Proč milujeme příběhy?

Samozřejmě to začíná v dětství a my ne náhodou nejvíc zbožňujeme klasické pohádky. Jsou to příběhy během staletí zbavené všech nepodstatných detailů a dobových či místních vlivů. Zůstává jen krystalicky čistá esence, jež se sice odehrává kdesi ve světě fantazie, ale vlastně řeší základní životní otázky.

„Má-li příběh upoutat pozornost dítěte, musí ho bavit a vzbuzovat v něm zvědavost. Má-li mu však obohatit život, musí mu vyjasňovat jeho pocity; být v souladu s jeho úzkostmi a tužbami; brát vážně jeho těžkosti a zároveň nabídnout řešení problémů, které dítě nejvíce matou. Musí se vztahovat ke všem stránkám jeho osobnosti zároveň – a to tak, aby dětské trampoty nejenom nesnižoval, ale naopak doceňoval jejich závažnost a v dítěti současně podporoval sebedůvěru a důvěru v budoucnost,“ píše Bruno Bettelheim ve své knize Za tajemstvím pohádek. Kromě rozvíjení kreativity pohádky děti učí rozpoznat dobré od špatného, ukazují, jak se správně chovat a jak čelit nejrůznějším překážkám v reálném životě.

PŘÍBĚHY MAJÍ MOC NÁS ZMĚNIT

Z dětství si přenášíme náklonnost k příběhům do dospělosti. Jsou všude okolo nás, narážíme na ně na každém kroku. „Svět není jen chaotická změť dat a nahodilých událostí, je to předivo příběhů. Každá událost, každý čin nebo slovo vyvolají reakci, něco zapříčiní, začne se odvíjet děj a nakonec to nějak dopadne. Příběh je krátká struktura, ve které přemýšlíme. Proto se můžeme ve světě orientovat a smysluplně se zapojovat, proto si umíme představit, jak některé věci asi dopadnou,“ řekla ve Svátečním slovu ČT spisovatelka a teoložka Jana Šrámková.

Aristoteles píše o lidech ve svém díle „Poetika“ jako o mimetických čili zobrazujících bytostech. Máme potřebu vytvářet umělecká díla a skrze ně vyprávět příběhy odrážející realitu tak, jak ji sami vnímáme. Příběhy tedy nepotřebujeme kvůli informacím, k tomu by nám stačily encyklopedie. Prožíváme je, hodnotíme, přemýšlíme o nich a hledáme v nich souvislosti s jinými událostmi. Jsou pro nás důležité, protože dávají našemu životu smysl. Pomáhají akceptovat fakt, že na mnoho událostí nemáme vliv a jsme jim vystaveni napospas.

Ne všechny příběhy nás zasáhnou. Ty, které vnímáme jako opravdu silné, nás přimějí zamyslet se, změnit úhel pohledu na věc a dokonce nás často vybudí k činu. „Samozřejmě nás nejvíce přitahují ty, v nichž se dokážeme najít a jejichž hrdina zároveň řeší danou věc jinak než my, způsobem, který nás někam posune. Většinou nejde o praktické problémy, ale o nějaké momenty v lidském životě,“ poznamenává psycholog Jakub Jura. Přestože někteří lidé, hlavně muži, nečtou beletrii ani se nedívají na hrané filmy, nevyplývá z toho, že by je nezajímaly příběhy. Jen je víc než vztahy baví dobrodružství, nové objevy, (nejen) sportovní výkony.

DOBRÝ VYPRAVĚČ SE SLOVY NEVYSTAČÍ

„Jak se mají vyprávět příběhy? Tak, aby člověku samému pomohly! Můj dědeček byl chromý. Jednou ho požádali, aby vyprávěl příběh o svém učiteli. Vyprávěl tehdy, jak velký Baal Schem při motlitbě vždycky poskakoval a tancoval. Můj dědeček stál a vyprávěl a vyprávění ho tak strhlo, že musel poskakovat a tancovat, aby ukázal, jak to dělával mistr. Od té chvíle byl vyléčen. Tak se mají vyprávět příběhy!,“ říká stará chasidská legenda.

Příběhy totiž potřebujeme nejen poslouchat, ale také sami vyprávět. Dokladem toho je také současný boom blogů. Vést si blog je módní a také to napovídá, kolik z nás potřebuje vlídnou pozornost posluchače, jakého možná v běžném životě nenacházíme. Přitom vyprávět není jen tak. Mechanicky a bez emocí podaný příběh, jemuž chybí nadhled, nemá velkou šanci nalézt zaujaté posluchače či čtenáře. Dobrý vypravěč událost nereprodukuje, ale zaujímá k ní nějaký postoj a interpretuje ji, dává do ní srdce a duši. Tak poskytuje druhé straně větší možnost se v příběhu najít a načerpat z něj něco pro sebe. Dobrý vypravěč je pro okolí přímo magicky přitažlivý. Nebo si dovedete představit, že by například Vladimír Menšík povídal své historky před prázdným sálem?

DO KNIHOVNY, NEBO DO LÉKÁRNY?

Množství posluchačů, diváků či čtenářů však ještě nesvědčí o kvalitě příběhu. „Telenovely, romány z červené knihovny, příběhy v bulvárních časopisech, béčkové filmy nabízejí jednoduché recepty a přinášejí spíš únik od života než inspiraci, jak žít šťastný a naplněný život. Mohou zaujmout třeba jen proto, že poskytují pocit falešné solidarity, že ostatní jsou na tom stejně mizerně jako já,“ vede Jakub Jura pomyslnou čáru mezi špatným a dobrým příběhem. Dobrý příběh nás obohacuje, špatný nás udržuje v tom, co je špatné. V první chvíli sice může být úlevné v rozhovoru s přítelkyní zjistit, že se obě rozvádíte, ale je také důležité, jestli nás příběh někam povede a bude nám užitečný, nebo se sdílením vyprávění budeme udržovat v názoru, že všichni chlapi jsou mizerové a život nestojí za nic.

„Příběh léčí, když nás vede někam, kde je lépe,“ říká psycholog, který při své práci používá prvky narativní terapie. Podstata narativní terapie tkví v tom, že člověk vypráví v různých kontextech různé příběhy, které mohou být o jeho schopnostech, povaze, prohrách, o minulosti či budoucnosti, zkrátka o čemkoli. Některé budou pozitivní, jiné negativní. A negativní příběhy z jedné oblasti mohou natolik posílit, že se dotyčný bude cítit jako špatný i v jiných oblastech a nakonec i v životě. Cílem narativní terapie je vytvoření alternativního příběhu, který klientovi vrátí sebevědomí, pocit pohody a harmonie. Až tedy budete mít chuť začíst se večer do své oblíbené knihy, ačkoli na vás čeká hora žehlení, nevyčítejte si to – co může být důležitějšího než si dát preventivně dávku svého léku?

Storytelling jako umění vyprávět

Pokud vás láká stát se vypravěčem, můžete si tuto roli zkusit v rámci storytellingu. Od roku 2013 u nás existuje stejnojmenné sdružení, které si vytklo za cíl kultivovat tuto naši pozapomenutou schopnost a povýšit ji na umění. Umět vyprávět není žádné kouzlo, je to dovednost, kterou je možné trénovat a zdokonalovat se v ní. Můžete si vybrat některý z nabízených workshopů na

Článek vyšel v časopise Moje psychologie.