Pomoc! Mám panickou hrůzu z porodu

Pravdou je, že jsem nikdy nebyla moc odvážný typ, co se fyzických věcí týče. Ne snad že bych omdlévala při pohledu na krev, ale tělesné nepohodlí, zátěž a především bolest jsem vždycky snášela těžko.

Svého čas jsem se i pokoušela s tím něco dělat a cíleně jsem se vystavovala enormní sportovní zátěži nebo se snažila svůj práh bolesti posouvat, ale moc mi to nešlo – byla jsem zkrátka poseroutka. Mým vrcholem bylo nechat si vrtat zub bez umrtvení, a to jsem dokázala jen jednou. Nakonec jsem se smířila s tím, že jsem zkrátka ufňukaná slečinka, která je schopná se sesypat i po píchnutí vosou.

Naštěstí se mi ale během let nikdy nepřihodil žádný vážnější úraz nebo nějaká jiná enormně bolestivá příhoda, a tak jsem se touhle svojí stránkou nijak moc zabývat nemusela. Dokud jsem před několika měsíci nezjistila, že čekám miminko.

S manželem, s kterým jsem dohromady pět let, jsme ho samozřejmě plánovali, a oba se na ně moc těšíme. A zpočátku by mě ani ve snu nenapadlo, že se v mé hlavě schyluje k takovému průšvihu. První trimestr jsem přečkala v podstatě bez jakýchkoli problémů. Nebylo mi špatně a netrápily mě ani jiné typické neduhy. Takže jsem se v poklidu chystala i na druhou třetinu těhotenství, která má být prý tou nejpohodovější.

Bolest zad spustila panickou reakci

Ale u mě to bylo jinak. Zhruba v polovině pátého měsíce mě začala trápit záda, ačkoli jsem ještě neměla žádný velký váhový přírůstek – snad tři kilogramy. A asi za tři týdny se k tomu přidaly velké bolesti břicha, přesněji vazů držících dělohu, které vystřelovaly do kříže, do třísel a stehen a také do rozkroku a stydké kosti. Je mi jasné, že tohle zažilo hodně z žen, a že ty bolesti určitě nejsou tak hrozné, jak to připadá mně. Nejde ani tak o to, že bych to nějak nezvládla, ale právě ony jako by mě „probudily“ z dosavadní pohody a přinesly mi pravý opak.

Jednou odpoledne, když jsem v práci bolestí sotva dopajdala na záchod, jsem se najednou uprostřed kroku zarazila a hlavou mi projelo: když už tohle mě tak bolí, co teprve porod, který bude určitě milionkrát horší? To přece nikdy nemůžu zvládnout! Úplně jsem se celá zpotila, když jsem si to uvědomila. Seděla jsem pak snad dvacet minut na záchodě a snažila se potlačit první záchvěv paniky, který se mě zmocnil.

Když jsem se večer doma svěřila manželovi, také mi moc nepomohl, i když to myslel dobře. Je zkrátka takový pragmatický typ, který si na nějaké utěšování a chození po špičkách moc nepotrpí. „Tak jasně že porod bolí, to přece musíš vědět, a asi bolí hodně. Ale když to zvládly ty miliony ženských před tebou, zvládneš to taky. A až bude miminko na světě, na nějakou bolest si ani nevzpomeneš,“ řekl mi a tím to pro něj skončilo, zatímco já se až do rána převalovala v posteli a v hlavě mi jen tepalo slovo „bolest“ pořád dokola.

Sama sebe stresuju internetovými diskusemi

No a od té doby se to čím dál zhoršuje. Udělala jsem to nejhorší, co jsem mohla – začala jsem si na internetu hledat všechny možné informace k porodu a především k tomu, jak moc bolí. Pročítám seriózní materiály i bulvární články, sleduju videa z porodu a hltám diskuse na všech možných serverech, kde ženy popisují svoje zážitky. A samozřejmě se tam najdou příběhy krásné i příběhy hororové. Jako by si to některé ženy chtěly opravdu vychutnat a nás prvorodičky co nejvíc vyděsit.

Většina příběhů se sice nakonec nese v duchu tvrzení, že ať byl porod sebetrýznivější zkušenost, narození dítěte opravdu tohle všechno smaže a na to špatné zapomenete, jenže mně utkvívá v hlavě jen to, co děťátku předchází, nedokážu myslet na nic jiného. Navíc se ještě týrám tím, že třeba zkouším si prsty roztáhnout rozkrok, abych vždy zjistila, že to dost bolí už při malém roztažení. Jak tam pak má projít hlavička miminka?!

Bohužel kolem sebe nemám žádnou kamarádku ani příbuznou mého věku, která už by rodila, nemám si o tom s kým popovídat. Zkoušela jsem to s mámou, ale její zkušenost je stará třicet let. Jejím tvrzením, že to není nic hrozného, moc nevěřím, je mi jasné, že mě nechce děsit anebo už si to zkrátka opravdu nepamatuje. Nevím, jestli mám chtít znát drsnou pravdu, nebo se radši nějak konejšit.

Zatím jsem nesebrala ani odvahu jet se podívat do porodnice, kde budu rodit, ačkoli už mám nejvyšší čas. Jenže mně se rozklepou kolena jen při pomyšlení na nemocnici, takže si neumím přestavit, že bych si měla jít prohlížet porodní sál a vidět tam všechny ty přístroje. Už jsem i přemýšlela, jestli nejít k psychologovi, ale mám strach, že by se na mě díval jako na nějakou hysterku, protože porod je přece normální a nemám nárok kvůli němu vyvádět… Nebo ano?