Paměť mužů a paměť žen

Jedno latinské přísloví praví, že víme tolik, kolik si pamatujeme. Zároveň však také víme to, co si pamatujeme. A právě toto „co“ bývá u každého trochu jiné, což znamená, že když spolu jedou partneři třeba na výlet nebo na dovolenou, přivážejí si domů více či méně odlišné zážitky.

Nemusí to být jen dějová událost, během níž se v určitém časovém úseku něco odehrálo. Může to být místo, které se snažíme popsat. Nebo člověk, jehož jsme potkali. Může to být zvíře, dům, film, obraz či krajina, kterou jsme spolu procházeli. Ať je to cokoli, naše vzpomínky nejsou identické.

Odlišné vzpomínky

Schválně si to zkuste. Vzpomeňte si na něco, co jste s partnerem či partnerkou zažili společně nebo u čeho jste byli oba, a zeptejte se svého protějšku, co mu utkvělo v hlavě. Zkušeností s vybavováním vzpomínek máme všichni dost. Pořád na něco vzpomínáme, co se nám událo, co nás zaujalo, ať už pozitivně, nebo negativně. A nemusí jít o žádnou událost z dávné minulosti, protože je známá věc, že vzpomínky mimo jiných faktorů ovlivňuje i čas. Popište si navzájem něco, co se stalo v průběhu uplynulých dní a vy to máte stále v živé paměti.

Zjistíte, že z toho, co si pamatujete vy, partnerovi utkvělo jenom málo či dokonce vůbec nic, případně si to pamatuje jinak. A naopak. Toho, co si jasně vybavuje on, jste si ani nevšimli. Anebo jste tomu nepřikládali žádný význam, a tak se vám to zkrátka a dobře v paměti neudrželo. Občas se stává, že se kvůli odlišným vzpomínkám partneři hádají. Zejména když jeden vehementně přesvědčuje druhého, že „takhle to tedy rozhodně, v žádném případě nebylo, proboha, copak máš tak krátkou paměť?!“. Ve skutečnosti vůbec nezáleží na „kvalitě“ paměti. Záleží na tom, čeho si kdo všímá. A i vědci se shodují, že muži a ženy si všímají jiných věcí. Jejich vzpomínky nestojí proti sobě, ačkoli se z toho navzájem obviňují. Ve skutečnosti se jejich vzpomínky doplňují.

Autor: Ženy - E15

Dvě pravdy

Sandře je třiatřicet, pracuje jako kurátorka v muzeu a o své paměti tvrdí, že sice není nijak oslnivá, ale pořád je spíš lepší než horší. Jejímu manželovi je o čtyři roky více, pracuje jako programátor a ani jeho paměť není nejhorší. Na společných zážitcích se ale nikdy neshodnou a často to mezi nimi pořádně vře. Zejména pokud něco společně vyprávějí. „Nesnáším, když o něčem mluvím a manžel mě přeruší a začne mě opravovat slovy, že takhle to nebylo, že jsem smotala víc věcí dohromady, že mám špatný pojem o časových souvislostech a že to za mě dovypráví on,“ přiznává Sandra.

„To by mě vzal vždycky čert. Nejen proto, že mi skáče do řeči a dělá ze mě hlupáka, ale hlavně proto, že já vím, že si to pamatuju dobře. Vím, že mám pravdu. On ovšem tvrdí, že to mám popletené a pravdu má on. Zdůrazňuje, že si je jistý. A protože já jsem si jistá také, nemáme k hádce daleko. Nechci se hádat a už vůbec ne před návštěvami, protože to je trapné, ale znáte to. Když něco víte jistě a někdo jiný vás přesvědčuje, že máte v hlavě zmatek a že vaše paměť nestojí za nic, rozzlobí vás to.“

O čem to mluvíš?

Dvě pravdy mívají muži a ženy běžně. Zrovna nedávno jsem byla u známých svědkem, jak to mezi nimi zajiskřilo, sotva začali vyprávět zážitek z plesu. „Moc jsem si to neužila,“ vykládala hostitelka. „Bylo tam moc lidí a vedle nás seděla hlučná skupinka, kvůli které nebylo slyšet vlastního slova.“ V tu chvíli se na ni její partner udiveně obrátil. „O čem to mluvíš?“ zeptal se. Hostitelka odpověděla: „No přece o těch lidech vedle. Bylo jich asi osm a hurónsky se pořád něčemu smáli.“

„Já jsem si ničeho nevšiml. Jestli vedle nás někdo seděl, nemohlo to být tak hrozné, jinak bych to věděl.“ Ona se zarazila a přeměřila ho mrazivým pohledem. „Jak to myslíš, že to nebylo tak hrozné?“ opáčila ledově. „Copak tys je neviděl? Tys neslyšel tu holku s rudou kytkou šatech?“ „Ani nevím, že tam nějaká taková seděla.“ „Hned vedle. Měla rudou umělou kytku vedle výstřihu a fialovou rtěnku, co se s tou červenou barvou tloukla. A naproti ní přece seděl tak padesátiletý muž. Už víš? Mohl být její otec, ale vypadali jako milenci. Toho sis musel všimnout, ne?“

Žena vidí detail, muž celek

Nevšiml. Ani rudé růže a rtěnky, ani vztahu mezi dvěma cizími lidmi, který jeho partnerka odvodila ze vzájemných pohledů a úsměvů. I kdyby mu popsala pětkrát tolik detailů, asi by to nebylo nic platné. A pokud by si nakonec vzpomněl, pak protože by se mu vybavilo něco, co se uložilo do paměti jemu. Vědci tvrdí, že mezi ženským a mužským mozkem existují rozdíly, které mimo jiné ovlivňují i to, co si kdo snáze zapamatuje. Ženy si kupříkladu nesrovnatelně lépe pamatují drobné detaily. Žena je schopná si zapamatovat nejen barvu rtěnky, ale i tvar obočí člověka, s nímž se pouze míjela, reliéf na klice dveří, kterou viděla jednou, barvu očí, detaily na oblečení, specifická gesta a všímá si mnohem intenzivněji i komunikace mezi lidmi – jak verbální, tak neverbální.

Detaily si pamatuje i na výletech v přírodě, nebo když si v galerii prohlíží nějaký obraz, zatímco jí může uniknout, že jde opačným směrem, než kam měla namířeno, či ze které strany chodby a z jakých dveří do té které místnosti v muzeu vlastně přišla. Žena vám poví, kdo stál v kterém rohu, když se dívala na tenhle konkrétní obraz, pamatuje si, jaký potah měla odpočívací lavice v každém ze sálů, ale může být zmatená, když ji požádáte, aby vám popsala cestu k východu. Tohle všechno pak ovlivňuje její vzpomínky a potažmo i způsob, jakým tu kterou událost popisuje a na co se ve vyprávění zaměřuje. Muži si oproti tomu lépe pamatují celek a detailům nejenže nevěnují tolik pozornosti, ale oni je často prostě skutečně nevidí. Jejich mozek detaily přehlíží.

Výsledek evoluce

Že si ženy a muži zhusta pamatují něco jiného, dokazují nejen naše zkušenosti, ale také výzkumy. Jeden z výzkumů například prokázal, že když žena vstoupí do místnosti, kde se nacházejí další lidé, zaměří se nejprve na ně a dokáže mnohem lépe než muž odhadnout, které páry mají problémy, které se zrovna pohádaly, které spolu vycházejí dobře a podobně. Žena si okamžitě všimne drobných nuancí a jen málokdy jí unikne rozpor mezi usmívajícími se rty a posmutnělýma očima. Muž se na rozdíl od své partnerky nejprve snaží zorientovat v prostoru. Hledá schody, únikové cesty, jedním pohledem zjistí, jak je místnost dispozičně řešena, a teprve poté se zaměří na lidi. Podle Gorskiho ovšem ne proto, že by ho zajímalo, jaké mají cizí páry mezi sebou problémy, ale protože každý cizí člověk je potenciální nepřítel (jde o instinkt, ne o uvědomělé jednání), a vždycky je dobré vědět, s kým jsme se ocitli na jednom místě. Muž si nevšimne tvaru obočí, spíše si všimne šíře ramen či výšky, u žen pak přehlédne detaily na oblečení, ale zaujmou ho proporce. Až nakonec – pokud vůbec – si muž všimne zařízení místnosti, ale ani pak se nezaměří na detaily. Vědci jsou přesvědčeni, že rozdíly v tom, co si pamatujeme, nemají nic společného s výchovou, ale že jsou výsledkem evoluce.

Úloha muže byla po tisíciletí chránit území, potažmo tlupu či rodinu před nepřáteli, a proto se naučil vnímat prostor jako celek. Ze stejného důvodu se muž dokáže v prostoru lépe a rychleji orientovat. Žena to zvládne také, když na to cíleně zaměří svoji pozornost. Stejně tak muž spatří detaily, jestliže se je rozhodne cíleně vyhledávat. Avšak přirozeně se muž zaměří na celek a prostor a žena na lidi a detaily. Zatímco muž chránil území, úlohou ženy bylo starat se o blízké, komunikovat s nimi a rozpoznávat jejich emoce. Když žena na něco vzpomíná a ke vzpomínce se neváže žádná emoce, která by jí paměť oživila, pomohou jí právě detaily. Muž například řekne: „Vzpomeň si, bylo to takové velké náměstí, čtvercové, a vedly z něj tři ulice.“ Žena chvíli přemítá a odpoví. „Já už vím, co myslíš. Byla tam taková kovaná lavička a seděla na ní starší paní s malým psem. Nakláněla tak zvláštně hlavu na stranu…“ Oba mluví o tom samém náměstí. Ale každý z nich ho vidí a pamatuje si ho jinak.

Stále v činnosti

Jak vlastně paměť funguje? Tvrdí se, že paměť nikdy nespí. Jedna z definicí paměti říká, že paměť je schopnost přijímat, držet a znovu oživovat minulé vjemy. I když odpočíváme, naše paměť pracuje. Neprobouzí se k životu pouze ve chvíli, kdy si potřebujeme na něco vzpomenout, ale nepřetržitě se do ní ukládají všechny naše prožitky, dojmy a nové poznatky. Ve vědeckém týdeníku Science vyšly výsledky výzkumu, který prováděl tým vědců z University of Arizona vedený Brucem McNaughtonem a týká se způsobu, jakým se nám vzpomínky ukládají do mozku. Podle výzkumu náš mozek usilovně pracuje i během spánku – mnohé z toho, co jsme ve dne zažili, co jsme viděli, slyšeli a co jsme se naučili, se ve spánku opakuje. Bez tohoto opakování bychom se nové věci učili jenom s obtížemi a staré bychom zapomínali.

To, co vidíme, slyšíme nebo vnímáme jako chuť či vůni, se promítá do vybraných center v mozkové kůře. Pokud si máme tyto vjemy zapamatovat, musí informace z mozkové kůry vstoupit do části mozku zvané hipokampus, kde je prý danému vjemu přidělena značka – pro bližší představu něco jako dočasný „čárový kód“. Takto označená informace putuje zpět do mozkové kůry a podle přidělených značek si pak mozek dokáže najít a znovu pospojovat informace tvořící určitou vzpomínku. Protože toho, s čím se denně setkáváme, je obrovské množství, mozek tyto „opakovací lekce“, které během spánku provádí, musí zvládat zrychleně. Večírek, který trval několik hodin, se tak zkrátí na několik minut, a když na něj později vzpomínáme, vybaví se nám pouze ty věci, které nás nejvíce zaujaly. Čím delší doba od konkrétního zážitku uplynula, tím více se pak s ostatními ve vzpomínkách lišíme, protože je mezitím překryly jiné skutečnosti, které je rovněž mohou ovlivnit.

Poslouchejte a porovnejte

Jak už jsme zmínili, to, co si pamatujeme, nesouvisí pouze s tím, jak dobrou máme paměť. Množství našich vzpomínek paměť ovlivňuje, ale jejich podoba závisí na tom, jak vnímáme přítomnost. Už ve chvíli, kdy něco s někým prožíváme, vnímáme každý stejnou situaci trochu jinak. Kromě rozdílů mezi mužským a ženským mozkem jsou tu i další okolnosti, které už s pohlavím nesouvisejí. Záleží například na tom, zda nám scéna něco nebo někoho připomíná, na našem aktuálním psychickém rozpoložení, na našich asociacích, na tom, co obecně upřednostňujeme, a podobně. Jeden z vás například zaregistruje, že se kolem mihla žena s kočárkem, druhému se do paměti zapsal pes běžící přes ulici. Někdo vnímá více zrakové vjemy, druhý sluchové a třetí si pamatuje vůně… Hádat se kvůli odlišným vzpomínkám však rozhodně nikam nevede. Mnohem zajímavější je porovnávat, co utkvělo v paměti vám a co vašemu partnerovi. Uvidíte tak svět očima toho druhého a lépe se pochopíte.

Autor: Elena Jesenská (Moje Psychologie)
22. dubna 2011

KAŽDÝ DEN NOVÉ SLEVY NA JEDNOM MÍSTĚ!