Proč podléháme sektám?
Říkejme mu třeba Ivan. Vystudoval vysokou školu, má IQ 148, pracuje v technickém oboru, který vyžaduje schopnost racionálního myšlení. Před šestnácti lety se na rok a pár měsíců stal členem sekty Imanuelitů, jejímž vůdcem je Jan Dietrich Dvorský alias Parsifal Imanuel, který se prohlašuje za mesiáše.
Své zkušenosti s „nejhorší sektou v dějinách tohoto státu“, jak sám říká, popsal krátce v infoboxu na další stránce a podrobně na svém webu. Podobných lidí jsou tisíce a kdykoli se jejich příběhy objeví v médiích, spousta z nás si ťuká na čelo a kroutí hlavou: mně by se nic takového nestalo, tak jak je možné, že inteligentní a úspěšní tak snadno sedají sektám na lep? A co k nim táhne zástupy dalších? Religionista Zdeněk Vojtíšek se studiem náboženských hnutí zabývá téměř dvacet let a varuje: vábení sekty často podléhají právě ti, kteří jsou přesvědčeni, že jich se toto téma netýká. Ohroženi jsou však podle odborníka všichni lidé: všichni jsme ovlivnitelní a manipulovatelní, bojujeme s nedostatkem času a někdy toužíme změnit svůj život – a odtud to k rozhodnutí stát se členem sekty není daleko.
Sekta: Je důvod se zlobit?
Lidé si pod slovem sekta vybaví náboženské společenství. A k tomu spoustu přídavných jmen: podezřelé, nenormální, hloupé, nebezpečné, trestné atd. „Sekta je pejorativní, negativní výraz pro náboženské společenství, které většinová společnost z nějakého důvodu nepřijímá. A priori to neznamená, že sekta sama o sobě je špatná. Znamená to, že většina lidí se od ní tímto slovem distancuje, že ji chápe jako něco provokujícího a protestního,“ tvrdí Zdeněk Vojtíšek a dodává: „Důvody pro chápání některých nových náboženských společenství jako sekt mohou být oprávněné i neoprávněné. Když někdo použije slovo sekta, může se za tím skrývat stereotyp nebo neinformovanost, ale může za tím být i jisté společenské ohrožení.
Ze samotného označení sekta však kvalitu dané skupiny nepoznáte – musíte se vždycky ptát dál: proč je toto slovo použito, jak se daná skupina profiluje, co je předsudek, čím může být nebezpečná a tak dále…“ I proto má občanské sdružení Společnost pro studium sekt a nových náboženských směrů, které Zdeněk Vojtíšek před lety s kolegy založil, v názvu dva výrazy: „nové náboženské směry“ jako hodnotově neutrální odborný termín a „sekty“ jako slovo, které je sice každému člověku srozumitelné, ovšem většina lidí ho vnímá negativně. Rozdíl mezi „náboženským směrem“ a „sektou“ je přitom relativní: vždyť spousta dnes uznávaných náboženství včetně křesťanství se vyvinula z provokujících a problémových společenství – sekt.
Jak snadné je podlehnout?
„Přemýšlel/a jste někdy o smyslu života?“ ptají se denně lidí svědci Jehovovi, zástupci největší sekty u nás. Možná už jste se naučili kolem nich projít bez povšimnutí, ale nevrtala vám ta otázka hlavou? Neměli jste chuť pustit se do diskuse? Češi jsou velice nedůvěřivý a skeptický národ ve vztahu k nejrůznějším náboženským skupinám, ale ovlivnitelní a manipulovatelní jsme všichni. Skoro každý se někdy ocitl v situaci, kdy přemýšlel nad svým bytím nebo kdy chtěl zásadně změnit svůj život. Ostatně zkuste si zadat na internetu heslo „změň svůj život“ – vyjede přes milion odkazů. Touha změnit život je přirozená: znamená totiž vývoj a každý, kdo má pocit, že v nějakém bodě svého života ustrnul, mívá potřebu provést něco zlomového.
Pomáháme si různě. Někdo sáhne po knize, další se přihlásí do televizní reality show a jiný se na ulici pustí do diskuse se svědky Jehovovými. „Vábení radikálních náboženských skupin nejčastěji podléhají lidé nejistí, izolovaní nebo ti, kdo mají potřebu nějaké radikální životní změny. Společenství je nejen zbaví nejistot, ale i tíhy odpovědnosti za tisíce dennodenních rozhodnutí. Každý člověk se může – ať už vědomě nebo nevědomě – ocitnout v nejistotě nebo nechuti nést odpovědnost za svůj život, obecně však bývají ohroženější lidé vzdělaní, inteligentní, přemýšliví a citliví, protože ti se s nejistotami a závažnými otázkami ohledně lidského bytí potýkají víc než ostatní,“ tvrdí Zdeněk Vojtíšek.
A psycholožka Martina Tichá dodává: „Příslušnost k náboženské skupině je nebezpečná svým nátlakem, manipulováním s lidmi (často skrytým) a jakýmsi „sycením“ blahodárného pocitu, že někam patřím. S něčím podobným se lze s trochou nadsázky setkat i při sledování pořadů typu SuperStar, u lidí podléhajících televizním reklamám nebo u tvrdého jádra sportovních fanoušků jednoho týmu.“ Příslušnost k určité sektě podle ní umožňuje dát životu určitý řád a strukturu. Na tuto vějičku se snadno chytí zejména ti, kdo nenacházejí vnitřní řád v sobě – třeba pod vlivem nevhodné výchovy nebo traumatizujících zážitků. Když pak osobnostní krize pomine, nestačí se divit, co že se to stalo…
Problém? Mám řešení!
Jak může člověk poznat, že filozofie nebo víra, která ho oslovila – ať už na ulici nebo kdekoliv jinde – může být nebezpečná? Podle Zdeňka Vojtíška je základem určitá pokora. „Měli bychom si uvědomit, že každý máme nějaké duchovní potřeby, které však mohou být osloveny třeba i nečekaně nebo mimo náš rozum, že všichni jsme manipulovatelní a že spoléhat pouze na vlastní dojem a úsudek je nebezpečné. Je tedy dobré podívat se do nějaké solidní literatury a také se zeptat lidí, kterým člověk důvěřuje, než se připojíme k určité skupině,“ říká. Největším nepřítelem v takové chvíli je člověku nedostatek času – často pak udělá zásadní životní rozhodnutí teď hned.
Zdánlivě jednoduchou radu přidává psycholožka Martina Tichá: „Obecně lze říct, že tam, kde to ´zavání´ určitým fanatismem, kde je ´všeho příliš´, je dobré ani nenakukovat – mohlo by vás to ošklivě semlít.“ Zajímavá je otázka, proč se lidé ve chvíli duchovní potřeby uchylují k malým neznámým radikálním náboženským skupinám a nikoliv k velkým, obecně známým náboženstvím. Zdeněk Vojtíšek nabízí následující vysvětlení: „Malá radikální společenství nemají historii a nejsou kompromitovaná, tudíž oproti tradičním a usedlým náboženstvím vypadají velice atraktivně. Důležitou roli hraje i radikalita: kdo je dlouhodobě nespokojen se svým životem a hledá zásadní životní změnu, toho neuspokojí něco tak nízkoprahového jako začít chodit do kostela na rohu. Kromě toho je důležité si uvědomit, že velká náboženství nabízejí i díky své historii celou řadu různých názorů a postojů k životu a vybrat si z takového množství nebývá jednoduché.“
Co konkrétně tím myslí? Zkuste přijít za farářem z vašeho města třeba s žádostí o radu, jak vyřešit finanční problémy. Nabídne vám celý vějíř řešení, ale nikdy od něj neuslyšíte: udělej to a to. Ukáže několik cest, ale jakou půjdete, to si musíte rozhodnout sami. Radikální náboženská skupina vám naproti tomu konkrétní řešení předloží. A pak další. A další. Má recept na všechny problémy, má klíč k pravdě, k tomu jak napravit svět, navíc se snaží vzbudit dojem, že zná cosi zásadního, co zůstává lidem skryto. Motivací je vzbudit zvědavost, závist a touhu se k poznání dostat – a to nelze jinak než přes členství.
A jak těžké je odejít?
Námětem na samostatný článek je osobnost vůdce sekty, nebo chcete-li učitele, kazatele, mesiáše… Co je to za lidi? Jsou to geniové napravující svět nebo lumpové, kteří využívají zranitelnosti druhých pro vlastní obohacení? Podle Zdeňka Vojtíška je nepravděpodobné, že by tito lidé zakládali nová náboženská hnutí se záměrem zbohatnout. „Troufám si říct, že na začátku je vždycky víra ve spasitelné poznání, touha napravit svět, dát životu smysl…,“ míní odborník.
Vůdcové podle něj bývají autoritářské osobnosti se sklonem k narcismu. Nebývají (většinou) nijak zvlášť inteligentní, ale psycholožka Martina Tichá upozorňuje na jejich značné charisma. Na výsluní je obvykle dostává neschopnost sebekritiky: lidem, které oslovili svými myšlenkami, nedá moc práce, aby je přesvědčili o jejich genialitě a vyšším poslání, které dodává sebevědomí, sebedůvěru, ale také vyvolává pocit nadřazenosti a z pozice moci touhu ovládat druhé. „Protože i v sektách jsou „jenom lidé“, dříve nebo později se i v nich objeví všechny znaky skupinových vztahů: žárlivost, rivalita a podobně. Pro někoho, kdo si sektu příliš idealizoval, to bývá tvrdé procitnutí,“ říká Martina Tichá. Jakmile člověk prohlédne osobnost vůdce, manipulaci a vůbec celé fungování sekty, nemůže dál zůstat: buď působí jako rušivý prvek a je vůdcem odvržen, nebo sektu opouští sám.
Obvykle se tak podle zkušeností Zdeňka Vojtíška děje po dvou třech letech členství. I když se člověk rozhodne opustit sektu dobrovolně, není to jednoduché, zvlášť pokud má ve společenství významnější postavení, je v něm zapojena i jeho rodina nebo mimo sektu nemá nikoho, s kým by si byl blízký. A to je bohužel dost pravděpodobné. Členství v sektě totiž znamená opuštění školy nebo zaměstnání, ztrátu přátel, nepochopení za strany rodičů.
Odchodem ze sekty člověk musí znovu přijmout odpovědnost sám za sebe a za svůj život – i to bývá problém. Není divu, že řada lidí se v takové chvíli neobejde bez odborné pomoci.
Autor: Jana Benešovská (Moje Psychologie)
