Přísně tajné: O čem ženy sní?
Nahlédnout do této zóny nám dává i kniha What Do Women Want (Po čem ženy touží) od Daniela Bergnera, z níž v textu citujeme. Americký novinář se zaměřením na psychologii vedl hovory s předními sexuoložkami, které bádají v oblasti ženského libida. Skrze ně získal přístup i k výpovědím zkoumaných žen, které popisují své tajné sexuální touhy. Na desítkách nasbíraných příkladů bourá autor mýtus, že ženské libido je mnohem zdrženlivější a vybíravější než mužské.
„Je mi jedenáct let. Ředitel školy má nadváhu a prošedivělé vlasy. Zavolá si mě do pracovny. Mám na sobě sukni. Ředitel je ženatý. Jistěže nejsem tak zvrhlá, aby se mi líbili starší pánové. Přitahuje mě ale, jak moc po mně touží. Hodně riskujeme, někdo může kdykoli vstoupit do místnosti. Ředitel kvůli mně může přijít o práci!“
„Za třicet let mého zkoumání ženské duše se mi nepodařilo rozluštit jednu záhadu – po čem ženy vlastně touží?“ svěřil se kdysi Sigmund Freud prapravnučce francouzského císaře Marii Bonaparte, která patřila mezi jeho žákyně. A přestože se odpovědi nedočkal, formuloval postulát, jímž se věda bude řídit po celé 20. století: ženy mají od přírody slabší sexuální instinkt. Aby se o sex vůbec začaly zajímat, musí nejprve navázat citový vztah.
Uběhlo sedmdesát let a z Freudovy hypotézy se stalo jakési dogma. Potvrzoval ji totiž jeden výzkum za druhým. Badatelé posílali studenty a studentky na večírky, aby kladli náhodným známostem otázku: „Chceš se mnou strávit dnešní noc?“ A světe, div se, respondentky dostávaly zpravidla kladnou odpověď, zatímco respondenti zápornou. Mýtus o mužské nadrženosti a ženské zdrženlivosti utěšeně sílil. Nebýt několika odvážných sexuoložek, věřili bychom na něj dodnes.
TAJEMSTVÍ ŽENSKÉHO PENISU
„Občas sním o tom, že jsem znásilněna. Nejčastěji srbským nebo ruským vojákem, neboť Východoevropané jsou dominantní a suroví. Svého pokořitele neznám. Nemůžu se pohnout, dal mi ruce nad hlavu a přitlačil zápěstí k podlaze. Nejdříve ho odmítám a snažím se vykroutit. Po chvíli si to však začnu užívat – a on to pozná. Nemusím se o nic starat, může mě zabít, ale to už je jeho zodpovědnost.“
Počátkem minulé dekády se sexuologie dočkala série objevů. Magnetické snímkování odhalilo, že ženský klitoris je mnohem větší, než se do té doby soudilo. Obklopuje pochvu ze všech stran, je dlouhý až sedm centimetrů a při vzrušení se jeho objem zdvojnásobí. Orgán, který je vývojově shodný s mužským penisem, se jako penis i chová, ačkoli k jeho „erekci“ nedochází viditelně, nýbrž očím skrytě.
Následoval dnes už legendární pokus, který jako první provedla kanadská sexuoložka Meredith Chiversová. Usadila pokusné ženy do křesla, do pochvy jim umístila pletysmograf (skleněnou trubičku měřící pulzování krve) a pouštěla jim nejrůznější filmy. Běžné porno, lesbické porno i gay porno. Při každém promítání zaznamenal pletysmograf zvýšený průtok krve a zvlhnutí pochvy. Největší senzaci ovšem způsobili pářící se šimpanzi.
Představte si louku, na níž primáti dovádějí jako v cirkuse. Extaticky po sobě hopsají, provádějí felaci a v groteskně rychlém tempu kopulují. Kdo by čekal, že něco podobného normální ženu vzruší! Jenže přesně to se dělo – při prvním měření stejně jako při všech dalších (pokus je opakován stále dokola) se průtok krve v pochvě všech sledovaných žen zvýší a pletysmograf zaznamená lubrikaci.
VZRUŠENÍ = LUBRIKACE ≠ TOUHA
„V představách se u mě střídají různí muži. Můj šéf, přítel mého otce nebo úplný cizinec. Jsou nadržení tak, že se nedokážou ovládat. Postupně se na mně vystřídají. Jindy u sebe na posteli naleznu cizí ženu vnadných křivek. Sednu si a rozkrokem jí zasednu obličej.“
Když jsou sledované ženy obeznámeny s měřeními, bývají nejprve v šoku. Že byly vzrušeny pohledem na gay porno? Nebo dokonce pohledem na šimpanze? Jen neochotně se smiřují s myšlenkou, že své tělo tak docela neznají. Výzkumnice proto přišly s hypotézou, že zvýšená lubrikace je evolučně podmíněnou reakcí. Ženy bývaly v historických dobách často znásilňovány a jejich tělo se lubrikací brání případným zraněním, jež by mohlo při nechtěném sexu utrpět.
Zdaleka největší vzrušení (alespoň co se týče průtoku krve v pochvě) u zkoumaných žen ovšem pravidelně vyvolávají scény, v nichž jsou hrdinky předmětem bažení úplně cizích mužů. Měření pohybů zorniček odhalilo, že zatímco mužští diváci pornografie fixují očima ženské křivky, ženské divačky se střídavě koncentrují na oba aktéry. Do orgastické extáze je přivádí, když nějaký alfa samec se širokými rameny a hlubokým hlasem ztrácí kontrolu a pohlcen touhou se vrhá na objekt své vášně.
Zde se patrně skrývá klíč k záhadě, s níž se Freud tak potýkal. Mužská touha je totiž zázračně jednoduchá. Mužské vzrušení = erekce = touha. Muži si jsou vlastní touhy bolestně vědomi, zřetelně se jim zračí na těle. Při pohledu na mužskou erekci dokáže i žena celkem přesně odhadnout, co se odehrává v mužově hlavě. Naneštěstí pro Freuda tato rovnice neplatí pro druhé pohlaví. Ženské vzrušení = lubrikace = zvětšení klitorisu, to ano. Ovšem ženské vzrušení ? touha. K jejímu vyvolání je třeba něco navíc. Ani ženy samotné však často nevědí, co to přesně je.
JOHNNY DEPP U VEDLEJŠÍHO STOLU
„Představte si, že jste vyhrála zájezd do Los Angeles. Asi po týdnu pobytu se vydáte do trendy kavárny v Malibu s výhledem na oceán. Zatímco usrkáváte koktejl, všimnete si, že pár stolů od vás sedí Johnny Depp. Sotva vstřebáte překvapení, zachytí herec váš pohled a pomalu kráčí k vašemu stolu. ‚Chceš se mnou strávit dnešní noc?‘ zeptá se. Je jen na vás, co odpovíte.“
Dotazník s touto otázkou rozdala sexuložka Terri Conleyová z Univerzity v Michiganu mezi stovku účastnic výzkumu, který měl odhalit, jak je to s ženskou zdrženlivostí. Muži dostali týž dotazník, jen v něm figurovala Angelina Jolie. Frekvence kladných odpovědí („ano, chci“) byla u žen i mužů stejná. Tedy vysoká. Co z toho podle Conleyové vyplývá?
Ženy touží po náhodném sexu stejně intenzivně jako muži, jen to nedávají tak okatě najevo. Jakmile se ale cítí v bezpečí (v případě Deppa se respondentky nedomnívaly, že by jim šlo o život), jejich zábrany jdou stranou. Conleyová se svým dotazníkem v podstatě mířila najisto. Už některé sexuoložky před ní použily různé triky, jak se dobrat realistických výsledků. Namluvily třeba respondentkám, že jejich odpovědi zaznamenává detektor lži – a počet přiznaných nevěr či vztahů na jednu noc se rázem dorovnal na mužskou úroveň. Nebo ji dokonce předčil.
I ve světle této sexuologické revoluce však zůstává mezi muži a ženami jeden podstatný rozdíl, a tím jsou ženské fantazie. Jen co se účastnice výzkumů proberou z počátečních rozpaků, jež v nich rozkrytí vlastní sexuality vyvolá, začnou s nimi přicházet samy a s překvapující ochotou.
ÚTĚK Z EMANCIPACE
„Ženatý starší muž, se kterým pracuji a který mne vlastně ani nepřitahuje, do mě vniká zezadu. Děláme to ve škole, drží mě za vlasy a občas udeří o tabuli. Pak mi otočí hlavu směrem k sobě a přinutí mě, abych ho vzala do pusy.“
Proč v těchto fantaziích, které Bergner posbíral, tak často figuruje znásilnění a násilí vůbec? Podle některých odhadů se představami znásilnění ukájí až polovina žen. Sexuoložky zjišťují, že pro ženy takové fantazie představují zkratku k orgasmu.
Některé badatelky zdůrazňují, že nejde ani tak o znásilnění, jako spíše o podrobení se mužské vůli. Ženské fantazie hrají při zrodu touhy důležitou roli a submisivita proces urychluje. A proč to mají moderní ženy vůbec zapotřebí? Asi si potřebují ulevit. Od obrovské zodpovědnosti a moci, již v posledních letech nabyly. Ke slovu se dostávají prastaré vzorce, jimiž se sexualita řídila po většinu vývoje lidstva.
Fantazie, i ty chlípné, jsou jakýmsi únikem ze známého mikrosvěta do širšího světa kolem nás. Odevzdáváme jimi klíče od své duše a svěřujeme se do rukou podvědomí. Ženská sexualita je stále ještě neznámý světadíl – lidstvo je v jejím zkoumání někde v předkolumbovských časech. Na objev Ameriky se tedy teprve čeká.
Článek vyšel v časopise .
