Pozor, ženská za volantem
Jenomže když se podíváte kdykoli v průběhu dne i noci za volanty aut, která jezdí kolem vás, zjistíte, že pánové o svou doménu přišli. Přesněji řečeno – o svět automobilů se dělí se ženami. A docela spravedlivě, tedy napůl.
V průběhu posledních několika let se stal i v naší rozvojově kapitalistické vlasti automobil spotřebním zbožím a nějakou tu ojetou šunku už si může koupit prakticky každý. Společně se zeštíhlováním systémů propracované hromadné dopravy, trendem stěhování mimo města a tím pádem nutností dojíždět nejen za prací, ale i do škol, se na silnicích objevuje stále více aut. A za jejich volanty sedí stále více žen. A stále více žen nebere jízdu autem jako výjimečný (a stresující) zážitek, naopak, je to pro ně každodenní nutnost a auto je prostě předmětem denní potřeby, podobně jako řasenka nebo rychlovarná konvice.
Oblíbená větička „Nojó, ženská..“, vyřčená ve stresující situaci na silnici, je tedy teď s vyšší pravděpodobností pravdivá – prostě jenom proto, že žen je na silnicích víc. Ale nepoužívají ji jen muži. Dělají to i ženy. Ano, je to tak. Protože se po silnicích pohybuje spousta dobrých řidičů, ale taky dobrých řidiček.
Na rozdíl od (ne nutně dobrých) řidičů však (ne nutně dobré) řidičky, které si uleví touhle větou, nemyslí svoje odsouzení úplně vážně. Jsou si vědomy toho, že spousta chlapů jezdí špatně, ale úplně stejně si uvědomují, že i ženy tvoří vypjaté situace, a tak mírně sarkasticky dávají sobě i okolí najevo, že o tom vědí.
Žena za volantem, která se nebojí říct „Nojó, ženská..“, obvykle jezdí autem častěji než ráno s dětmi tři kilometry do školky, na nákup a odpoledne zpátky. Žena automobilistka se nebojí zajet pro děti na hory, vyzvednout rodiče na letišti v sousedním státě nebo rozvážet kamarády z večírku.
Žena automobilistka většinou ví, co znamenají světýlka na palubní desce, jaká je křivka vývoje cen benzínu a nafty a v kterých sousedních státech je povinná reflexní vesta. Žena automobilistka také většinou nechává péči o svoje auto na odbornících - protože to, že denně používám topinkovač, ještě neznamená, že ho budu taky opravovat. Díky tomu si žena automobilistka udrží zdravý rozum a nestráví půlku léta sjížděním e-shopů se zimními pneumatikami a neskladuje právě nepoužívané pneumatiky mezi zavařeninami.
Takže, milé dámy, které jste se zatím nestaly suverénními automobilistkami kvůli iracionálnímu strachu z dění na silnicích a neodbytnému pocitu, že světu aut nerozumíte – nemusíte se bát a autům nemusíte rozumět. Stačí, když je i jejich svět budete respektovat. To spočívá jednak v respektování pravidel pohybu po silnici - a to jak těch psaných, tedy zákonů, předpisů a vyhlášek, tak i těch nepsaných.
Nepsané pravidlo je například fakt, že pomalá jízda může být nebezpečnější než rychlá. Zní to divně, ale je to tak. Ten, kdo jede po dálnici šedesát, je nebezpečný a nemá tam co dělat. Bojíte se na dálnici, protože je tam spousta aut a jezdí rychle? Nebojte se to přiznat a jezděte po okresce. Uleví se vám, naučíte se reagovat na okolní provoz a čekat nečekané, a dálnice vás přestane děsit.
Hodně žen radši nejezdí autem jenom proto, že má pocit, že jim nerozumí. To je v pořádku. Spousta chlapů autům taky nerozumí a nebrání jim to ve vrhání pohrdavých pohledů na vaše odjezdy od semaforu. Rozumíte pračce? Já ne, a přesto už roky obstojně peru.
Rozumí chlap pračce? Většinou ne, a většinou ji, na rozdíl do vás, ani neumí ovládat. Vy to auto ovládat umíte, jenom nevíte, kterou dírou se leje jaká tekutina, jak se otvírá kapota a na co jsou některé čudlíky. Nepotřebujete to vědět. To vědí ti, kteří auto otevřou a ty kapaliny tam nalejou. Vy jim za to zaplatíte, stejně jako člověku, který přišel vyměnit buben pračky. Platit automechanika není žádná ostuda, ačkoli se vám někdo může pokoušet namluvit opak.
Správný řidič, který zrovna neřídí, také nesahá ani nemluví jinému řidiči do řízení. Zasahování do prostoru, který je pod kontrolou řidiče, je rozpytlující. Spousta neřídících řidičů, hlavně manželů a otců, si vůbec neuvědomuje, jak stresující je jezdit s nimi. Přelaďování rádia, manipulace s topením či klimatizací (a to je prostor, který patří do kompetence řidiče, přece jenom, je kousek od řadicí páky), neustálé upozorňování na značky, auta, převodové stupně, pruhy, kluzkost, prašnost, viditelnost… kdo by nezačal být nervóní, i když do auta sedal naprosto klidný?
Spousta „ženských za volantem“ by nadělala mnohem méně chyb, kdyby jim do řízení pořád někdo nekecal a nerozptyloval je. Spousta „ženských za volantem“ taky nadělá mnohem méně chyb, když jedou samy. Není důležité mít přesně nastavené topení a zapnuté rádio, důležité je být v klidu. Rádio si klidně vypněte, topení řešte později, a všechny ruce, které se cpou do vašeho prostoru, nemilosrdně pleskejte. Potřebujete se přece soustředit na řízení.
Žen v automobilech se po našich silnicích pohybuje spousta. Ještě pořád se spousta z nich chová vyplašeně a nejistě, spousta z nich (po chlapském způsobu) maskuje svou nejistotu přehnaným sebevědomím, a spousta z nich odírá auta a způsobuje nehody. To máme společné s muži.
Nejjednodušší cesta, jak se stát dobrým řidičem s přiměřeným sebevědomím, je přiznat si svoje nedostatky. Neumím couvat? Nebudu se pokoušet parkovat s velkým autem v relativně malém místě. Bojím se jezdit v noci? Asi to má nějaký důvod, třeba špatný zrak, tak se pokusím potmě nevyjíždět. Mám strach ze sněhu? Vyzkouším si na nějakém neodhrnutém parkovišti, jak se auto bude chovat. Protože – skoro všechno se dá naučit.
A stejně tak jako jsme se naučily v autě připoutávat a svítit, stejně tak jako jsme naučily děti sedět v sedačkách, můžeme se naučit být dobrým řidičem. Stačí se nebát a nechtít po sobě příliš.
Autor: Jana Michlová
20. ledna 2009
