Rady, rady, rady. Dává mi je každý, i když o to nestojím

Vím, jak jsem se jako malá smála scénkám, které pravidelně předváděl můj táta s dědou, tedy jeho otcem. Kdykoli jsme k nim přijeli na návštěvu, dědě dřív nebo později začal s radami na jakékoli téma.

Dokud mi bylo tak deset, dvanáct, dokonce mi dědy bylo líto, protože táta na něj byl z mého pohledu dost ošklivý. Odsekával mu, kolikrát na něj i křičel a někdy se prostě jen otočil a šel pryč. Jak ale roky ubíhaly a já do situace viděla víc, začala jsem ho chápat a naopak občas škodolibě pozorovala, jak se děda vzteká, když není po jeho.

Dneska je mi přes třicet a zažívám to samé. Kupodivu ani ne tak od svých rodičů, i když ani ti mě nešetří, ale hlavně od jiných příbuzných, od přátel, od kolegů v práci a taky od úplně cizích lidí. Proč, proboha?

Pozor, není to tak, že bych nikdy o žádnou dobrou radu nestála. Nicméně pokud ano, tak si o ni také umím říct. Stejně jako bych se já nikomu nevnucovala, připadalo by mi to nezdvořilé, čekám totéž od ostatních, ale asi mám moc velké požadavky. Ano, jsou situace, kdy člověk může páchat vyloženou hloupost nebo dokonce něco nebezpečného. Pak jde slušnost logicky stranou, protože na ni není čas.

Když se budete snažit svépomocí opravit třeba něco v autě a budete blízko k tomu tam něco rozbít, přihlížející automechanik asi nezůstane zticha. Stejně jako když vás v zamyšlení napadne vlézt do silnice bez rozhlédnutí a na poslední chvíli vás někdo z kolemjdoucích zastaví. To je v pořádku.

Copak neumím otevřít konzervu?

Jenže já si jen za posledních několik dnů namátkou vzpomínám třeba rady na téma: otevírání konzervy, vaření vajec, kopírování na kopírce, zalévání kytek, oblékání do mrazu, koupě bot, mytí oken, nakupování vánočních dárků, způsob oslavy Silvestra, početí dítěte, letní dovolená.

A to jsou jen ty, které si vybavuji, protože mi nějakým způsobem utkvěly v hlavě, především proto, že mě rozčílily. Proč si třeba máma o třicetileté dceři myslí, že neumí otevřít konzervu, a začne jí s tím radit ve chvíli, kdy ji vyndá z lednice?

Proč kolega v práci má potřebu mi kázat u kopírky, jaký knoflík zmáčknout, když to dělám pomilionté? Z jakého důvodu má jiná kolegyně potřebu mi kázat, jak bych měla trávit Silvestra, a pohoršovat se, když to chci jinak?
A co je komukoli do mého otěhotnění? Tahle příhoda mě nadzvedla nejvíc. Byla jsem na pravidelné kontrole u gynekoložky. Bohužel tamní sestřička má občas zvyk řešit věci s pacientkami mezi dveřmi, takže rozhovor slyší i ostatní ženy v čekárně.

Takže když jsem se pak u věšáku s kabáty oblékala, jedna z nich, o něco starší než já, se ke mně přitočila a aniž by pozdravila, spustila, že mě slyšela mluvit o otěhotnění a že za sebe rozhodně může doporučit užívání gynexu a Mojžíšové metodu, že jí to zabralo okamžitě. Musím říct, že jsem asi minutu jen stála s otevřenou pusou, protože mě ten slovní vodopád úplně přimrazil na místě.

Pak jsem paní poněkud ironicky poděkovala s tím, že jsem netušila, že se dnes ordinuje mimo ordinaci, pozdravila a odešla. Je mi jasné, že si pomyslela něco o nafoukané huse, třeba jsem opravdu divná, ale mně tohle zkrátka nepřipadá normální. Jednak je to intimní věc a jednak – copak se někdo o něco prosil?!

Jak zareagovat a přitom neurazit?

Asi se na to poslední dobou moc zaměřuji – stala se z toho taková moje soukromá obsese. Jakmile vidím u někoho „náběh“ na radu, dopředu se naježím a jsem pak nepříjemná. Ono něco jiného je pouštět jedním uchem tam a druhým ven rady od příbuzných, na které jste léta zvyklá a víte, že to k nim tak nějak patří – jako třeba u dědy, který se o to snaží dodnes a je to už spíš úsměvná záležitost.

Ale podobné chování od lidí, kteří jsou jen známí, kolegové v práci nebo je dokonce vůbec neznám, mi zkrátka strašně moc vadí. Je navíc velmi těžké na to nějak vhodně reagovat. Když jim všechno zdvořile odkýváte, nebudou vědět, že vám to vadí, a příště to udělají znovu, ať vám, nebo někomu jinému.

Když budete přehnaně nepříjemní, vrátí se vám to zase jinak, zejména u kolegů v práci. A tak zkouším hledat nějakou zlatou střední cestu a řešit to třeba vtipem, i když ani na ten kolikrát nemám náladu. Jenže ani ironii typu „a s čím teď na oplátku můžu poradit já tobě?“ moc lidí nepochopí.

Tak by mě zajímalo, jak řešíte nevyžádané rady vy? Jak slušně a definitivně odkázat neúnavné radily do patřičných mezí?

Jana, 33 let