Odcházím! Proč české ženy opouštějí své muže? | E15.cz

Odcházím! Proč české ženy opouštějí své muže?

Odcházím! Proč české ženy opouštějí své muže?

Jana Potužníková

Zdá se, že české ženy revoltují – proti nudným manželům, doživotním svazkům i proti pocitu, že jim život utíká mezi prsty. A tak opouštějí své muže a začínají znovu. Někdy samy, někdy s jiným partnerem, ale začínají. To by si ještě před pár desítkami let netroufly!

Jestli jen trochu čtete bulvární tisk, nemohlo vám uniknout, že v posledních měsících rozebíral hned několik případů, kdy slavné ženy opustily své často stejně slavné muže a odešly si po mnoha letech manželství žít jinak, po svém. A v jejich případě tedy také většinou po boku jiného muže. Libuše Šmuclerová opustila Romana Šmuclera a vydala se do náruče brankáře Dominika Haška. Herečka Aňa Geislerová i její kamarádka a kolegyně Táňa Vilhelmová se odhodlaly k podobnému kroku. Zamilovaly se, ukončily dosavadní vztahy a začaly žít s novými partnery. Obě jsou nyní těhotné. A to jsou jen kapky v českém moři žen, jež jako by si najednou řekly: „Mě už to s ním nebaví, je čas jít dál!“, což by si ještě generace našich matek (neřkuli babiček) nejspíš nedovolila. V ovzduší naší malé české kotliny se něco muselo změnit. Ale co?

Historie vs. současnost

Musím říct, že pokaždé, když si o institutu manželství povídám se svou dvaaosmdesátiletou babičkou, roste ve mně vlna vzteku i nepochopení, jak v něčem takovém vlastně dokázala žít. I když jsem dědu milovala a moje babička jistě také, to, jak fungovalo jejich soužití a soužití jejich vrstevníků, nechápu. Tu se dozvídám, že manžel měl právo si vylévat vztek na svoji ženu, protože byl přece nepopiratelnou autoritou. Jindy rozebíráme, že bylo samozřejmé, že si po sobě nemusel ani hrníček odnést do dřezu, protože od toho tu byla ona, jeho žena. Nebo je mi vysvětlováno, že na nějaké pocity štěstí stejně nikdo nebyl zvědavý, protože lidé byli rádi, když zvládli všechnu práci a dvě děti. Také si za 40 let manželství zvykla, že jí musí být vlastní bezbřehá tolerance, schopnost se vždy přizpůsobit. A ani v těch složitějších okamžicích ji prý nenapadlo, že by snad svého muže opustila, či přemýšlela, jestli se jí tak vůbec líbí žít.

Mnohokrát jsme se už nepohodly nad tím, že já u svého dlouholetého partnera necítím potřebu si ho vzít, a to ani neví, že si žijeme každý na svůj účet, on mi klidně pomáhá s vařením a je u nás dokonce tím jediným, kdo nakupuje. Nerespektujeme rozdělení rolí, které bylo po staletí dané, a hledáme si vlastní kompromisy, aby se nám žilo dobře (i když to samozřejmě někdy skřípe).

Takový luxus ale české ženy rozhodně nevyužívají dlouho… Je to otázka řekněme posledních dvou desetiletí a právě tato změna, jak se zdá, nejvíce otřásá základy českých manželství i partnerství a dává ženám, které byly dlouho opouštěny, odvahu začít opouštět.

Převratné 20. století

Svou roli v tomto posunu jistě sehrála změna společenského ovzduší a fakt, že v minulém století do poklidného života žen v domácnosti zasáhly dvě světové války. Než vypukly, byly ženy prostě jen matkami, manželkami. Pak je jejich země začaly potřebovat v továrnách, na bojištích, v nemocnicích. Samy musely živit své rodiny, zastávat funkce mužů, kteří odešli na frontu…

Válečná zkušenost povahu žen značně změnila. Přiměla je víc se osamostatnit, mít vlastní názory, dala jim chuť i prostor se prosazovat, o což se začaly snažit jen „chvíli“ před válečnými událostmi. Pak se sice ve světě odvíjela relativně poklidná 50. a 60. léta, ale u nás zavládl komunismus a i ten měl na ženy své požadavky. Vlastně se mu líbilo, že i ženy chtějí chodit do továren a řídit traktory a z dělnic dělal největší hrdinky světa.

Co se nám dnes zdá až tragikomické, znovu pozměňovalo ženskou povahu, zatímco u mužů se toho moc nezměnilo. I když na ně jejich partnerky už nečekaly doma, byl to pořád muž, kdo vládl, takže nebylo co řešit. A potom přišla naše sametová revoluce a s ní svoboda. Nejen politická!

Najednou tu byly zahraniční časopisy, televizní programy a filmy ukazující, že není třeba být tím, kým nechci, nebo žít s tím, s kým nechci. Svoboda se dostala do všech sfér, vztahy nevyjímaje.

Bezkontaktní vztah

Tak trochu pod vlivem pohádek, tak trochu vinou médií české ženy také touží po tom, být i po svatbě (mnohdy hlavně po ní) romanticky obdivovány, milovány, obletovány. Místo toho jsou kuchařkami, pradlenami a tak samozřejmými součástmi života svých mužů, až
se jim to logicky přestává líbit. Je určitě nesmysl myslet si, že v rámci tradiční české domácnosti se budou denně odehrávat velké příběhy lásky a dramatická sexuální dobrodružství. Nicméně se neodehrává často ani náznak zájmu ze strany partnera, který žije s pocitem, že když si jednou tu svoji vzal, je prostě jeho, tak co by měl asi tak „řešit“?

Z pohledu většiny žen minimálně to, že jisté není nikdy nic a že manželství nemá být důvodem, aby jeden o druhého ztrácel zájem. A nejen podle českých žen jsou citové ochladnutí a úbytek zájmu ze strany manžela jedněmi z nejčastějších důvodů k rozvodu, jak ukázal mimo jiné britský výzkum provedený před třemi lety na vzorku 2000 respondentů, kteří se z 28 % shodli na tom, že po ochladnutí zájmu už pro ně nemá smysl v manželství setrvávat.

Ono – racionálně vzato, proč taky? „Dlouho jsem si myslela, že se to jednou změní, že bude stačit, když začnu víc iniciovat já náš fyzický kontakt, vyptávat se manžela, jak se měl v práci a podobně. Pak už jsem měla pocit, že ho tím dokonce otravuju, a to jsem si řekla, že vážně nemám zapotřebí. Zvlášť když jsem kolem sebe měla pořád dost mužů, kteří mě opakovaně zvali na kafe, večeře a stáli o mou pozornost. Manžela jsem opustila po patnácti letech,“ líčí dvaačtyřicetiletá Markéta, která si už dva roky užívá života „o samotě“.

Man želské revize

A jak to máte doma vy? Je to spíš idylka, nebo si několikrát za den povzdychnete, že to vlastně za nic nestojí a že kdybyste nebyli rodiči, neměli byste nic společného? Možná to není tak zlé a spousta se toho dá zachránit. Proto tu jsou přece psychologové, rodinné poradny, koučové.

Ale třeba už jste si také vzájemně s partnerem skutečně dali všechno, co jste mohli a měli, a je tak trochu na čase jít dál. Kdo ví? Jen vy. Proto si někdy sedněte a přemýšlejte, jak se vám ve vašem vztahu líbí, co vám v něm chybí, a zkuste o tom mluvit i s partnerem.

Čím dříve to začnete dělat, tím větší je pravděpodobnost, že právě vám dvěma to vydrží jako v pohádkách „až do smrti“. A když ne? Nic se neděje. Rozvod ani rozchod nejsou sice procházkou růžovou zahradou, ale doživotní setrvávání v něčem, co nesnášíte, co vás obírá o energii, o sebevědomí, je ještě horší!

Autor: Jana Potužníková
 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!