Proč (ne)chceme citlivé muže
Vždycky jsem toužila po muži, který mi bude především rozumět. Pochopí všechny moje rozmary, bude k nim více než shovívavý, přesně odhadne, kdy si má zalézt do vedlejšího pokoje a kdy moje věta „nech mě chvíli o samotě“ ve skutečnosti znamená „okamžitě sem pojď a nech mě vyplakat na svém mužném rameni“. Taky jsem po těch nebožácích chtěla, aby se z nich u sledování fotbalového utkání nestávala zvířata nebo nejlépe aby je fotbal vůbec nezajímal, protože citlivý muž přece neskanduje „Sporto“, až mu lítají sliny od pusy. Chtěla jsem, aby se neptali, co mám pořád na tom Almodóvarovi a proč, kdykoli je mi ouzko, potřebuju Tima Burtona, a taky aby byli srozuměni s tím, že u moře je lepší tiše zírat na horizont a poslouchat vlny než kalit v hotelovém baru. A kdyby k tomu vypadal a byl jemný jako David Bowie, určitě by nás rozdělila až smrt.
No. A teď něco střelby do vlastních řad. Při plném vědomí chápu, že i moji milí ex mohli mít takový seznam vlastností, jimiž by měla oplývat jejich ideální partnerka. Třeba že by se nechovala jako sebestředná hysterka, která hledá dokonalost, a pokud muž přesně nezapadne do jejích přesně vyznačených polí, půjde z domu. Možná by měla mít i 90–60–90, nebo aspoň by neměla mít takový odpor k pohybu. Nemluvě o tom, že by třeba mohli chtít bohatou holku, a já přitom věku navzdory pořád musím chodit do práce.
Jenže problém svazků s muži, kteří mi nepasovali, je ještě v něčem jiném: na jednu stranu jsem chtěla citlivého chápajícího chlapce, který se nestydí rozplakat v kině, místo autoritativního rozhodování se mnou diskutuje o tom, co bych chtěla taky já, nemá ty testosteronové tiky, když jsem za volantem já (ano, myslím to, jak jsi pořád šlapal na imaginární brzdu na sedadle spolujezdce, Jaromíre), nebo si nebude klepat na čelo, protože si povídám se svým psem. Povídal by si s ním totiž taky.
A když už jsem tyhle citlivé a jemné muže potkala, do roka jsem je zahnala. A nejde jen o valmontovskou otázku, proč nás tolik fascinují manipulátoři, my si totiž obecně vybíráme spíš parchanty než muže, o nichž si sníme s kamarádkami u kafe. Proč, když chceme, aby nám četli básně, a ne aby byli nejlepší boxeři ve čtvrti?
Američtí psychologové tvrdí, že ženy chtějí doma akční hrdiny. A ti nemají na televizním stolku krabici papírových kapesníků, viďte? Spíš až budete v nouzi, vykopnou dveře, hodí si vás přes rameno a odvezou vás autem, kterému pískají pneumatiky, do bezpečí. Tak tohle podle průzkumu, v němž odpovídalo patnáct set žen, chceme.
JSEM MUŽ, KDO JE VÍC?
Sama jsem v tom dlouhodobě neměla úplně jasno. Chci skálu, která třeba bude umět počítat jen do pěti, ale postará se o mě, nebo citlivého chlapce, který se mnou bude dlouze rozebírat kvalitu bytí optikou dobra a zla?
Nejdřív jsem to zkoušela s těmi, kteří jsou mé duši blíž. Ano, mířím k rozervanosti, hypersenzitivitě, umělcům, dobře, i nekonečné něze. Jenže po pár měsících zjistíte, že jste na všechno sama. Že když budete rozervaní a hypersenzitivní oba, byť si v tom můžete báječně rozumět, pravděpodobně vám odpojí elektřinu, protože složenky jsou mimo rozlišovací schopnosti vás obou. Nebo vám dost dlouho nevydrží běžný pracovní poměr, protože se zkrátka dost často zamyslíte. Pak to vzdáte s básníky a vyzkoušíte ostré hochy. Ti vás zase přestanou bavit/začnou štvát hned po kratičkém období feromonální fascinace. Až už nepromilujete většinu nocí, budete si muset připustit, že vás možná k ničemu nepotřebuje, myslím vás osobně. Protože je to zkrátka hrdina a lovec a ve skutečnosti by se stejně dobře postaral – o kteroukoli jinou. A vědomí, že není oceněna naše duše, naše osobitost, je natolik zničující, že milí siláci jdou za těmi citlivými. Pryč.
Ženy nevědí, co chtějí, a nedají pokoj, dokud to nedostanou, praví omšelé, ale bohužel pravdivé rčení. A teď si představte, jaký chaos tímhle vytváříme v hlavách našich mužů, těch archetypálně racionálních lovců, kteří jsou spokojeni, když uloví mamuta, byť je dnes v podobě zajištění rodiny, a nechají se za to obdivovat, protože to my samy bychom nikdy, že ano. Mohou zkoušet být citliví a snažit se nám poskytnout toho chlapce, který naslouchá, ale pokud to není jejich bytostné založení, většinou jsou u toho spíš dojemně trapní a rozhodně vždycky málo uvěřitelní.
Je-li citlivost jejich základní charakteristikou, začnou nás zase brzy nudit. Cítíme se totiž silnější, a pocit převahy ženám nenechává už moc prostoru pro obdiv a respekt. Ve výsledku si toho citlivého nebožáka přestaneme vážit. A stejně je to i naopak, pokud jste se rozhodla pořídit si svou vlastní verzi Bruce Willise, pak po něm asi těžko můžete chtít, aby se s vámi celé jaro staral o tulipány. Zavolejte ho, až budete chtít tu zahradu vyhodit do vzduchu.
Svou nerozhodností, jestli zvítězí emancipace a vzájemný respekt nad archetypálními zvyklostmi, jichž se zkrátka nezbavíme bez ohledu na to, jak dlouho máme volební právo, totiž tlačíme muže k tomu, že jsou ve výsledku nijací. Za sílu by se měli snad i stydět, a na city zase vývojově není prostor.
To my jsme je naučily dlouze dumat nad tím, jak se mají chovat a co je správně a jestli jsou dost citliví, a prosím pěkně, tohle není obhajoba mužské neurvalosti. Miluju svou svobodu, miluju svou emancipovanost a nemyslím si, že žena má čekat u sporáku, až muž přinese onoho slavného mamuta. Chci porozumění, chci citlivost, chci ohleduplnost. Na druhou stranu mě ale úplně stejně fascinuje svět, v němž je řád, a ten je lepší. Beru proto jako fakt, že sice chceme něhu a city, ale nakonec dáme přednost těm, na které se můžeme spolehnout, že se s námi u toho filmu fakt nerozbrečí. Protože potřebujeme, aby nám naopak slzy osušili. V tom budiž viděna mužská citlivost.
HAPPY END
Muž, s nímž jsem konečně šťastná, je pravý opak všeho, po čem jsem kdy prahla. Je absolutní macho, navíc narozený ve Štíru, což je s mým kozorožstvím mnohdy smrtící kombinace. Jsem si jista, že miluje mě osobně, na druhou stranu musím přijmout spoustu věcí, které by mi byly ještě nedávno dost nepohodlné. Nic moc si ze mě nedělá, dokáže mi říct proboha, nefňukej, a i v roce 2016 žije s přesvědčením, že ženy nemají pro řízení vlohy (jeho autem řídím směle, ale zásadně, když jedu sama). Taky mě ale umí obejmout, i když se právě chovám jako blázen, a dokáže se nezabývat malichernostmi, co se staly před rokem, natož aby mi je sčítal.
Možná že volbu „citlivý, nebo macho“ dokáže rozhodnout až věk. Až ve chvíli, kdy po řadě partnerských pokusů a omylů přijdeme na to, co vlastně chceme. Nebo když na to nepřijdeme, máme už v sobě dostatek tolerance, abychom byli schopni rozpoznat, co je důležité a co už ne. Ve výsledku je celá ta matematika citlivost versus testosteron poměrně jednoduchá: S kterým z nich se vám žije lépe? Tak to je ten pravý.
Článek vyšel v časopise Moje psychologie.
