PAVLA (48): Syn si našel přítelkyni. Je jen o pět let mladší než já!

Žádný vztah mu nevydržel

Milan byl od mala trošku podivín, co se vztahu k dívkám týče. V době, kdy se klukům na střední nejvíc zapalují lýtka, on holky vůbec neřešil. Zatímco jeho spolužáci navazovali jednu známost za druhou, potkávali jsme je ve městě co chvíli s jinou slečnou, Milan nic. Ani se nikdy nezmínil, že by se mu nějaká líbila, když jsem se ho přímo zeptala, jen neurčitě pokrčil rameny. Zatímco kolegyně v práci líčily, jak jejich puberťáci nevědí, za kterou pálit dřív, u nás panoval klid.

Což o to, mít dceru, asi bychom byli i rádi, že nikam nespěchá, ale u kluka se nám to zkrátka zdálo zvláštní. Když měl Milan maturitní ples, byl jediný ze třídy, kdo neměl žádnou přítelkyni. Ale nevypadal, že by mu to nějak vadilo, takže nakonec jsme to s manželem pustili z hlavy a říkali si, že zkrátka na to nejde tak zhurta.

Změnilo se to, až když šel na vysokou školu a začal bydlet na koleji v krajském městě. To už se občas o nějaké dívce zmínil, tvrdil, že teď konečně je z čeho vybírat, že mezi spolužačkami jsou fakt hezké holky a vůbec že ve velkém městě je snadné se seznámit. Ale žádný jeho vztah nikdy netrval dlouho. Sotva jsme zaznamenali nějaké jméno, už to přestalo platit. Za ta léta studia byl tuším nejdéle s nějakou Zuzkou – asi tři měsíce přes jedny letní prázdniny.

Zvláštní bylo, že jsme se vlastně nikdy nedozvěděli, proč to nevyšlo. Milan jen pokaždé, když jsem se zeptala, jak mu to jde s tou a tou, odpověděl, že už to skončilo, a to bylo vše. Takže ačkoli mu nedávno bylo pětadvacet, nikdy jsme ho ještě s žádnou dívkou neviděli, nikdy nám žádnou nepředstavil. Až donedávna.

Když nám ji představil, čekal nás šok

Milan si po škole našel místo ve městě, kde studoval. Bydlí v podnájmu, s mužem ho tam čas od času navštěvujeme a myslím, že na něj můžeme být pyšní, daří se mu dobře. Když jsem mu při lednové návštěvě říkala, teď už jen nějakou tu holku, ať se taky jednou můžeme těšit na vnoučata, jen se usmál a povídá: „No, možná by tu už nějaká byla.“ Já měla samozřejmě radost, ale manžel ho hned krotil: „To je moc hezké, ale to neznamená, že sem musíš v pětadvaceti ženit. Ať nedopadneš jako já!“

Zasmáli jsme se tomu a já na celou příhodu skoro zapomněla. Proto mě opravdu překvapilo, když se Milan někdy v březnu ohlásil na návštěvu k nám a trochu nejistě se zeptal, jestli by s sebou nemohl přivézt i přítelkyni, že by nám ji chtěl představit. „Už jsme spolu docela dlouho, tak myslím, že je načase.“

Byla jsem docela zaskočená, tohle se ještě nikdy nestalo, ale samozřejmě jsme souhlasili a byli zvědavostí bez sebe. To musí být opravdu vážné, když nám ji chce přivézt ukázat! Natož, když mi do telefonu ještě řekl, že jsou spolu už od podzimu, ale že o tom nechtěl moc mluvit, dokud si nebyl jistý, že to má perspektivu.

A tak, když v sobotu před obědem dorazili, stáli jsme s mužem na prahu jako uvítací výbor a mohli si krky vykroutit, jak jsme byli zvědaví. No, málem mi oči vypadly z důlků, když jsem Olgu poprvé uviděla. Což o to, byla sympatická, byla hezká a působila mile – jenže taky mi bylo okamžitě jasné, že je poněkud dřívějšího data narození než můj syn. A to ne o dva tři roky, i pět bych ještě zvládla, ale o určitě o dobré dvě desítky let!

Manžel to na rozdíl ode mě umí neřešit

Překvapení na nás muselo být vidět, manžel skoro zapomněl pozdravit. Ale Milan a Olga to evidentně čekali a nenechali nás topit v rozpacích a trapnosti. Oba byli upovídání a rozesmátí, nestačila jsem se divit, jak se syn po boku té paní choval suverénně a nenuceně, takhle jsme ho ani neznali.

U oběda zajišťovali konverzaci hlavně oni – my s manželem jsme přes všechnu snahu byli pořád dost zamlklí, ale jim jako by to nevadilo. Když jsme my mlčeli, bavili se mezi sebou. Po obědě šli na procházku do místní obory a my s manželem seděli u kafe a jen na sebe bezradně koukali.

Milan s Olgou u nás přespali do neděle a za celou dobu v podstatě nebyla ani chvilka na to, promluvit si se synem o samotě. Myslím, že to dělal i trochu schválně, nedal nám šanci se ho na cokoli vyptávat nebo mu říct svůj názor. Zkrátka se tvářil, že je všechno naprosto v pořádku, a s tím i odjeli.

Můj muž se z toho nakonec oklepal rychleji. „No co, nikde není psáno, že s ní už zůstane,“ prohlásil celkem rozumně. „Je to mladej kluk, tak chce asi zkusit všechno možný, je dospělý, my s tím nic neuděláme a koneckonců je to jeho věc, i když bychom si k němu asi představovali trochu mladší ročník.“

Tím to pro něj skončilo a já na něj měla vztek! Za to, že to umí tak lehce pustit z hlavy, protože já ač se snažila, jak jsem chtěla, tak mi to nešlo. Jako máma jsem prostě nemohla pochopit, že si můj syn nenajde nějakou vrstevnici, ale ženu pomalu v mém věku, i kdyby vypadala sebelíp!

Bojím se, že vnoučat se nikdy nedočkám

Nakonec mi to nedalo a druhý den jsem mu zavolala. „Čekal jsem, že se ozveš. Tak do mě,“ řekl mi na přivítanou a já opravdu opatrně volila slova, abych ho nějak nenaštvala nebo neranila. „Olga je moc sympatická, což o to… ale není pro tebe přece jen trochu… mimo tvoji generaci? Kolik jí vlastně je? A jak jste se seznámili?“

Milan mi vysvětlil, že Olga je kolegyně z práce a že právě její věk je to, co ho oslovilo. „Víš, mami, proto jsem nikdy s žádnou nevydržel. Zkoušel jsem to s holkami mého věku a nikdy to nedopadlo, protože jsme si nerozuměli. Nevěděl jsem proč, dokud jsem nepoznal Olgu. S ní jsem naladěný stejně, už bych to jinak nechtěl. Takhle mi to naprosto vyhovuje, jsem s ní už dost dlouho na to, abych to poznal.“

Byla jsem z těch slov popravdě zdrcená, obzvlášť poté, co dodal, že je jí 43 let, tedy jen o pět let méně než mně! Přesto jsem se sebrala a řekla mu, že je to samozřejmě jeho věc, že samozřejmě chceme hlavně to, aby byl šťastný, ale že je to pro nás přece jen trochu neobvyklé a musíme si na jeho partnerku trochu zvyknout. S tím jsme se rozloučili a já od té doby bádám nad jediným. Že jestli to můj syn myslí vážně a chce s Olgou zůstat, tak se asi nikdy vnoučat nedočkáme.

Olgu jsme viděli od té doby ještě dvakrát – vždy ve městě u Milana, kdy jsme na jeho popud zašli na společný oběd. Syn nám ale nikdy nedal příležitost být s ní o samotě, asi se bojí, co bych jí řekla. Popravdě, sama nevím. Asi bych byla slušná, ale určitě by mi to nedalo a zkusila bych jí tento vztah rozmluvit, i když vím, že na to nemám právo. Jsem z toho zkrátka smutná a pořád doufám, že syn ještě svoje preference časem přehodnotí.