Píle, nebo talent? Co rozhoduje o úspěchu?

Člověka jménem Bill Gates nebo skupinu Beatles znáte všichni. Kdyby vám někdo položil otázku, co je přivedlo na vrchol, co byste odpověděli? Už několik generací vře mezi psychology z celého světa vášnivá debata na téma: Existuje vůbec něco jako vrozené nadání nebo talent?

Spousta lidí se domnívá, že ano a že aby člověk dosáhl úspěchu, musí mu být takzvaně shůry dáno. Přesto na tomto pohledu něco nehraje a hlavně v poslední době se objevuje literatura, která staví teorie o nadání a talentu na hlavu. Čím víc a čím pečlivěji totiž psychologové a nejrůznější jiní odborníci analyzují životopisy slavných a úspěšných a čím víc jsou tito slavní a úspěšní ochotni prozradit ze svého životního příběhu, tím menší význam, zdá se, sehrává vrozené nadání a naopak větší tvrdá práce.

O tom, že rozhodující pro úspěch není talent, ale tvrdá dřina, píšou například novináři Malcolm Gladwell v knize Mimo řadu nebo Geoff Colvin v knize Talent nerozhoduje. Druhý zmiňovaný dokonce tvrdí, že za úspěchem těch nejlepších stojí téměř výhradně tvrdá práce plus jakýsi zvláštní druh úsilí, kterému autor říká „promyšlené cvičení“.

Šanci být mistrem svého řemesla má podle něj každý: stačí vědět jak správně na to a být ochoten dřít do úmoru. Geoff Colvin ve své knize píše, že předpoklad existence talentu je vlastně jakýsi alibismus: myslíme si, že dar od Boha se nerozdává jen tak, což nám pomáhá vyrovnat se s tak trochu smutnými hranicemi našich výkonů. Zkrátka a dobře: nejsme vyvolení, máme smůlu a je tedy zbytečné o jakémkoli úspěchu vůbec uvažovat, natož se mu snažit přiblížit. Zbytečně vynaložená energie!

Opravdu? Problém s nadáním a talentem je podle mě hlavně ten, že co odborník, to jiný názor, a jak je to ve skutečnosti, se zřejmě nikdy nedozvíte. Ale je minimálně příjemné jejich názory znát a sestavit si z nich svoji vlastní vizi, na které pak můžete budovat svůj život. Možná pro vás díky ní bude jednodušší přijmout teorii, že na vrcholu opravdu není místo pro každého. Anebo naopak: dodá vám motivaci, že skvělé výkony máte ve svých rukou, a když teď hned začnete, možná ještě není tak pozdě dosáhnout něčeho mimořádného.

Prostředí a dřina

Když si přečtete životopis kohokoli úspěšného, skoro všichni vyprávějí stále tentýž příběh: přišli na svět ve skromném prostředí a jejich rodiče neměli v kapse víc než pár dolarů, ale oni se díky svému talentu a odhodlání nakonec propracovali až na vrchol. Je to nesmysl, tvrdí Malcolm Gladwell. Podle něj sebevětší nadání nestačí, abyste dosáhli úspěchu. Lidé se zkrátka nevypracovávají z ničeho. Za svůj úspěch vděčíme své osobnosti a okolnostem: místu a času – kde a kdy se narodíme, kulturnímu prostředí, k němuž náležíme, našim předkům. Byl by Bill Gates jedním z nejúspěšnějších byznysmenů této planety, kdyby se narodil o dvacet let dřív nebo později než v roce 1955 a kdyby nenavštěvoval střední školu Lakeside, která v té době jako jedna z mála v celých Státech měla přístup k počítači? Vždyť v té době neměla počítače ani řada amerických univerzit! Ovšem ani samotné prostředí a podpora nestačí, máte-li být nejlepší z nejlepších. Tím zásadním klíčem k úspěchu je dřina.

Gladwell i Colvin uvádějí ve svých publikacích několik výzkumů, z nichž yplývá, že na vrchol v čemkoli dosáhnou
pouze lidé, kteří za sebou mají deset tisíc hodin cvičení. To platí pro hudební skladatele, sportovce, spisovatele, šachisty i pro lidi, které rádi označujeme za geniální. Je například známo, že Mozart skládal už od šesti let. Jenže jak píše ve své knize Vysvětlení geniality Michael Howe: „Ve srovnání se zkušenějšími skladateli nebyly Mozartovy rané práce ničím pozoruhodné. Navíc jeho úplně první kousky zřejmě zapisoval do osnov jeho otec.“ Jeho nejslavnější skladba – Symfonie č. 9 – vznikla teprve v jeho jedenadvaceti, tedy po mnoha letech tréninku. Je zřejmé, že deset tisíc hodin je hromada času. A jak píše Gladwell, je prakticky nereálné, aby člověk odtrénoval deset tisíc hodin bez toho, aby ho podpořili rodiče, psychicky i finančně.

Colvin eho myšlenku rozvíjí v tom, že nestačí trénovat jen tak, je třeba trénovat promyšleně. Deset tisíc hodin odpalů z vás Tigera Woodse neudělá. Ale deset tisíc hodin odpalů pod vedením člověka, který vám každý z nich analyzuje a nutí opravit chyby, už ke kariéře podobné té Woodsově za určitých okolností vést může.
Úspěch? Musíte si věřit!

László Polgár, maďarský psycholog vzdělávání, zformuloval v 60. letech 20. století myšlenku, že lidé se k velkému
výkonu nerodí, ale postupně se k němu dopracují. Věřil jí dokonce natolik, že ji ověřil sám na sobě. Napsal o tomto procesu knihu a následně veřejně požádal ženy, jestli by se za něj některá neprovdala, neměla s ním děti a nepomohla mu provést experiment: porodit dítě a vychovat z něj mistra. László a maďarsky hovořící učitelka Klara z Ukrajiny, která se přihlásila na inzerát, měli tři dcery. Rozhodli se udělat z nich šachistky, zřejmě proto, že pokrok
v šachu je viditelný a jednoduše měřitelný.

Všechny tři měly odmalička domácí výuku, která spočívala hlavně ve vyučování šachů – každý den hodiny a hodiny. A jak to dopadlo? Nejstarší se v sedmnácti letech stala první ženou, která se kvalifikovala na tehdejší mužský světový šampionát, a mezi nejlepší světové šachistky se zařadily i další dvě. Pokud bychom přijali teorii, že k úspěchu stačí minimum talentu a hodně dřiny, proč tak málo lidí dře, když vidina je relativně lákavá – úspěch, sláva, peníze?

Šárka Portešová uvedený experiment ani teorie Malcolma nebo Colvina o neexistenci nadání nepřijímá. Zároveň však nepopírá, že mimořádné schopnosti opravdu nejsou všechno a pro úspěch je třeba udělat mnohem víc než se narodit a… čekat. „Zřejmě nejdůležitější roli sehrává samotné přesvědčení lověka o tom, že je možné uspět a prosadit se. Dále je důležité, jak takový jedinec vnímá a hodnotí svůj potenciál, jestli je pro něj neměnný, jednou provždy daný nebo měnitelný, který může vylepšovat tréninkem a učením,“ říká.

Zároveň podle ní nelze zapomenout na faktor náhody (být ve správný čas na správném místě) i štěstí na lidi. V neposlední řadě je pak třeba mít motivaci, výdrž, zájem, cílevědomost. „To řadě nadaných bohužel chybí a možná proto se nederou na vrchol. Jeho dosažení je totiž nejisté,“ dodává. Z většiny životopisů úspěšných lidí vyvstává ohromná tvrdohlavost a neústupnost. Zjednodušeně řečeno: kde vy vzdáte běh po pěti kilometrech, protože „už nemůžete“ nebo to „nejde“, přidá si úspěšný člověk ještě jednou tolik, i kdyby ho to mělo stát život. Nakonec není právě tato schopnost jít až za hranice tím, co nazýváme nadáním nebo talentem?