Po přechodu jsem ztratila chuť na milování, manželství je v krizi

Když jsme se ještě tak před dvěma lety s kamarádkami bavily o tom, jak nám to které doma klape, připadala jsem si vždy jako vítěz. Zatímco přítelkyně nad několikátou sklenkou vína odhodily masku spokojené manželky a začaly si stěžovat na všechno možné, sexuální život nevyjímaje, já mohla tvrdit stále totéž: Se svým mužem jsem šťastná a všechno nám funguje, jak má. Kamarádky znechuceně líčily, že jejich partnery už zajímá jen fotbal v televizi a že už si s nimi vlastně nemají co říct.

Před padesátkou jsme si užívali jako už dlouho ne

To my naopak chytili ještě „druhý dech“. Obě dcery odešly z domu na dnešní poměry brzo, okolo dvaceti, takže nám prázdný dům spadl do klína, když mi bylo sedmačtyřicet. A my si to opravdu užívali. Udělali jsme si pár hezkých dovolených, začali zase chodit na večeře i do divadla.

Zlepšil se nám i sexuální život. Byl dobrý celé ty roky, ale teď jsme najednou měli po dvaceti letech naprosté soukromí, čas a klid. Nemuseli jsme čekat, až děti usnou nebo odjedou k babičce, hlídat každou minutu. Takže jsme si užívali s nečekanou vášní, které bych se už ani nenadála.

Pak přišla krize...

O to horší to teď je. Kdybychom ty poslední roky nezažívali tak skvělý sex, asi by to teď mezi námi nebylo tak špatné. Jenže můj muž nedokáže pochopit, jakou změnou moje tělo i hlava procházejí. Zvykl si na předchozí stav a nechce se ho vzdát. Já se zase zlobím, že je tak necitlivý a ani trochu se nesnaží mě chápat.

Když mi začala zlobit dosud pravidelná menstruace, bylo mi jasné, co se asi začíná dít. Ještě pár měsíců jsem se ale cítila celkem normálně. Jenže pak to začalo: návaly horka, extrémní pocení, hlavně v noci, nespavost, podrážděnost, nervozita, migrény, ubíjející únava. Nálady se mi střídaly jako na běžícím páse - ani nevím, jestli je to jeden z příznaků, nebo zkrátka přirozená reakce na všechny ty změny.

Zpočátku jsme se snažili o humor, ale přestalo to stačit

Zpočátku jsem se snažila brát to s humorem, ale moc mi to nešlo. Tak začal s humorem můj muž, ale jeho vtípky mi už vůbec nedodaly. Obzvlášť když si povšiml, že začínám poněkud přibírat, ačkoli jsem jedla pořád stejně jako dřív. Sama jsem si toho všimla a začala držet dietu, ale z hladu jsem pak byla ještě nevrlejší.

Tohle všechno by asi ještě nějak šlo zvládat. Pavel začal mé výkyvy komentovat slovy, že má doma znovu puberťačku a to že nějak zvládne. Když viděl, že nemám náladu, zavřel se do pokoje s knihou nebo něco podobného a nechal mě žít. Dokud se nešlo spát. Pak se celkem neodbytně dožadoval toho, na co byl zvyklý. Tedy že se milujeme aspoň třikrát týdně.

Jenže to byl kámen úrazu! Moje sexuální touha klesla na bod mrazu. Nejen že jsem úplně ztratila zájem se milovat, ale začalo mě to také hodně bolet. V našem manželství jsem nikdy nebyla zvyklá v posteli něco předstírat, nebylo to třeba. Teď jsem to poprvé zkusila, aby byl klid - chtěla jsem manželovi vyhovět, protože ho mám ráda, i proto, aby byl doma klid.

Ale bolest byla příliš velká. Koupila jsem lubrikant, nepomohlo to. Pavel to nemohl pochopit. Nabídla jsem mu, že tedy zůstaneme jen u jiných praktik a nebudeme mít pohlavní styk. To se mu moc nepozdávalo, ale souhlasil, byli jsme přesvědčení, že je to jen dočasné. Lékařka mi předepsala léky, ale ani to moc nepomohlo. Problém se od mého těla přesunul hlavně do hlavy.

Poprvé se opravdu zle hádáme

Připadala jsem si tlustá, upocená, začala se poprvé před svým mužem stydět nahá. On to svými poznámkami ještě přiživoval. A když už na sex přece jen došlo, dělala jsem to v důsledku toho všeho s nechutí, kterou jsem bohužel nedokázala skrýt, a to následně otrávilo jeho.

Výsledek je, že už tři čtvrtě roku spolu nemáme sex vůbec. Dostali jsme se do bludného kruhu. Čím víc můj muž chce, tím je podrážděnější a ve svých poznámkách bezohlednější - vybíjí si frustraci tím, že mě začal urážet. Třeba že mám být ráda, že se mnou chce spát, když vypadám, jak vypadám. Za takové situace já pochopitelně nemám zájem být mu po vůli!

Nesoulad v ložnici se prostě přenesl do celého vztahu. Oba jsme vzteklí, nešťastní a chováme se k sobě opravdu nehezky. Víme to, dokážeme si to i nahlas přiznat, ale nedokážeme se ovládat. Jako by to byla daň za bezproblémová léta, teď se poprvé za dobu našeho manželství opravdu ošklivě hádáme i kvůli maličkostem.

Už opravdu nevím, kudy kam. Nabídla jsem manželovi, že bychom mohli jít k nějakému odborníkovi, ale on to šmahem odmítl, cítil se tím uražen! Žádného odborníka prý nepotřebujeme. Podle něj stačí, když zas bude všechno v pohodě v posteli, pak bude v pořádku i všechno ostatní. Nechápe, že takhle jednoduché to prostě není…

Romana, 51 let