Problémy u dětí a jak je řešit

Lhaní a krádeže
Většinu rodičů i učitelů velmi frustruje, musejí-li řešit případy lhaní nebo krádeží dětí. Jejich rozhořčení může vést k tomu, že tresty udělované za lhaní nebo krádež nabudou přehnaných rozměrů. To vede k častému vyhrožování při pouze minimální šanci na to, aby hrozba mohla být splněna. Následující způsob je efektivnější, avšak také obtížnější a časově náročnější. Lhaní a krádež jsou prohřešky proti důvěře. Jakou hodnotu důvěra představuje, pozná dítě jen tehdy, jestliže vaše reakce na její porušení bude této hodnotě přiměřená. Kdykoli chce dítě někam jít nebo dělat cokoli, co obnáší určitou dávku důvěry, trvejte na dohledu. Důvěra se uplatňuje ve většině situací, dokonce i při odchodu na toaletu (kde mají přístup k lékárničce nebo příležitost stříkat kolem sebe vodu). Dítě buď musí na dozor počkat, nebo pokud nikdo takový k dispozici není, musí se smířit s tím, že o danou činnost přijde.

Soudce, porota a rozhodčí
Kolikrát se vám to už stalo? Máte před sebou chlapce, který nejspíše udělal něco ošklivého. On to však popírá. Vy mu předkládáte skutečnost tak, jak jste ji viděli. On odpoví, že to nemůžete dokázat. Vy se ptáte ostatních dětí, které incident mohly případně vidět. Poté předložíte všechny důkazy. Další popírání. Oni lžou, prohlašuje. A jste v pasti. Jste si jisti, že on je vinen, ale přece jen, abyste omylem neublížili, se rozhodnete jej nepotrestat. Co kdyby náhodou mluvil pravdu? Asi by vás navždy nenáviděl. Nuže, zde je jiný názor.
Miliony televizních diváků v Kanadě sledovaly seriál o soudci Wapnerovi, který řešil velké množství nejrůznějších případů. Jednoho dne se musel vypořádat s mimořádně obtížnou situací. Obě strany měly solidní důkazy, které podložily silnými argumenty. Po zvážení všech argumentů nakonec rozhodl. Po verdiktu se ho jeden přítomný přihlížející student zeptal: „Jak si můžete být v tak obtížných případech jist, že jste rozhodl správně?“„Ale já tu přeci nejsem od toho, abych se nikdy nemýlil,“ odvětil soudce. „K tomu bych potřeboval stovky detektivů, kteří by pátrali po důkazech. A i tak by to bylo velmi obtížné. Jsem zde od toho, abych vyslechl všechny předkládané důkazy, zvážil důvěryhodnost stran a potom vydal ten nejspravedlivější rozsudek, kterého jsem schopen. To je mým úkolem. Jsem soudce. Doufám, že ve většině případů se nemýlím, ale spánek si těmito úvahami kazit nenechám.“

Vyslechněte tedy zúčastněné děti, zvažte důvěryhodnost každého z nich a vyřkněte svůj soud. Neznepokojujte se příliš tím, že nejste dokonalí. Prostě použijte svého nejlepšího úsudku. Co je dobré pro soudce, je dobré i pro rodiče a učitele. Ale je zde jedna klíčová věc. Je nutné tak učinit naprosto věcným způsobem. Učíte dítě, jakou hodnotu má důvěra, netrestáte jej odnětím privilegií s cílem znepříjemnit mu život. Jednoduše mu vysvětlete, že nad lidmi, jimž nelze věřit, musí být dohled.  Někdo s nimi musí být, aby dohlédl na to, že se budou chovat správně. Takováto situace většinu dětí rychle podráždí. Začnou požadovat, aby směly jednat samostatně. A to je příležitost k vyučovacím lekcím. Nejdříve jim poskytujte svobodu jen po kouskách. Zvládají-li své chování správně, povolujte jim čím dál více. Tak hodnotu důvěry pochopí nejlépe.
Pokud se lhaní a krádeže opakují, bude asi třeba sáhnout k trestu, aby takové dítě dostalo zřetelný signál, že „Ne znamená ne!“ Jen se na trest nespoléhejte jako na jedinou reakci, neboť tím byste dítě spíše jen přiměli, aby začalo tyto skutky lépe skrývat, než aby se stalo zodpovědnějším.
Zapamatujte si!
Zeptejte se dítěte: „Udělal bys to, kdybych stál(a) vedle tebe?“
Pokud dítě odpoví: „Ne“, pak vaše další otázka zní:
„Proč musím stát vedle tebe, aby ses rozhodl(a) správně?“

Domácí úkoly
Pokud by se někdy chtěli učitelé rodičům mstít, nemuseli by udělat nic víc než začít ukládat dětem více domácích úkolů. Pouhé vyslovení těchto dvou slov stačí, aby mnohým rodičům přejel po zádech mráz. Všichni víme, že domácí úkoly jsou důležité. Celkem vzato, je nemožné, aby se děti na život v moderním světě připravily v pouhých pěti hodinách školní docházky denně. Ale jak přimějete své děti, aby si udělaly své úkoly, aniž o ně s vámi svedou bitvu?
Prvním krokem je pochopení rolí. Když učitelé zadávají úkol, je na nich, aby dohlédli na správnost a dokončení úkolu. Rodiče odpovídají za vytvoření takového domácího řádu, který k jeho vykonání přispěje. K tomu je třeba zajistit vhodné místo, dohled a případně i pomoc. Pokud domácí úkol zůstane nevypracován nebo jej dítě vůbec nepřinese domů, je zřejmé, že se žák příliš o domácí úkoly nezajímá. V důsledku toho Ovšem právo a povinnost o domácím úkolu rozhodnout přechází na dospělé. Dospělí by měli v domácnosti rozhodovat o tom, jak dlouhý bude každodenní minimální čas na učení, i o tom, zda se domácí úkoly budou ze školy nosit domů, či nikoli. Pokud dítě prohlásí, že žádný domácí úkol nemá, pak se příslušný čas věnuje čtení a studiu, nebo se podívá, co se budou v nejbližší době učit.

Rozepře
Drobné hádky tvoří běžnou část denního života dětí. Až příliš často se dospělí pokoušejí v těchto půtkách o roli rozhodčích a končívají frustrováni a popuzeni. Jsou-li děti ještě velmi malé (méně než čtyřleté), je zásah dospělého často nutný. Aleje třeba dát si pozor, aby se nezvrhl v diskusi. Ve věku pěti let jsou děti už docela dobře schopné své vlastní rozepře řešit. Vyzkoušejte následující postup: Kdykoli se vaše děti dostanou
do takového konfliktu, který si vyžádá vaši pozornost, začněte tím, že jim určíte prostor, například kolem kuchyňského stolu, kde by si mohly své věci vyříkat. Sdělte jim, že tam zůstanou tak dlouho, dokud svůj problém nevyřeší. Jakmile se jim to podaří, musí každé z nich přijít za vámi, aby vám sdělilo, že problém byl vyřešen. Odolejte pokušení zeptat se, k jakému řešení dospěly. Děti se často shodnou na takových řešeních, která se špatně vysvětlují. Kromě toho -podrobnosti těchto řešení jsou jen málokdy důležité. K tomu, aby vám každé z dětí povinně řeklo, že problém je vyřešen, existuje dobrý důvod. Často se stává, že jedno z dětí se pokusí druhé donutit k souhlasu nějakou hrozbou. „Jestli mámě neřekneš, že je vše v pořádku, rozbij u ti tvoji nejmilejší hračku!“
Že se něco takového přihodilo, dokážete obvykle poznat. Dítě, které se takto ujalo nadvlády, bude obvykle prvním, které vám řekne, že problém je vyřešen, takže je důležité slyšet totéž i od dalšího. Může se stát, že tón jejich hlasu a slova, která každý k tomuto sdělení zvolí, se budou lišit. Uslyšíte velmi nejistý, pasivní hlas sdělující: „Ano, myslím, že jsme to vyřešili.“ Řekněte tomu prvnímu, že dobře víte, co se přihodilo. Nepřipusťte, aby to tak zůstalo, a pošlete je zpět, aby svůj úkol dokončily. Za těchto okolností je v pořádku, rozhodnete -li se situaci monitorovat a vyžádáte-li si podrobnosti.
Nezapomeňte, že dovednostem nutným k zvládání takového řešení problémů se musí děti učit. Neučí se je náhodně. Zpočátku si s nimi několikrát za diskusní stůl při řešení konfliktu sami sedněte a učte je, co přesně chcete, aby dělaly. Vlastně by bylo dobré tyto dovednosti procvičovat předem, ještě dříve, než ke skutečnému konfliktu dojde. Tak se sníží napětí u všech zúčastněných.

Výlevy zlosti
Velmi malým dětem se občas přihodí, že ztropí cirkus, když nedostanou, co chtějí, nebo když se cítí frustrovány a nejsou schopny komunikace. Ve věku čtyř let by takovéto výlevy nicméně měly být minulostí. Máte-li dítě, u kterého toto chování stále přetrvává, bude to nejspíše proto, že se dítko naučilo používat výlevů zlosti jako zbraně. Čím déle je jim takové ječení a vřískání trpěno, tím snáze mu podlehnete. To je „management chování“ naruby, kde dítko používá trest k tomu, abys vámi cvičilo. Pravidlo k zvládnutí výlevů zlosti je jednoduché: nikdy nepodlehnout. Nikdy! Pokud potřebujete něco takovému děcku říci, zkuste: „S tímhle na mě nechoď.“ Vzápětí opakujte předcházející pokyn. Pokud jste například před výlevem dítěti nařídili, aby odložilo hračku, prostě příkaz vyřkněte ještě jednou. To se nazývá technika „ohrané gramofonové desky“. Neposkytujte žádnou novou informaci. Vyhněte se smlouvání nebo vyhrožování trestem. Pokud v tomto okamžiku vyrukujete s nabídkou „něco za něco“, spustí při nejbližší příležitosti nový bengál, aby si vyzkoušely, co nového jim to vynese.
Dejte svým dětem zřetelně najevo, že napříště budete vždy ochotni nad ledajakým návrhem zauvažovat, pokud se budou vyjadřovat zdvořile. Pokud však spustí bengál, žádná diskuse, žádné rozmýšlení. Nazvěte to „pevnou zárukou výlevu zlosti“. Zaručte děcku, že v momentě, kdy takový koncert spustí, přijde o jakoukoli možnost dostat to, co požaduje.

Skákání do řeči
Malé děti skáčou do řeči proto, že ať už je napadne cokoli, je to pro ně v tom okamžiku ta nejdůležitější věc na celém světě. Jsou naprosto přesvědčeny, že to pro vás musí být stejně důležité jako pro ně. V tomto věku je nutné je naučit, kdy je přípustné do řeči skočit a kdy se něco takového pokládá za nevychovanost. U starších dětí, které by již o tom něco měly vědět, je klíčové, aby reagovaly na signál, jako například vztyčení dlaně k typickému pohybu Stůj!
Přesto nereagujte ani hlasem, ani očima. Zejména oční kontakt je v tomto ohledu obtížné uhlídat a je třeba tuto věc cvičit. Je to důležité proto, že v naší kultuře používáme k zahájení rozhovoru jak hlas, tak kontakt očí. Pokud k dítěti, které skočilo do řeči, obrátíte svoji tvář a začnete mluvit, spustí svou, ať už mají na srdci cokoli. Ale i když k němu pouze obrátíte tvář a navážete s nimi pouze oční kontakt, spustí rovněž. Signál „Stůj“ otevřenou dlaní je nejúčinnější reakcí. Potom, ve správném okamžiku, se dětí nezapomeňte zeptat, co mají na srdci.

Škádlení
Pokud jde o to, jak reagovat na škádlení, většina rodičů i učitelů poněkud podléhá mystifikaci. Koneckonců, sami se k němu dost často uchylujeme, když škádlíme naše děti nebo přátele. Obvykle je škádlení vnímáno s humorem a přijímáno jako projev náklonnosti nebo přátelství. Dopouští-li se škádlení dítě, často se dotkne citů jiného dítěte. Jak lze děti naučit, aby dokázaly někoho poškád1it přijatelně? Měly by být trestány za to, že se dotkly něčích citů?
Škádlit lze třemi způsoby -a nejlepší bude, zaujmeme-li ke každému odlišný postoj:
Přátelské škádlení -je dobrosrdečné a mělo by vyvolávat úsměv ve tváři jak toho, kdo škádlí, tak toho, kdo je škádlen. Pokud nějaké dítě reaguje na tento typ škádlení přehnaně, pomozte mu pochopit, že v takovém jednání není zlý úmysl. Je důležité, aby se děti naučily zasmát samy sobě.
Nepříjemné škádlení -které zašlo příliš daleko, avšak úmysl ublížit v něm nebyl. Učte dítě, které je terčem takového škádlení, aby na ně buď vůbec nereagovalo, nebo aby se omezilo pouze na odpověď typu: „Nechej toho, prosím.“ Pokud škádlení pokračuje i nadále, napomeňte škádlícího, že zašel příliš daleko. Je možné, že budete muset takto zasahovat mnohokrát, neboť pokaždé je situace poněkud odlišná. Nezapomeňte, že hranice škádlení je velmi abstraktní a je obtížné naučit se ji správně rozeznávat. Je mnoho odlišných situací, ve kterých děti potřebují tuto lekci zopakovat.
Agresivní škádlení -je prováděno se záměrem toho druhého ranit a mělo by s ním být nakládáno jako se slovním“ úderem “. Vyslovte stejně jednoznačné omezení, jaké byste užili v případě skutečného úderu. Zvažte, ať už v domácnosti, nebo ve třídě, zavedení pravidla: „Žádné shazování!“ Užijte tohoto obratu, kdykoli zaregistrujete agresivní škádlení, jehož cílem je druhého ponížit. A buďte připraveni svá pravidla prosadit. Ne znamená ne!

Rvačky
Pokud jste zavoláni, abyste zasáhli při rvačce, odolejte pokušení rozhodnout daný spor okamžitě. Emoce jsou v takových chvílích zpravidla až příliš zjitřené a děti se budou jednoduše hašteřit dál. Oddělte je a dejte jim trochu času na vychladnutí. V podobných případech bývají často účastníci s to vyřešit nakonec svoji při sami. Ale někdy může být potřeba na jejich diskusi dohlédnout, aby se nezvrtla v další souboj. Všimněte si, že většina rvaček začíná slovními útoky. Snažte se tyto útoky příště zaregistrovat včas a pokuste se násilí zastavit v této rané fázi. Jakmile započne slovní příprava boje, zkuste větu: „Opovaž se uhodit!“ Děti bývají touto volbou slov často zaskočeny a reagují větou: „Ani jsem se ho nedotkl.“ A to je vhodná chvíle, abyste dětem vysvětlili, k čemu slovní potyčka vede, a zabránili v jejím dalším pokračování. Je to mnohem mocnější způsob řešení tohoto problému. Jste-li zavoláni, abyste řešili rvačku, zabývejte se vážně rovněž těmi z přihlížejících, kteří konflikt horlivě podporovali. Ti se na rvačce podílejí naprosto stejně jako samotní aktéři rvačky. Tlak vrstevníků je
důležitý. Přihlížející by měli souboj zastavit, ne situaci zhoršovat.

Zdroj: 12 klíčů k důsledné výchově, Ronald G. Morrish, uvedeno ve spolupráci s nakladatelstvím Portál, www.portal.cz