Přišla jsem o dítě krátce před svatbou. Teď další nechci, ale manžel mě nutí

S Radkem to byla láska na první pohled. Nikdy předtím jsem nezažila, aby mě chlap okouzlil během pár minut. Vždycky jsem se zamilovávala spíš pomalu, postupně, a najednou přišel on a bylo to jako blesk z čistého nebe. On to měl podobně – zkrátka jsme se do sebe zaklesli pohledem na autobusové zastávce, chvíli se usmívali, pak, když autobus přijel, mi on přenechal jediné volné místo. A přejel kvůli mně řadu zastávek, protože přemýšlel, jak mě oslovit.

Náš vztah byl od začátku hodně intenzivní. Fáze oťukávání a poznávání byla krásná, ale zvládli jsme ji opravdu rychle, během pár týdnů, a pak už žili skoro jako pár, který se zná několik let. Rozuměli jsme si, a čím víc jsme se poznávali, tím víc společného jsme nacházeli. I v posteli nám to skvěle fungovalo a nemohli jsme se jeden druhého nabažit.

Nebrala jsem antikoncepci, protože jsem předtím byla víc než rok sama a vysadila ji, aby si tělo odpočinulo. Radek mě nenutil, abych s ní zase začala. V rizikových dnech jsme používali kondom a v těch zbylých jsme si dávali pozor – a někdy taky ne, jak to zrovna vyšlo. Byli jsme přesvědčení, že týden před nebo po ovulaci se nic stát nemůže.

A samozřejmě to bylo jinak. Byli jsme spolu asi pět měsíců, když jsem si uvědomila, že už jsem dávno měla dostat menstruaci. Ještě ten den v práci jsem si udělala test a zjistila, že jsem těhotná. Zbytek dne jsem jen seděla u počítače a neudělala nic. Přemýšlela jsem, co řeknu Radkovi. Nevěděla jsem, co vlastně cítím. Úlek? Strach? Radost? Očekávání? Bylo mi rovných třicet. Jít na potrat v tomhle věku – jen proto, že otce znám chvíli? Od začátku jsem věděla, že nic takového neudělám.

Z neplánovaného otcovství měl radost

Večer jsem přišla domů a Radek okamžitě poznal, že se něco děje, před ním jsem nic neschovala. Řekla jsem mu to hned ve dveřích a rovnou dodala, že si dítě nechám. Chvíli nic neříkal, pak mě popadl do náruče a řekl, že se bál jediného – že bych chtěla jít na potrat. „Známe se chvíli, ale já věřím na to, že to takhle asi mělo být, jinak by se to nestalo.“

Druhý den večer mě požádal o ruku – a já souhlasila. Oba jsme se moc těšili, jak na svatbu, tak na miminko. Další týdny byly docela hektické, protože naplánovat všechno tak rychle dalo opravdu zabrat. Občas jsem nevěděla, kam dřív skočit, do postele padala únavou, do toho těhotenské nevolnosti.

Zpětně nevím, jestli za to, co se stalo, mohly stres a chaos, nebo by se to přihodilo i tak. Měsíc před svatbou jsem potratila. Vzbudily mě uprostřed noci silné bolesti, krvácení, Radek mě ihned odvezl do nemocnice… A najednou žádné deťátko nebylo. V dalších dnech jsem nejdřív jen ležela doma a brečela. Radek o mě pečoval, ale vypadal snad ještě zdrchaněji než já.

Svatbu jsme ovšem nerušili. Už bylo vše domluveno, zorganizováno, zaplaceno, ale také jsme si říkali, že nás to ještě víc spojí a pomůže nám překonat zármutek ze ztráty dítěte. Samozřejmě ten den nebyl takový, jak bych si jinak představovala. Museli jsme se oba hodně opít, abychom se tvářili vesele, rodina nás podporovala a zábavu táhli vzdálenější příbuzní a kamarádi, kteří nic nevěděli.

Jenže po svatbě se toho moc nezlepšilo. Hlavně proto, že mé a Radkovy názory na to, co dál, se značně rozcházejí. Svatební noc vzhledem k našemu popíjení žádná nebyla. Ale hned ráno se ke mně přivinul a chtěl se milovat. Poprvé od toho potratu. Vůbec se mi nechtělo, ale vyhověla jsem mu, v takovou chvíli se nedalo říct ne. Jenže jsem ho nutila, aby si „dával pozor“, a on nechtěl. Nakonec mi vyhověl, ale tvářil se pak dost naštvaně.

Nechápe, že já potřebuji čas

Další dva dny jsme pak unaveně dospávali svatbu. Milovali jsme se až třetí den po ní – a situace se opakovala. Tentokrát jsem ustoupila, byla jsem si jistá, že nebezpečí nehrozí, ale znovu jsem opakovala, že to takhle nechci.

Radek mě ale zaskočil. Posadil se v posteli a řekl, že on chce co nejdřív dítě. Že to prostě musíme okamžitě začít zkoušet. Jinak prý neví, proč jsme se brali, a celá svatba tím ztrácí na významu. Vůbec jsem mu nerozuměla. To jako že kdybych nebyla těhotná, tak by si mě nevzal? Rozhodně ne tak rychle, odpověděl.

No dobře, ale už se to stalo – couvnout jsi mohl během toho měsíce, namítla jsem. Dávat něčemu zpětně legitimitu je nesmysl. A navíc, já se teď rozhodně na další pokusy, další těhotenství necítím. Ještě jsem se nevzpamatovala z toho, co se mi stalo – a ty po mně chceš tohle?

Radek si ale trvá na svém. Zkouší mě citově vydírat – prý o dítě jsem nepřišla jen já, ale i on, a on touží po dalším. Na můj dotaz, jestli po něm tak toužil i předtím, než jsem neplánovaně otěhotněla, nedokáže odpovědět. Nerozumím tomu, proč na mě tak tlačí, proč mi nedá čas. Já přece další dítě také chci. Jen ne hned. Připadá mi to, jako by pak to první, které mělo přijít, mělo být co nejrychleji zapomenuto.

Naše milování je čím dál víc stresující, oba bojujeme za to svoje a z příjemného zážitku je spíš bitva, ve které každý hraje o to svoje. Nevím, jak Radka přesvědčit, že mi musí dát čas. Bojím se, že když budu odmítat, náš vztah to poznamená. Ale jeho nátlak ho poznamenává také.

Zuzka, 31 let