Perfekcionismus? Bez chybičky, ale bez života
Perfekcionismus má mnoho podob: od zmíněného nutkavého zabývání se možnými chybami přes pochybování o svých schopnostech až po přehnaná očekávání od sebe sama, a často také od ostatních lidí. Puntičkář lpí na organizaci (času, práce, volného času a vůbec všeho), takže spontánnost je pro něj div ne sprosté slovo.
Přitom, přiznejme si to hned na začátku – dokonalost je chiméra. Lidského konání se netýká, jako o dokonalé můžeme mluvit snad jen o přírodě. Je pravda, že i v životě do sebe obvykle všechno zapadá, ale jen pokud si dovolíme plynout a jsme spojeni sami se sebou. Problém nastává v okamžiku, kdy se z nějakého důvodu nepřijímáme (se všemi talenty a dary) a začneme hledat dokonalost ve vnějším světě. Rázem se ocitneme v pasti, protože ji nelze objektivně změřit – každý si pod „perfektním“ představujeme něco jiného. Perfekcionistovo úsilí vyhovět všem je tedy předem odsouzeno k nezdaru.
DOKONALÁ ADAPTACE
A že mu dnešní společnost předkládá velké výzvy! Reklamy nám denně servírují příděl dokonalých těl, média nás zásobují příběhy „nadlidí“, žen, které jsou přes den výkonnými manažerkami, po příchodu z práce vaří teplé večeře a věnují se dětem a po večerce se mění ve vášnivé milenky. Muži samozřejmě nesmějí zaostávat, ostatně být v noci něžným milencem a přes den úspěšným podnikatelem a obětavým tátou je přece hračka, ne?
„Renesanční ideál krásy a harmonie těla a mysli, tedy fyzické zdraví, krása, módou diktovaná štíhlost a zároveň duševní a duchovní kvality, vzdělání, široký rozhled, rozmanité zájmy a podobně, již není pouze ideálem, ale téměř povinností dnešního člověka. Zdá se, že perfekcionismus lze chápat jako jednu z forem adaptace na rostoucí požadavky dnešního světa,“ píše ve své diplomové práci studentka psychologie Karolina Stopková. A taková adaptace může probíhat různě, jak zmiňuje autorka dále:
„Ve své pozitivní a zdravé formě může perfekcionismus vést k dosahování lepších výkonů a naplňování vyšších cílů, k rozvoji osobnosti a plnějšímu využití duševního a duchovního, ale i fyzického potenciálu. Na druhé straně může snadno vlivem různých osobnostních, konstitučních i vnějších faktorů přejít v negativní, neurotickou, kontraproduktivní a paralyzující formu myšlení, prožívání a chování.“
VYSOKÁ LAŤKA
Kudy tedy vede dělicí čára mezi lidmi konstruktivně usilujícími o dokonalost v rámci vlastního růstu a těmi, které snaha být perfektní naopak ničí? Podle psychologa D. E. Hamacheka mají ti prvně jmenovaní vysoké osobní standardy, jsou sebevědomí, systematičtí a ambiciózní, také oplývají velkou mírou organizovanosti. Nicméně se dovedou těšit z výsledků své práce, a to i ve vztahu k sobě. Jinými slovy, je jim šumafuk, co si o nich myslí ostatní, oni zkrátka chtějí dostát vlastním vysokým nárokům. Je pravda, že na nároky bývají zvyklí z původní rodiny, avšak rodiče jim dávali pozitivní zpětnou vazbu.
„Destruktivní“ perfekcionisté na rozdíl od nich nikdy nemají pocit, že by na vysoko nastavenou laťku dosáhli a neustále je svazuje strach z nedokonalosti a z chyb. Sami sebe si necení, soustředí se na naplnění očekávání druhých. Být perfektní pro ně není vnitřní potřeba, žene je k tomu strach ze selhání a ztráty lásky či úcty ostatních. V dětství se naučili, že bez výkonu není láska. Rodiče bohužel považovali jejich úsilí za samozřejmé a nijak je neoceňovali.
RUB PERFEKCIONISMU
Nadprůměrný výkon spojený se stresem samozřejmě není zadarmo. Z mnoha výzkumů vyplývá, že perfekcionisté za něj často platí depresemi, neurózou, sexuálními poruchami nebo poruchami příjmu potravy, bolestmi hlavy, bolestí a tlakem na hrudi i žaludečními vředy. Jejich nikdy nekončící úzkost a strach ze selhání je také častěji doženou k rozvodu nebo až k sebevraždě. Žít po jejich boku je vyčerpávající a zničující. „Despoticky vyžadovat po svém okolí, rodině, partnerovi to, co já, perfekcionista, považuji za standard, mohou ostatní brát jako neúměrné a pro ně zbytečné a obtěžující,“ říká psychoterapeutka Lucie Horníková.
„Pokud nedojde ke shodě, může být soužití velmi nepříjemné a otravné pro obě strany a život s puntičkářem se velmi snadno zvrtne v peklo. Tím spíš, pokud už jde o nemoc, obsedantní poruchu například.“ A co platí pro soukromí, platí i pro práci. Jak píše Simone Janson ve své knize „Jak nebýt perfektní, ale úspěšný“, lidé se sklonem k perfekcionismu jsou sice zpravidla pracovití, cílevědomí a průbojní, ovšem postupem času, poté, co si pro firmu neustále sahají až na hranice svých možností, ale stále berou stejný plat (zatímco ostatní je v kariéře předbíhají), si mnoho z nich uvědomí, že i když se po nich žádá perfektní práce, není to všechno. Výkon na 110 procent totiž neznamená automaticky úspěch a povýšení!
A ačkoli by se mohlo zdát, že pro šéfa je terno zaměstnávat perfekcionistu, bývá to úplně naopak: „Perfekcionisté s oblibou dlouhé hodiny dumají o problému, doslova přehrabují argumenty sem a tam, malují si v duchu ty nejpesimističtější výsledky. Nakonec ale málokdy dospějí k výsledku a neustále před sebou sunou důležitá rozhodnutí. Pracují často do úmoru, ovšem jsou přitom neefektivní, protože jen obtížně dokážou odlišit důležité věci od nedůležitých.“ A jak Janson dodává, neoblíbení jsou u nadřízených i u kolegů, protože mají sklon neustále někoho kritizovat, chtějí být vždy nejlepší, jsou nedůvěřiví a chtějí všechno kontrolovat.
Často se stává, že perfekcionismus se objevuje jen v některé životní oblasti. „Například člověk, který v práci platí za detailistu a puntičkáře, je ve svém domácím prostředí neskutečný bordelář,“ podotýká psychoterapeutka Horníková. „Možná chce v práci udělat dobrý dojem na okolí, a doma se mu rodina raději částečně přizpůsobuje.“
KUDY Z PEKLA VEN
Samozřejmě největší peklo má perfekcionista sám se sebou. Cesta ven vede přes postupné uvolňování, pouštění kontroly a ocenění sebe sama. Pro puntičkáře je důležité dávat si realistické a dosažitelné cíle, jež budou zohledňovat jeho potřeby, nikoli cizí. Měl by se soustředit na svoje úkoly a nepracovat za ostatní, zaměřit se na pozitivní výsledky, zpočátku třeba i drobné (i účast v semifinále je přece důvod k radosti). Ve chvíli, kdy se začne bát, že selže, je dobré, aby se zeptal sám sebe, co se stane, když výsledek nebude stoprocentní. (Kupodivu se často nestane nic.) A místo vyhýbání se chybám je konstruktivnější se raději soustředit na možné poučení z nich. Život je o radosti, ne o dokonalosti. Teprve pak je perfektní!
Článek vyšel v časopise Moje psychologie.
