O své nemoci jsem se dověděla až „díky“ nešťastnému vztahu

„Až do nějakých dvaadvaceti let jsem prakticky nebyla nemocná, nevěděla jsem, co to je,“ začíná své vyprávění mladá učitelka. „Byla jsem to šťastné dítě z maloměsta, které celé dny lítalo venku a mělo zdravou imunitu, na střední jsem hodně sportovala. Jednou dvakrát do roka jsem měla rýmu, snad třikrát opravdovou chřipku, ale jinak nic.“

Po maturitě začala Klára studovat Pedagogickou fakultu v Praze. I když naprostá změna životního stylu i dosud nepoznané povinnosti spojené se studiem byly velký zápřah, zvládala to dobře. „Sice jsem hodně zhubla a byla permanentně unavená, ale připadalo mi, že to je u studentů normální.“

Ve třetím ročníku se Klára v jednom hudebním klubu seznámila s Lukášem, také studentem, o dva roky starším. „Šíleně jsem se zamilovala. Opravdu šíleně. Předtím jsem měla nějaké známosti, ale trvaly většinou dva tři měsíce, nebylo to nic vážného. Tohle byl první opravdu vážný vztah, navíc strašně intenzivní. Za prvních pár týdnů jsem s ním zažila věcí, co jindy za pět let,“ vzpomíná.

Zpočátku bylo všechno idylické. Lukáš s Klárou podnikali spoustu věcí, neustále vyráželi někam za zábavou, o letních prázdninách spolu jeli k moři. „Ten první půlrok byl opravdu úžasný a já si myslela, že to tak zůstane napořád. Navíc jsem se k Lukášovi prakticky nastěhovala - měl svou vlastní garsonku po babičce. Sice jsem měla stále pokoj na koleji, ale tam jsem přespávala tak dva dny v týdnu, jinak jsem byla pořád u něj.“

Zdravotní potíže přičítala problémům ve vztahu

Jenže pak idyla postupně někam vyprchala. Klářin přítel už nebyl tak úžasný a pozorný jako dřív, chtěl čím dál víc chodit ven sám jen s přáteli. Stále častěji se hádali kvůli hloupostem. „Přičítala jsem to tomu, že se mu blížily státnice, psal diplomku a byl nervózní. Chybou bylo, že jsem všechno, co dělal, omlouvala a přecházela i to, co jsem neměla. Zvykl si na to a choval se čím dál hůř.“

Zpětně Klára nechápe, že si to nechala líbit. „Kolikrát jsem brečela a ptala se ho, proč se tak chová. On mi s klidem odpověděl, že už neví, proč by měl snažit, a na má slova, že o každý vztah se musí pečovat, že se nevyvíjí sám od sebe, mi řekl, že už se prostě snažit nechce.“ To nejhorší ale teprve přišlo, když Klára zjistila, že ji Lukáš podvedl. Prozradili jí to „kamarádi“, kteří ho viděli s jinou.

„Když jsem to na něj vybalila, nezapíral, ale tvrdil, že ho to hrozně mrzí a že u toho myslel na mě. Taková blbost! A já mu to odpustila, i když mi odmítl slíbit, že už to nikdy neudělá. To prý nejde a on by po mně taky nic takového nechtěl.“ Místo toho se nevěry opakovaly. A Klára místo rozchodu v nešťastném vztahu zůstávala. A bylo jí čím dál hůř.

„Začalo to nenápadně. Byla jsem ještě víc unavená, přestávala jsem mít chuť k jídlu, hubla jsem. Ani jsem si toho nevšimla, upozornila mě až kamarádka, která mě viděla po delší době. Přičítala jsem to stresu z toho všeho, ale nedokázala jsem s tím nic dělat.“

Klára čím dál hůř zvládala školu. Přes vzrůstající únavu špatně spala, navíc se přidaly nevolnosti a potíže se zažíváním. „Šla jsem třeba ráno na autobus a po ujetí dvou zastávek jsem musela vystoupit a zvracela jsem.“ Trápily ji i průjmy a nakonec se přidaly intenzivní bolesti zad. Kláru ale pořád nenapadlo, že by měla vyhledat lékaře.

Léky už bude brát zřejmě napořád

„Svým způsobem byl mou nemocí permanentní stres. Jen jsem netušila, že ten pak spustil něco jiného. Nebo spíš vyvolal krizi v nemoci, která ve mně do té doby dřímala, aniž bych o ní věděla.“ Když se v Praze jako každý rok v létě konala akce Stan proti melanomu, kde lékaři zdarma vyšetřovali mateřská znaménka, Klára se tam cestou ze školy náhodou zastavila.

„Lékařka, která mě vyšetřovala, si pořád prohlížela moje dlaně. Pak se mě ptala, jestli jsem někdy byla na vyšetření na endokrinologii. Udiveně jsem řekla, že ne. Vysvětlila mi, že mám nápadně pigmentované dlaně a že to může být příznak vážné nemoci. Ať prý se určitě objednám.“

Klára to udělala a po testech ji lékař šokoval. Diagnostikoval jí Addisonovu chorobu, onemocnění vyznačující se nedostatečnou funkcí nadlevinek, které může být za určitých okolností i smrtelné. Kláře lékaři ihned nasadili kortikosteroidy a důrazně ji varovali před jakýmkoli stresem, jak fyzickým, tak psychickým. Ostatně právě ten stál za propuknutím addisonské krize.

„To byla poslední kapka. Uvědomila jsem si, že si za všechno můžu sama. Když jsem Lukášovi ten den oznámila, co mi je, napjatě jsem čekala, jak zareaguje. Místo slov podpory a obav o mě jsem se dočkala bagatelizování, ze kterého jasně čišelo, ať ho s tím hlavně neobtěžuju.“

Odstěhovala se hned druhý den, aniž by mu něco řekla. „Bylo to tak nejlepší, když odešel z bytu, všechno jsem si - s vydatným brečením - zabalila a nadvakrát převezla na kolej. Nechala jsem mu tam jen pár řádků s vysvětlením na rozloučenou a slovy, ať mi ani nevolá, že to nemá smysl.“

To, že se jí opravdu už vůbec neozval, ji ale stejně sebralo. „Probrečela jsem týdny, bylo to hrozné období, než se mi začalo trochu ulevovat. Ale postupně jsem se dávala dohromady a začala se o sebe zase poctivě starat.

Po půlroce mohl lékař konstatovat, že její stav se výrazně zlepšil, a dávku léků snížit. Přesto je ale Klára bude brát zřejmě už celoživotně a bude si muset dávat velký pozor, jak se svým tělem zachází. Každý velký stres totiž může znovu spustit atak nemoci.