utrpení vyžívají a lpějí na vlastní bolesti, a proto se jim dá pomoci jen velice těžko. Na jednu stranu si stěžují, na druhou ale pomoc nedokážou a vlastně kolikrát ani nechtějí přijmout. Snaha pomocníků jde pak vniveč, což vede k tomu, že si pak frustrováni zbytečnou snahou dělají výčitky a považují se za špatné a neschopné partnery.
Nebýt obětí
Máte pocit, že se v roli oběti vidíte? To asi každý z nás, ale pokud v ní býváte častěji, než je vám nebo vašemu okolí příjemné, bylo by dobré začít uvažovat o změně. Nečekejte ale, že tato cesta bude snadná. Mechanismus oběti se většinou rozvíjel celý dosavadní život nebo alespoň léta, a proto by byl tak trochu zázrak, kdyby se vám podařilo vyváznout z něho ze dne na den pouhým rozhodnutím. Jedná se o běh na dlouhou trať, ke kterému je často potřeba velká dávka podpory z okolí nebo pomoc zkušeného psychoterapeuta.
Dobrým krokem ale je už samotné uvědomění si problému. Toho, že se stavím do role oběti a setrvávám v ní. Otázkou je, co mi tato role přináší a co naopak bere? Je rozdíl mezi tím umět požádat o pomoc v nouzi a stát se na druhých závislým břemenem, které jenom bere, ale málokdy dává. I když stát na vlastních nohou není nic snadného, jste alespoň jejich pánem a tím, kdo určuje, jakou cestou se vydají.
Autor: PhDr. Veronika Kavenská (Moje Psychologie)
27. března 2011
KAŽDÝ DEN NOVÉ SLEVY NA JEDNOM MÍSTĚ!
