Nezaměstnaná sestra mě využívá. Moje trpělivost je u konce, ale nedokážu ji odmítnout

Lucka je o šest let mladší a vždycky toho uměla patřičně využít. Odmala jsem byla „odsouzena“ k roli starší, rozumnější sestry, která se o tu mladší musí postarat, jít jí příkladem, neprovádět nic špatného. Samozřejmě mě to štvalo, ale když jsem si dovolila postěžovat, rodiče mě krotili. Kdybych prý byla mladší já, bylo by to stejné, nemám to brát jako nějakou křivdu, ale pomoc sestře.

„Aspoň se naučíš hodně do života,“ perlila máma. Dopadlo to tak, že jsem sestře dělala drobné naschvály, kterými jsem si aspoň trochu kompenzovala vztek, když jsem ji s sebou všude vláčela jako ocásek a spolužáci se mi smáli. O kolik rande nebo různých akcí s kamarády jsem kvůli ní přišla!

Těžko říct, nakolik mě tohle ovlivnilo až do dospělosti. Když jsem se z domova odstěhovala, naše sesterské pouto se na pár let přetrhlo a já se starala jen sama o sebe. Studovala jsem, už při práci pracovala a poté, co jsem po promoci našla stálou práci, opustila jsem byt se třemi spolubydlícími a pronajala si malý byt jen pro sebe.

Lucka se přistěhovala do Prahy hned po maturitě. Zatímco já tam šla kdysi čistě za studiem a plánovala se jednou vrátit do menšího města, ona po metropoli vyloženě toužila. Na žádnou školu nešla a rovnou sháněla práci. Bylo jí v podstatě jedno, co to bude, když to bude dobře placené. Měla trochu naivní představy, že na gymnazistku bez praxe všude čekají s otevřenou náručí a s platem aspoň 30 tisíc.

Po roce přišla o práci a novou už nenašla

Přesto se jí nakonec podařilo najít místo na recepci hotelu a chvíli to vypadalo, že bude všechno klapat. Když pominula tříměsíční zkušební doba, Lucce otrnulo a začala to roztáčet. Bydlet začala stejně jako já ve svých začátcích společně s dalšími holkami. Pronajaly si opravdu velký a velkoryse zařízený byt, kde i po rozpočítání na čtyři lidi nebyl nájem zrovna malý. Ale Lucka byla spokojená. Navíc všechny peníze, co vydělala, hned utrácela. Neměla jsem o tom moc přehled, ale sama se mi chodila chlubit, co všechno si koupila. Občas jsem jí zkusila sestersky domluvit, ať taky myslí na zadní vrátka, jenže mi bylo jasné, že 20leté holce jen něco takového úplně fuk. Mně by asi v jejím věku bylo taky.

Jenže když uplynul rok, hotel Lucce neprodloužil smlouvu. Vůbec s tím nepočítala, popravdě myslím, že úplně zapomněla, že má jen roční smlouvu, a byl to pro ni šok. Ze dne na den byla bez práce – a taky bez úspor. Přiběhla za mnou s pláčem rovnou z práce a ptala se, co má dělat. Když mi vysvětlila, že má momentálně asi tři tisíce korun a jinak nic, okamžitě jsem jí nabídla, že jí půjčím, kolik bude potřebovat. Prý jen peníze na nájem na příští měsíc a na nějaké jídlo, že si určitě něco najde.

Věřila jsem tomu a popřála jí hodně štěstí. Jenže po měsíci byla situace stejná. To samozřejmě v dnešní době pro hledání práce není dlouhá doba, obzvlášť když Lucka mohla nabídnou jen roční praxi na recepci a maturitu z všeobecné školy. Když mě znovu poprosila o peníze, navíc o víc než minule, půjčila jsem jí, ale neodpustila jsem si trochu výchovného komentáře. Na všechno mi kývala, prý že posílá životopisy všude možně a určitě si brzy něco najde.

Takhle se to opakovalo ještě tři další měsíce. Když přišla po šesté – s už naučenou výmluvou, jak je to těžké, zkusila jsem být přísná. Řekla jsem jí, aby si našla nějaké levnější bydlení – určitě najde byt, kde nebude platit jen za sebe devět tisíc, ale třeba třetinu. Lucka začala protestovat, ale nakonec zmlkla, bála se, že bych jí peníze odmítla.

Nastěhovala se ke mně a bydlí tu zadarmo

Jenže to jsem netušila, jak jsem si naběhla – vymyslela totiž, že by mohla tedy jít bydlet ke mně. „Uvidíš, že se snažím, že práci hledám, nebudeš mi muset půjčovat a hned jak si něco najdu, zmizím!“ přemlouvala mě. Nadšená jsem nebyla, můj byt je malý a mám ráda soukromí, ale nedokázala jsem říct ne, navíc to bylo vlastně to nejrozumnější.

Od té doby uplynulo půl roku – a Lucka u mě pořád bydlí. Pořádnou práci se jí doteď nepodařilo najít a já ji čím dál víc podezřívám, že ji ani nehledá. Je zapsaná v agentuře, chodí po různých brigádách, které jí stačí pro to nejnutnější, ale na skutečném pohovoru byla snad třikrát. Začínám mít vztek. Nájem platím za obě, s tím už jsem se smířila, ale Lucka nepřispívá vůbec na nic a ještě pořád něco chce ode mě.

To málo, co vydělá, utratí za sebe, ale nevystačí, a tak si bere i moje jídlo. O tom, že by koupila třeba toaletní papír, pastu na zuby nebo prací prášek, ani nemluvě. A dvakrát do měsíce mě ještě poprosí o další peníze na „nutné“ výdaje, jako je telefon. V pravidelných intervalech se s ní snažím promluvit. Jakmile ale přejdu do vyčítavého tónu, začne útočit a citově vydírat.

Prý se snaží, ale není to lehké, že musím sama vědět, jak je těžké s jejím vzděláním a praxí něco najít, a že přece má aspoň brigády, tak nemůžu říkat, že se fláká. Má to jako dobrý argument – dvakrát týdně jde někam na pár hodin a myslí si, že tím má splněno.

Chci, aby se o sebe starala sama, ale přece ji nevyhodím

Mě to samozřejmě finančně neruinuje, vydělávám dost a mám i úspory, ale už se mi příčí sestru prakticky živit a pomáhat jí jen tak. Nečekám nějakou vděčnost, ale mohla by aspoň dát najevo, že ví, že to není úplná samozřejmost. To byla na začátku, ale po tři čtvrtě roce?! Nehledě na to, že nemám soukromí a starám se o dvojčlennou domácnost, i když nechci.

Přiměla jsem ji, aby aspoň v bytě uklízela, ale to má za pár minut. Pak celý den sedí u počítače, tvrdí, že hledá práci, ale myslím, že jen surfuje po internetu. Říkám jí, ať raději obchází firmy osobně, že od počítače to evidentně nejde. V tu ránu začne nabírat, ať si to zkusím, když jsou na ni všude už u dveří hnusní.

Už jsem to řešila i s rodiči – bez Lucčina vědomí. O její situaci vědí, ale mají za to, že jí peníze z brigád stačí. Když jsem jim vyprávěla svoji verzi, nechtěli mi věřit. A pak řekli to nejhorší, co mohli. Je to tvoje sestra, musíš se o ni postarat. Až přijdeš o práci ty, taky ti určitě pomůže. Prý když nemá práci, je přirozené, že bude bydlet u mě. Za takový přístup pěkně děkuji. Nejradši bych jim Lucku poslala zpátky domů, ať si ji tedy živí. Jenže to ona nechce.

Pere se to ve mně. Pořád si říkám, jestli nejsem moc sobecká, že se mi to říká, když mám dobrou práci a jistotu výdělku, že se neumím vcítit do situace nezaměstnaného. Ale když pak večer Lucku pozoruji, jak sedí u televize, cpe se a tváří se naprosto bezstarostně, nepřipadá mi jako někdo, kdo se trápí a snaží se aktuální stav změnit. Spíš mi připadá náramně spokojená, jak si to dobře zařídila. Ráda bych ji už nějak „nakopla“, aby se snažila a postarala o sebe sama, ale přece ji nevykopnu na ulici, když vím, že by ani neměla z čeho zaplatit nájem.

Jana, 27 let