Připravujeme se na čtení u dětí

Dítě si ve škole musí takové čtení osvojit, je to hlavní podmínka, aby bylo úspěšné a prospívalo ze všech předmětů, včetně například matematiky. Proč je to hlavní podmínka, ptají se někteří? Vždyť přece moderní svět bude ovládat videotechnika a počítače, které nahradí psané texty. To je ovšem omyl. Pokud dítě nedokáže plynule číst, nastane sice větší problém až na druhém stupni základní školy, ale čtení jako takové zůstane ještě na dlouho podmínkou úspěšné školní docházky dítěte. Správné osvojení psané řeči může být u školních dětí na různé úrovni, to ještě není taková tragédie. Ale čtení by si měly správně osvojit všechny děti bez rozdílu.

Proč ovšem hovoříme o čtení, když se děti učí číst až od nástupu do první třídy? Důvod je prostý. Současné výzkumy totiž prokázaly, že úspěch nebo neúspěch ve čtení byly podmíněny už v předškolním období dítěte. Může se to zdát nespravedlivé, ale je to tak. Dítě, které je různými způsoby připravováno na čtení, se naučí číst mnohem rychleji a s větší jistotou než dítě, které se s psanými texty dříve nesetkalo. A tato příprava na čtení začíná už od raného věku dítěte.

Nechceme vám ovšem radit, abyste dítě začali učit číst, ale lze každému jednotlivému dítěti umožnit, aby se vyvíjelo tak rychle, jak potřebuje. Byla by vážná chyba nutit do čtení dítě, které není připraveno psychicky, emocionálně, ani intelektově. Stálo by ho to tolik energie, že bychom ho tím mohli na dlouho od čtení odradit.

Některé děti však projevují značnou zvědavost, pokud jde o psané texty a čtení, již od čtvrtého nebo pátého roku. Jiné děti, i když z nich budou později třeba učitelé češtiny, nebudou připraveny dříve než v sedmi letech. Podle T. Goulda se schopnost číst chová jako každý jiný druh nadání. Některé děti mají pro čtení zvláštní cit, jako existuje například cit pro hudbu nebo pro rytmus. Takové děti se pak dožadují čtení dříve a byla by škoda jim takovou možnost odepřít. Ale jiným dětem, které tvoří většinu, nepřinese brzké čtení nic zvlášť dobrého. Aby dítě rozšifrovalo písmenka, nebývá pro ně obzvlášť složité, zato aby porozumělo tomu, co čte, je již složitější a vyžaduje to jistou vyspělost.

Není ovšem potřeba hrát si na učitele ve škole, tam jsou dostatečně kompetentní osoby, nechme je tedy dělat svou práci. Ale na druhou stranu můžete vy sami už nyní udělat mnohé pro to, aby v době, kdy se dítě začne skutečně učit číst, probíhalo všechno hladce a dítě z toho mělo radost. Delší a rozmanitá příprava na čtení přinese později své ovoce. Dítě se naučí číst rychleji, nebude potřebovat tolik času na „luštění“ písmen a rychleji si začne číst pro vlastní potěšení. Vytvoří si také pozitivní obrázek o škole i o sobě.

Jistě může v tomto případě mnohé udělat mateřská škola, která tu je od toho, ale ukazuje se, že to pro nedostatek prostředků nestačí. Ještě důležitější roli mají rodiče dítěte, kteří mohou na dítě působit různými způsoby ať již aktivně, nebo jen tím, že dítěti půjdou příkladem.  Do přípravy ke čtení vstupuje několik faktorů – rodičovský vzor, rodinné zvyklosti a vlastní příprava dítěte.

Rodičovský vzor
Pokud existuje nějaká oblast, v níž je rodinný příklad zvláště silný, je to právě oblast čtení. V rodinách, kde rodiče čtou a povídají si o čtenářských zážitcích, kde se odebírají různé časopisy, kupují knihy a čtení je pozitivně hodnoceno, se bude dítě chovat naprosto přirozeně stejným způsobem. Americká studie nazvaná „Vliv rodinného prostředí na školní úspěšnost dítěte v první třídě základní školy“ dospěla k závěru, že všichni nejlepší žáci se v rodinách už před školní docházkou setkávali s četbou. Jejich rodiče jim pravidelně četli knížky, sami byli pravidelnými čtenáři a měli doma hodně knih. Když si rodiče myslí, že čtení je důležité, myslí si potom totéž jejich děti. Rodiče úspěšných dětí se navíc zajímali o to, co jejich dítě ve škole dělá a měli tendenci hodnotit školu a vzdělávání pozitivně.

Rodinné zvyklosti
Už od nejútlejšího věku se dítě dovídá, jak je písmo důležité, a připravuje se na čtení. Úloha rodičů a rodinných zvyklostí je při tom velmi důležitá.
Následující jednání a postoje rodičů napomáhají dítěti, aby se na čtení připravilo:

• Rodiče si s dítětem hrají a povídají si s ním, místo aby seděli před televizí nebo místo aby před ni posadili dítě.

• Pokládají dítěti otázky a nechají mu dostatek času, aby na ně mohlo odpovědět. Na jeho otázky odpovídají a občas hledají společně odpovědi ve slovnících nebo encyklopediích.

• Čtou dítěti knížky a chodí si s ním vybírat knížky do knihovny.

• Umožňují dítěti experimentovat a cvičit všech pět smyslů a dovolují mu podílet se s nimi na některých činnostech.

• Dbají o rozvoj řeči dítěte a pomáhají dítěti otevřít se svému okolí prostřednictvím společných výletů, nových setkání apod.

• Brzy přitáhnou pozornost dítěte k jednoduchým psaným textům (obalům od potravin, plakátům; opakují určitá slova nebo slovní spojení z knížky apod.) a k tomu, jak je užitečné umět číst (recepty, návody k použití atd.).
Tímto způsobem může být už i tříleté dítě velmi dobře zapojeno do světa, v němž dominuje písmo.

Vlastní příprava dítěte
Dítěti, které vyrůstá v prostředí, jež jsme popsali, je postupně přiváděno k tomu, aby ho čtení zaujalo. Bude totiž vědět, že mu čtení otevře dveře k mnoha komnatám poznání. Rodiče však mohou při společných hrách s dítětem udělat ještě mnohem víc, aby dítě na čtení připravili nejen psychicky, ale i intelektově. Důležité je přitom to, aby dítě mělo neustále pocit, že si hraje a objevuje nové věci, které se mu líbí. V tomto věku se dítě velmi rádo učí spíše to, co souvisí s jeho zkušenostmi, než co se týká rozumu nebo paměti. Samozřejmě je nutné, aby se dítě chtělo tyto věci učit a aby ho písmenka a slova zajímala. Ale pokud budete dítě do něčeho nutit, povede to jen k tomu, že se budete vy i se cítit frustrováni. Některé děti se od pastelek a papíru nemohou odtrhnout už jako malé, dokážou se soustředit a dobře si pamatují napsaná slova; jiné se naopak zajímají o zcela jiné věci, například o tělesné aktivity, panenky nebo plastelínu. Každé dítě má právo mít jiné zájmy.

Účast při hrách, které dítě připravují na čtení a psaní, vyžaduje od rodičů určitou dávku nadšení a jejich čas, ovšem ne více než u jiných her. Je potřeba jen trocha humoru, radosti a hlavně neočekávat nic, co by připomínalo školní úspěchy. Budeme-li projevovat úzkost z výsledku nebo postavíme-li laťku příliš vysoko, vyústí naše jednání jedině v nezájem, nechuť dítěte a v hádky a výsledek bude přesně opačný, než jaký jsme si přáli. Někdy nám dítě dá samo najevo, že už nechce v takové činnosti pokračovat. Dobře, v takovém případě si jděte hrát třeba s míčem.

Někdy se může stát, že se dítě díky hrám, které ho připravují na čtení, naučí nakonec skutečně číst. Je to v pořádku? To je opravdové dilema. Na jedné straně chceme reagovat na momentální požadavky dítěte. To ovšem neocení učitelé, kteří tvrdí, že dítě ke čtení používá nevhodné metody, že bude mít později se čtením problémy, bude se při hodinách nudit, zatímco ostatní děti se budou učit něco, co už ono bude umět, nebo dokonce že to může uškodit jeho budoucímu vývoji. Na druhé straně je požadavek přibrzdit vývoj dítěte a počkat až na první třídu. Ale nemůže se nám stát, že u dítěte promeškáme moment, kdy má chuť naučit se číst, a že už se stejná příležitost nenaskytne? Co když se pak ve třídě s pětadvaceti žáky takzvaně nechytne?
Na závěr bych ráda řekla, že nepovažuji za chybu, pokud dítě na konci mateřské školy umí číst v případě, že se to naučilo přirozeně, s radostí a formou hry.

Hry jako příprava na čtení
Cílem her, které slouží jako příprava na čtení, je podpořit a zachovat přirozenou zvědavost dítěte, kterou projevuje o čtení a psaní, a umožnit mu zdokonalovat se postupně v dovednostech, které tyto hry rozvíjejí. Mnohé výzkumy jasně prokázaly, které motorické a smyslové dovednosti by mělo dítě zvládat, aby se naučilo rychle a snadno číst. Následující malá cvičení mají dítěti pomoci je rozvíjet. Zároveň mají také rodičům, kteří o to stojí, dopřát potěšení z toho, že právě oni dají dítěti kouzelný klíč od světa čtení.

Řeč
Věk mezi třetím a čtvrtým rokem je to nejvhodnější období, kdy je možné rozvíjet dovednosti, které budou nezbytně nutné, aby se dítě naučilo číst. Velmi důležité je rozvíjení slovní zásoby a procvičování plynulosti řeči. Nejde o nějaký nový, odtažitý jazyk, ani o řeč, kterou slyšíme v televizi, ale o takovou řeč, pomocí které komunikujeme s těmi, kdo nás mají rádi a s nimiž chceme něco sdílet. Jedná se o taková slova, pomocí nichž se můžeme druhého zeptat na to, co potřebuje, a vyjádřit své pocity; o řeč, která nám umožňuje ptát se na cokoli, co nás napadne, abychom lépe pochopili, jak to ve světě chodí, a porozuměli odpovědím, které nám dají dospělí.

Je nutné vás ještě více přesvědčovat? Správné osvojení řeči je pro dítě před vstupem do první třídy nezbytně nutné k tomu, aby mohlo být ve škole úspěšné. Existuje totiž přímá úměrnost mezi úrovní řeči dítěte a jeho schopnostmi naučit se ve škole číst a psát. Čím lépe si dítě osvojilo řeč před nástupem do školy, tím lepší výhled na úspěch.

Velká pozornost se tak obrací na děti z rodin přistěhovalců nebo rodin, jejichž mateřský jazyk je jiný než ten, který se děti učí ve škole. Pro to, aby tyto děti měly dobrou možnost absolvovat normální školní docházku, je nutné, aby mohly od tří let navštěvovat mateřskou školu, kde si budou moci zdokonalovat své řečové dovednosti v jazyce většinové společnosti.

Chceme-li u dítěte rozvíjet jeho řečové dovednosti, je dobré myslet na několik věcí. Za prvé je důležité používat pro předměty přesné názvy, tedy například nepoužívat slova jako tohle a tamto. Čím se budete vyjadřovat přesněji, tím více si dítě obohatí slovní zásobu. Nezapomeňte, že nemůže mluvit lépe než vy sami. Bude proto používat neslušná slova, pokud je používáte i vy, a naopak bude mluvit správně, pokud i vy mluvíte správně. Záleží na vás, jak dítě povzbudíte, aby se učilo nová slova a abstraktní pojmy. Používejte nejrůznější slůvka typu nad, pod, vedle, před, po, mezi, uprostřed, za apod. a ujistěte se, že dítě dobře chápe jejich smysl.

Které dovednosti rozvíjet
Jedním z odborníků, kteří se této problematice věnují, je Toni Gould. Ve svém díle Get ready to read (Připravujeme se na čtení) jmenuje následujících šest nepostradatelných dovedností:

1. Naslouchání
V osvojování této dovednosti pomůže velmi jednoduchá metoda: četba nebo vyprávění příběhů. Pokud bude příběh dítě zajímat, bude ho poslouchat se zaujetím. Následně si s dítětem můžete vyprávět o tom, co slyšelo a co si z příběhu pamatuje. Tak budete rozvíjet zároveň i jeho slovní zásobu.
2. Soustředění
K učení je nezbytně nutné dokázat se odpoutat od všeho, co nás rozptyluje, abychom se mohli soustředit na to, co děláme. Některé děti se umějí soustředit na to, co dělají, a dokážou se do své činnosti zcela ponořit. Jiným dětem pomohou k natrénování koncentrace jednoduché hry.
3. Pozorování a objevování
Umět odhalit jemné rozdíly mezi dvěma obrázky je dovednost, která dítěti poslouží například při rozlišování písmen p a q, d a b. Čtení totiž vyžaduje, aby dítě mělo dobře vyvinuté zrakové rozlišovací schopnosti. Dobrým tréninkem mohou být hry typu Najdi deset rozdílů mezi obrázky.
4. Porozumění mluveným pokynům
Rozvíjet tuto dovednost znamená vést dítě, aby dokázalo porozumět pokynům, které mu zadáme ústně bez použití gest. Ve škole se takové pokyny objevují zcela běžně a některé děti mívají problém pochopit, že se týkají také jich, a nedovedou jim uposlechnout.
5. Koordinace zraku s pohyby rukou
Tato schopnost se uplatní ve chvíli, kdy se dítě začíná učit psát. Některé děti nejsou tak motoricky zručné jako většina ostatních. Je možné tuto schopnost rozvíjet několika způsoby. Můžeme například nakreslit na papír cestu a požádat dítě, aby tuto cestu obtáhlo, ale nevybočilo z ní. Pro některé děti to bude velmi těžký úkol – oči cestu vidí, hlava úkol pochopila, ale ruka si dělá, co chce. Dítě se musí postupně učit správně držet tužku a kreslit stále přesněji.
6. Postupovat při kreslení nebo psaní zleva doprava
Nám dospělým se bude tato dovednost zdát velmi jednoduchou, protože jsme si na ni už zvykli. Ale naučit se pohybovat rukou a očima ve stále stejně daném směru, zleva doprava, a potom se vrátit na začátek, vyžaduje jistý trénink. Bývá to lehčí pro některé děti, které mají jasně vyhraněnou lateralitu a jsou jednoznačně praváci, než pro jiné děti. Osvojit si tuto dovednost a návyk je nutně potřeba jak pro správné čtení, tak i pro správný způsob psaní.

Hry
Nyní, když víte, které dovednosti můžete tento rok dítěti pomoci rozvíjet a které schopnosti bude v budoucnu potřebovat při výuce čtení a psaní, není těžké vymyslet několik jednoduchých her, které by je procvičovaly. V této knížce najdete několik příkladů, podle nichž budete moci vymýšlet své vlastní hry. Tyto jednoduché hry pomáhají rozvíjet někdy jednu, jindy několik dovedností současně. Nikdy byste ovšem neměli zapomenout na to, že hry nemají být pro dítě žádným „mučením“ ani že by nemělo jít o učení v pravém slova smyslu. Hry by měly jak pro dítě, tak i pro vás představovat příjemné a radostné chvíle. Snažte se také nastavit obtížnost her tak, aby v nich dítě mohlo bez větší námahy uspět.

• Požádejte dítě, aby se zavřenýma očima rozeznávalo okolní zvuky – běžné zvuky, jako jsou zvuky přicházející zvenku (projíždějící auto, štěkot psa, bouchnutí okna), nebo zvuky vytvořené uměle. V tom případě můžete hru začít slovy „Hádej, čím dělám tenhle zvuk?“

• Vyťukávejte určitý rytmus – využijte, tleskání nebo podupávání a požádejte dítě, aby rytmus zopakovalo. Začněte s jednoduchými rytmy, maximálně dva nebo tři údery, a podle toho, jak hra dítěti půjde, ji můžete ztížit.

• Při hře „Hádej, kde to tiká“ má dítě v místnosti, v domě nebo na zahradě najít schovaný tikající předmět (můžete použít kuchyňskou minutku).

• Hádanky mohou mít mnoho variant a poslouží vám k rozvoji jazykových dovedností dítěte. Ten, na koho dojde řada, dá ostatním hádanku, například: „Věc, na kterou myslím, si dáváme před obličej, když se upravujeme.“ Hru můžete učinit obtížnější například takto: „Slovo, na které myslím, se rýmuje se slovem tůň. Je to zvíře, které řehtá.“ nebo „Myslím na věc, která je červená a je za pohovkou.“

• Ukažte dítěti tři nebo čtyři předměty, které běžně používá (hřeben, lžíci, kostky apod.). Potom je vložte do neprůhledného sáčku a zavažte dítěti oči. Dítě bude předměty po jednom ze sáčku vytahovat a po hmatu hádat, co jsou zač. Pokud by to bylo pro dítě příliš lehké, můžete zkusit totéž, ale bez toho, že by si dítě předměty předem prohlédlo.

• Položte několik předmětů na stůl (hra bude tím těžší, čím více bude předmětů). Dítě předměty pojmenuje a slovy popíše. Pak se na chvíli otočí a vy jeden předmět schováte (nebo zaměníte za jiný). Dítě musí uhádnout, který předmět jste schovali.

• Schovejte v pokoji nějaký předmět a pomozte dítěti ho najít tak, že ho budete navigovat jen dvěma pokyny – přihořívá a samá voda.

• Obraťte na stole dnem vzhůru čtyři plastové neprůhledné kelímky. Pod jeden z nich schovejte malý předmět. Přemisťujte kelímky tak, že s nimi budete pohybovat po stole (jako při hře skořápky), vždy jeden a jeden nebo dva a dva. Pak přestaňte a požádejte dítě, aby uhodlo, pod kterým kelímkem se předmět skrývá.

• Vezměte si obrázkovou knížku. Tak, aby to dítě nevidělo, vyberte jednu ilustraci a dítěti ji popište („Na obrázku je krásný mladík na koni, jede podél řeky a venku prší.“). Zavřete knížku, podejte ji dítěti a požádejte ho, aby tuto ilustraci našlo. Obtížnost této hry lze měnit podle množství obrázků, které jsou v knížce, a podle toho, jak dítěti ilustraci popisujete.

• Pusťte hudbu. Požádejte dítě, aby tančilo nebo poskakovalo a zastavilo se přesně ve chvíli, kdy hudbu vypnete.

• Můžete zkusit hru, při které musí dítě přesně zopakovat, co jste řekli, a vyslovit to stejným způsobem (stejnou intonací, stejným tempem apod.) Při jiné hře, které můžeme říkat třeba „Hra na opičení“, pohybuje dospělý s panenkou a dítě musí pohyby zrcadlově opakovat (zvedat ruce, sednout si, zvednout se apod.).

• „Hra na velitele“ rozvíjí jednak schopnost naslouchat a jednak paměť. Tato hra spočívá v tom, že dítěti dáte pokyn k vykonání několika činností, které je třeba dělat postupně. Pokyn obsahující tři části může vypadat například takto: „Dojdi do kuchyně pro lžíci, pak zavři dveře do svého pokoje, vrať se a posaď se naproti mně.“

• Nakreslete venku na zem (do písku nebo křídou na zem) velká kola, křivky, trasy apod. Označte je šipkami, které budou určovat směr pohybu. Dítě musí projít určenou trasu ve správném směru.

• Na papír nakreslete čáry a křivky (spíše větší) a doplňte šipky, které určují směr pohybu. Dítě musí tužkou sledovat trasu a přitom se co nejméně odchýlit od původní cesty.

• Nakreslete tečkovaně velké geometrické tvary (čtverce, kruhy, složitější tvary) a požádejte dítě, aby je nejprve pomyslně obtáhlo prstem a potom tužkou. Šipkami mu naznačte směr, kterým má postupovat. Směr šipek musí odpovídat obvyklému směru psaní.

• Vytvořte velmi jednoduché kresby, kterým chybí některý prvek (panáček s jednou nožičkou, obličej bez úst, domeček bez dveří atd.). Dítě musí dokreslit chybějící prvek.

Zdroj: Vaše dítě ve věku od 3 do 6 let, Anne Bacus, uvedeno ve spolupráci s nakladatelstvím Portál, www.portal.cz