Proč mě ponižuješ?
Raději bych dostala pořádnou facku než snášet neustálý psychický teror,“ svěřuje se dvaačtyřicetiletá Hana. Manžel ji začal slovně napadat poté, co byl celý rok bez práce – nemyl se, neholil, jenom seděl u televize a Hana si ho dovolila upozornit, že jestli mu není dobře a má deprese, může ho doprovodit k lékaři. Touto větou odstartovala víc než rok trvající hrůzu.
Nepadla žádná facka, ale padaly urážky typu: „Jestli ti nerostou prsa, kup si umělá, ať mám na co sahat. Starožitné miniatury vykupuje firma Novák. Tak je tam prodej…“ Nicméně ať jsme spravedliví, ponižování a s ním spojené psychické (a domácí) násilí se netýká pouze žen, ale i mužů, byť se o tom zatím moc nemluví. Sklony k manipulaci, která s ponižováním souvisí, a ponižování samotné (třeba jen ve formě „blbých vtípků“) patří do repertoáru většiny lidí.
To ale neznamená, že jsme všichni intrikáni a agresoři. Jsou však mezi námi i tací, kteří manipulací a ponižováním ovládají své blízké doslova od rána do večera. Proč? Ačkoli se lidé, kteří druhé shazují, zdají velmi silní, opak je pravdou. „Jednoduše řečeno, velmi často se za tendencí druhého ponižovat skrývá potřeba povýšit sám sebe, mít nad druhým moc, ovládat ho a učinit ho na sobě závislým,“ říká psycholožka Martina Trojanová.
Kdyby agresor přijal sám sebe a měl se rád takový, jaký je, jeho potřeba by okamžitě opadla. On se však ve své kůži necítí dobře, proto se snaží, aby se také jeho okolí cítilo hůř. Tím, že někoho znemožní, se sám pro sebe stává silnějším. „Ponižování se často dopouštějí také ti, kteří nezvládají své selhání. Někdy jde u partnerů o reaktivní záležitost, kdy chování jednoho vyvolává latentní agresivitu druhého a ten ji ventiluje tímto způsobem. Občas to může být i přímá touha pomstít se,“ dodává psycholožka Zuzana Lišková.
Co je to ponižování?
Že spolu dva lidé, kteří sdílejí společnou domácnost, občas nesouhlasí nebo se pohádají, je normální. Někdy chceme dát najevo svou nespokojenost a bránit svůj názor. Jak ale rozlišit běžný projev nesouhlasu od situace, která zavání ponižováním a která může být třeba počátkem dlouhodobého psychického teroru? Obě oslovené psycholožky se shodují, že ponižováním lze nazvat vše, co snižuje lidskou důstojnost. „Nezáleží na tom, jestli jsou to ‚jen‘ slova,“ říká Martina Trojanová a pokračuje: „Já bych do ponižování druhého zahrnula už i věty, kterými se váš partner nepřímo dotýká jakýchkoliv vaši schopností. Nemusí zrovna říkat ‚ty jsi neschopná/ý‘, ale například ‚ty jsi ZA-SE nezacouvala do garáže… hm?‘ Když podobné věty slyšíte opakovaně, začnete o sobě pochybovat. Říká vám je přece partner, nejbližší člověk.“
Podle ní je tento způsob snižování druhého mnohem nebezpečnější než otevřená slovní agrese. Bohužel většinou si jej lidé začnou uvědomovat až tehdy, kdy mají velmi pošramocené sebevědomí a pochybují doslova o každém svém činu. Poznámky, že někde v bytě leží pohozené ponožky nebo že polévka je přesolená, nejsou ponižování. Stejně tak na něj nemusí dojít ani v prudké hádce, která nakonec vyústí v dohodu, společný postup nebo názor. Ovšem jakmile jde rovnocennost stranou, nevinné upozornění na rozházené ponožky nebo přesolenou polévku se mohou v ponižování velmi rychle změnit. Pokud člověk zažívá nepříjemné pocity, strach, cítí se méněcenný, neschopný, být o rovnocenném vztahu ani řeč. Je dobré vědět, že ponižováním může být i opakované vtipkování na účet partnera, kdy jím dotyčný vyrovnává nerovnováhu ve vztahu.
Co tím myslíme konkrétně? „Muž, kterému vadí vyšší vzdělání partnerky, rád vtipkuje na téma jeho žena a řízení auta, případně dává k lepšímu, že paní učitelka společenských věd si plete Bohuslava Sobotku s Přemyslem Sobotkou. Stárnoucí manželka zase nápadnou rozjařenost svého manžela v přítomnosti mladých dam ‚vyvažuje‘ sdělením o tom, jak manžel při promenádě Miss v plavkách nerušeně chrupe před televizí nebo žertuje o jeho ‚bílém orgasmu‘ při vyprazdňování ledničky,“ vysvětluje Zuzana Lišková.
Jak reagovat na vtípky?
Monika byla odjakživa holka „krev a mlíko“ a Radek to miloval. Kilo sem, kilo tam, Moniku váha netrápila, dokud se jednoho večera marně nesnažila narvat do šatů, které jí ještě nedávno padly jako ulité. Tehdy jí Radek poprvé řekl, že by měla zhubnout. A Monika začala, jenže ne u sebe. „Ty tam byly omáčky a knedlíky. Jsem tlustá? Tak ať si hoch taky užije,“ řekla si a začala vařit tukožroutkou polévku a sladkosti pro sebe ukryla do ilegality. „Zpětně vím, že nešlo o kila, ale o to kdo s koho,“ říká. Pohár trpělivosti přetekl při oslavě Radkových čtyřicetin, kde se sešlo několik přátel. „Pro ten večer jsem se rozhodla veřejně zhřešit. Zasáhl hned při první jednohubce: „Ty si taky bereš? A aby dokonal dílo zkázy, ještě dodal: „To víte, naše baculka se rozhodla hubnout, tak ji musím hlídat,“ reprodukuje Radkova slova Monika.
Podobnou situaci zažije párkrát v životě asi každý. Jak na ni reagovat? Podle Martiny Trojanové je nejlepší ji druhému vtipně vrátit. „Vtipně ale myslím opravdu vtipně, elegantně, neagresivně a jenom v případě, pokud nejde o situaci, kterou je lepší přejít hovorem na jiné téma,“ říká. Těžko vás v tomto odstavci naučíme umění slovní sebeobrany, ale něco málo si k němu říct můžeme. Umět se slovně bránit, to je vysoká škola psychologie a bez tréninku to nepůjde. V první lekci musíte zapracovat na svém sebevědomí, protože nejjednodušším terčem pro urážky jsou lidé, kteří si nevěří a je to na nich vidět. Pokud jste ze své povahy dobrosrdeční a neradi si děláte nepřátele, při některých konfliktech musíte svoji „hodnost“ odsunout stranou – s každým holt být kamarád nemůžete. Obecně se lidé bránit slovy moc neumějí, mnohem častěji to přeženou ve stylu na hrubý pytel hrubá záplata. Být ostrý není na škodu, ale ostrost musí mít své hranice, jinak se druhý cítí uražený a dialog se změní ve dva monology končící konstatováním „tak příště ti to osladím“. I když se vám povede partnera v danou chvíli patřičně „usadit“, rozhodně se k situaci vraťte, a to nejlépe hned, jak se ocitnete o samotě. „Řekněte mu zcela otevřeně, že vám takové ponemůže známky vadí a ať se jim ve společnosti vyhne. Navrhněte, že pokud se mu něco nelíbí, vyřešíte to mezi čtyřma očima, ne před desítkami přátel,“ doporučuje Martina Trojanová.
Můžete změnit agresora?
Říká se, že nejlepší způsob, jak uzemnit agresora, je být nad věcí a na jeho slova nereagovat – když uvidí, že vám nestojí ani za pohled, údajně vás nechá na pokoji a vyhlédne si jinou ovečku. Oslovené psycholožky s tímto postupem nesouhlasí. Obě se ve své praxi častěji setkávají s tím, že pokud se urážkám patřičně nepostavíte, ponižování se stupňuje a může skončit až domácím násilím. „Ať je příčina urážení ze strany partnera jakákoli, postup by měl být stále stejný: po odeznění emocí ho požádat o vysvětlení a o omluvu,“ říká Zuzana Lišková.
V tu chvíli patrně uslyšíte slova o „přílišné přecitlivělosti“ nebo poznámky o „hysterce“. Jestli si slova partnera skutečně berete příliš osobně nebo jsou jeho útoky opravdu vážné, vám nejlépe pomohou rozlišit přátelé. „Když se s takovým ‚vtipálkem‘ objevíte ve společnosti známých, určitě dřív nebo později zaznamenáte jejich rozpačité pohledy. Později si vás někdo z nich nejspíš vezme stranou a zeptá se: ‚Prosím tě, proč to dělá? A to se tak k tobě chová i doma?‘ To už by pro člověka mělo být skutečně alarmující,“ říká Martina Trojanová.
S důraznou sebeobranou mají ze zkušeností Zuzany Liškové problémy ženy ve znevýhodněném postavení – na mateřské, bez trvalého příjmu nebo bez vlastního bydlení. „Měly by však vědět, že čím víc budou ustupovat, tím více se bude jejich postavení zhoršovat,“ upozorňuje Zuzana Lišková. V rámci objektivity dodává, že v poslední době se množí i případy ponižovaných mužů. Ti setrvávají v manželství ohrožujícím jejich sebeúctu často kvůli dětem. Ať už jste muž, nebo žena, nereagovat (a zůstávat v takovém vztahu) je cesta do pekla. S agresory je problém, že často vidí svět černobíle. Nepřipouštějí kompromisy, proto je nejlepší postavit je v kritické situaci před jasné rozhodnutí – buď se ti něco nelíbí, pak mi to řekni slušně a já se zamyslím, jestli s tím můžu něco dělat, nebo usoudím, že se mám rád/a jaký/á jsem a pak ber, nebo nechej být.
„Začít přemýšlet, uvědomit si, v čem jsem dobrý/á, čeho si na sobě vážím já sám a v čem mě chválí druzí, je jediná cesta, jak si udržet zdravé sebevědomí a nenechat se zadupat člověkem, který sám většinou žádné nemá,“ dodává Martina Trojanová. Ponižování v jakékoli formě nemá s opravdovou láskou nic společného. Myslete na to, až příště mávnete rukou nad nějakým partnerovým vtípkem s tím, že je to blbost a on nebo ona to tak určitě nemysleli. Co když ano?
Autor: Jana Benešovská (Moje Psychologie)
