Premiantem proti své vůli
Můj jedenáctiletý syn chodí do třídy s klukem, který má nehty okousané až do krve. Je bystrý, jen někdy mu to prostě „ujede“ a ze školy přinese trojku, nedej bože, čtyřku. Shodou okolností toho chlapce znám a znám i jeho rodiče. Vyžadují, aby nosil jen jedničky, odpoledne se pořád učil a chodil do nějakého kroužku – to aby náhodou nezlenivěl.
Několikrát jsem slyšela jeho matku, jak na něj zvyšuje hlas: „Jestli přineseš trojku, nepřej si mě!“ Jeho nehty a tik v oku mluví za vše. Není bohužel jediné dítě, jehož rodiče mají na své potomky přehnané nároky. Hurá, rodičovské ego je uspokojeno, vlastní nesplněné sny jsou prostřednictvím dítěte plněny. To, že dítě trpí, je přece nemusí zajímat.
Od přírody ctižádostivé
Můžou za vše rodiče, nebo existují děti, které jsou od přírody zdravě ctižádostivé? Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že výchovné působení a prostředí hraje roli, ale neméně důležité jsou i geny. Kamarádka má dva syny, a každý z nich je úplně jiný. Nejstarší je tak trochu „free“, jeho životní postoj by se dal momentálně nazvat „je mi to fuk“ a slovo ctižádostivost je pro něj španělskou vesnicí. Ten mladší, jedenáctiletý, je jeho pravý opak. Ambiciózní už od školky, vždy chtěl mít vše nejhezčí a nejlepší, v každém sportovním utkání chtěl uspět a vyhrát. I ve škole se chová stejně.
Pečlivě si vede sešity, důkladně se připravuje na každou hodinu i písemku. Když přinese dvojku, je z ní nešťastný. Kromě toho chodí třikrát týdně na florbalový trénink. Je klidný, rozvážný, spíše introvert, velmi empatický. Když mu trenér řekl, že hraje dobře, ale málo agresivně, týden z toho byl špatný. To, že existují ambiciózní děti „od přírody“, potvrzuje i psycholožka Tereza Beníšková: „Jako u každé lidské vlastnosti se jedná o interakci genové výbavy a výchovného působení rodičů a prostředí, ve kterém žijeme.“ A tak ctižádostiví rodiče budou zřejmě podvědomě vychovávat své děti ctižádostivým způsobem.
Ale pokud by se vrozená ctižádostivost dítěte výchovou mírnila, asi by se neprojevila v té míře, jako když je výchovou podporována. Zdravou vrozenou ctižádostivost mají děti i podle psycholožky Jitky Nesnídalové. „Věřím, že každé dítě přicházející na svět v sobě má silnou touhu rozvíjet se a uplatňovat svoje schopnosti. Vždyť se jen podívejme třeba na to, když dítě upadne, nenechá se vůbec odradit a neustále zkouší dělat další a další krůčky. Tomu se přece říká zdravá ambice naučit se chodit! Lidská přirozenost je však uvolněnost, proto dítě nejvíc prosperuje tam, kde mu je ponechána svoboda a poskytnuta podpora. Extrémní podmínky na obou pólech jsou pro zdravou ambici dítěte dusící – ať už přehnané požadavky rodičů, či žádné požadavky,“ říká psycholožka.
Nauč se taky prohrávat!
Jako malá jsem závodně běhala – bylo vzrušující vyhrát a stát na stupínku vítězů. Ovšem ne vždy to byly jen výhry, často také prohry, pády a přešlapy. Naučilo mě to však mnohé – především to, že v životě není sice nic zadarmo, ale že i taková prohra může být někdy vítězstvím. Stejně tak by tomu mělo být i ve výchově. Na jedné straně příliš ambiciózní rodiče, kteří peskují svého potomka i za dvojku, na druhé straně ctižádostiví premianti, kteří neunesou špatnou známku. Umět prohrávat se musí dítě naučit.
„Tím, jak ke špatné známce a ke známkám vůbec budeme doma přistupovat, budeme učit dítě umět prohrát. Dítě by mělo vědět, že známka je jen známka, nic víc. Když je dobrá, je to fajn, když je horší, je to zpráva pro dítě i rodiče, že má nějaké mezery v látce a že by se ji mělo doučit. Ale to, že má dítě z něčeho pětku, ještě neznamená, že je špatný člověk nebo že ho kvůli tomu mají maminka s tatínkem méně rádi,“ říká Tereza Beníšková. „Pomáhá nesrovnávat děti mezi sebou, neporovnávat se spolužáky. Raději po dítěti chtít, aby pracovalo adekvátně ke svým schopnostem. Pro některé je trojka úspěchem a nadřelo se na ni, pak zaslouží pochválit, u jiného víme, že i dvojku má kvůli tomu, že něco odfláklo,“ dodává.
Cestou je také snaha nastolit rovnováhu mezi zdravou a nezdravou ctižádostivostí. Zdravá by měla dítě táhnout kupředu a motivovat ho k dobrým výkonům, ale zdravým způsobem. „Pokud se někdo z každého nezdaru trápí nebo své úspěchy nepovažuje za dostatečné a chce jich mít stále víc a být pořád nejlepší, pak už jde o chorobnou ctižádostivost. Ta nepomáhá zdravému životu, ale naopak dělá ze života hon za nejlepšími výsledky. Ano, jsou děti, které neumí prohrávat, které to nikdo nenaučil a které jsou doma přijímané s láskou jen tehdy, kdy mají vynikající výsledky,“ dodává psycholožka Beníšková. Psycholožka Jitka Nesnídalová věří, že děti se rodí s přirozenou sebeláskou, a samy od sebe tedy nemají důvod, proč být extrémně ambiciózní, či se naopak podceňovat. „Pouze ten, kdo si vnitřně nevěří, žene věci do extrému,“ dodává.
Já nechci být nejlepší!
„Můj syn Tomáš je velmi chytrý. Nemusí se moc učit a stejně dostává dobré známky. Když dostane výjimečně trojku, to už je co říct. Netlačíme na něj nijak, za dobrou známku ho pochválíme, špatnou sice nevyzdvihujeme, ale ani z toho neděláme vědu. Tomáš však není vůbec ctižádostivý. I když by mohl být premiant, nechce jím být. Prostě mu to nevadí, že nosí spíše dvojky,“ vypráví pětatřicetiletá Simona z Prahy. Ano, jsou i takové děti, které mají dostatek inteligence i talentu na to, aby byly premianty, ale ony samy po tom netouží. Rodiče je nenutí, naopak mají pocit, že kdyby náhodou premiantem byly, okolí by je udupalo posměšky. Týká se to především chlapců. Co by se hlásil, když se nehlásí nikdo jiný, maximálně nějaká holka. Vždyť by byl jen pro smích…
„Takové jednání se v odborné pedagogické literatuře označuje jako ‚podvýkonnost‘ a je celkem časté. Bystré dítě nechce být označováno za šprta, tak raději svoje znalosti zatajuje nebo alespoň nerozvíjí tak, jak by mohlo. Proto je důležité pro bystré dítě vybrat takovou školu a třídu, kde by své znalosti a dovednosti mohlo uplatnit a cítilo se dobře. Když je dítě chytré, pak hledat třídu, kde jsou i jiné chytré děti, aby ve třídě bylo obvyklé, že i spolužáci toho hodně vědí a že něco vědět je normální. Pokud tohle ve třídě dlouhodobě nefunguje, bývá nejlepším řešením změnit třídu nebo školu,“ radí psycholožka Beníšková.
„Náš Adam je velmi chytrý, hodně čte, ale za žádnou cenu se nebude ve škole hlásit. Vůbec mu prý nevadí, že má dvojky, i když má na jedničky. Ovšem do jiné třídy přestoupit nechce, protože v téhle má hodně kamarádů. Doufám, že až se dostane třeba na střední školu, tak se to změní,“ říká čtyřicetiletá Irena. „Jinak pomůže vést dítě ke zdravému sebevědomí. K tomu, že odlišnost je normální. Že to, že dítěti jde škola, není nic, za co by se mělo stydět, ale že by na to mělo být pyšné. Ale povídání si a přesvědčování funguje spíše u menších dětí. U větších školáků už je mnohem větší váha přikládána tomu, co říkají vrstevníci, a ne tomu, co říkají rodiče a učitelé. I proto je pro hodně bystré dítě výhodnější po páté třídě přechod na víceleté gymnázium než zůstávat v běžné třídě. Na gymnáziu je větší šance, že si chytré dítě najde nějaké vrstevníky, se kterými si rozumí a kteří jsou na tom podobně jako ono,“ radí psycholožka.
Pro dítě jen to nejlepší
Opravdu to tak je? Jedna moje známá už od kojeneckého věku vyvíjela nezdravý tlak na svou dcerku. Ona musela být největší, nejzdravější, dělala největší pokroky ze všech dětí, na kojeneckém plavání byla nejšikovnější, jako první začala chodit, mluvit. Později to samozřejmě pokračovalo ve školce. Malá Sára byla soustavně vzdělávaná, aby měla před ostatními předškoláky náskok, denně si trénovala anglická slovíčka, nová písmenka, denně chodila do nějakého kroužku. Ve škole už pak začaly doslova závody. Dlouho jsem je neviděla, ale myslím, že Sářina maminka v úsilí po dokonalosti nepolevila. Dětský psycholog Zdeněk Matějček napsal, že všechna hlediska vývoje a zdraví dítěte rodiče náhle jakoby zapomenou a zajímá je už jen výkon. Což je nesprávné a dokonce nebezpečné. Přepínání fyzických možností může vést k ohrožení tělesného vývoje, obdobně je to s nadměrnými nároky na jeho psychiku, takže mohou vzniknout nejrůznější poruchy.
„Když se dítě narodí rodičům, které na něho mají neadekvátně velké požadavky, pak to k jeho přirozenému rozvoji napomáhat nemůže. Pokud se dítě vyvíjí v napjaté atmosféře, stresující atmosféře plné požadavků, nikdy se nemůže cítit dobře. Často v něm takový přístup rodičů vyvolává silný pocit nedostatečnosti, který se postupem času naučí kompenzovat. V dospělosti se z něj může stát perfekcionista terorizující svými požadavky nejen sebe, ale i své okolí. Může to samozřejmě vést i k druhému extrému, kdy se raději smíří s tím, že nikdy neuspokojí požadavky svých rodičů, a je tedy k ničemu a v životě se uzavře všem příležitostem, které by mu přinesly dobrý pocit. Zkrátka, podpora zdravé ctižádosti dítěte je pravým klíčem k jeho prosperitě. Naopak přehnaná ctižádostivost může člověka zredukovat na otroka,“ varuje psycholožka Jitka Nesnídalová.
Autor: Ivana Ašenbrenerová (Moje Psychologie)
25. dubna 2011
