Rodiče mi kazí výchovu dcery, navíc kvůli nim tloustne. Jsem zoufalá

Jsem jedináček a s Aničkou jsme si dali docela na čas, alespoň dle mínění mých rodičů. Narodila se, když mi bylo 33. Jelikož mě měla máma v pětadvaceti, připadá jí to trestuhodně pozdě. Nehádala jsem se s ní, nesnažila se vysvětlovat, že dnes je jiná doba. A především že chceme mít s manželem jistotu, že dítě uživíme.

Můj muž pracuje jako dispečer v logistické firmě a pracuje na směny. Občas jsme se smáli, že je zázrak, že jsme nějaké dítě vůbec počali, protože občas to vypadalo, že si doma jen podáváme dveře. Já jsem totiž kadeřnice a kromě práce v noci jsem byla taky pryč pokaždé jinak.

Aničku jsme si pořídili, když jsme měli konečně vyřešené bydlení – ze starého nájemního bytu jsme se přestěhovali do novostavby, samozřejmě s hypotékou. Podařilo se nám i něco našetřit, abychom měli do začátku, až budu na mateřské. Ani jeden nemáme jinak závratný plat, takže jsme věděli, že to zkrátka bude potřeba.

Za hlídání jsme vděční, ale…

A byl to i důvod, proč jsem mateřskou nijak neprotahovala a jakmile byla Anička ve věku, kdy bylo možné ji dát do jeslí, chystala jsem se na návrat do práce. Jenže až v tu chvíli jsem zjistila, že asi žiju v jiné době. Jeslí je v republice jako šafránu a v našem městě samozřejmě žádné. Nejdřív to vypadalo, že budu tedy ještě rok doma a pak mě čeká boj o školku, ale najednou se máma nabídla, že by mi s hlídáním pomohla. Do důchodu jí v tu dobu zbýval rok, a tak prohlásila, že na tom už nesejde a klidně půjde dřív. Aspoň si prý vytoužené vnouče ještě víc užije.

Já i Michal jsme nadšeně souhlasili. Jeho rodiče žijí na druhém konci republiky a s hlídáním nám pomoci nemohou, i kdyby chtěli. Nějakou dobu ještě trvalo, než se všechno zařídilo, ale když bylo Aničce dva a půl roku, vrátila jsem se do práce a z mámy se stala hlídací babička na plný úvazek.

Ze začátku to i fungovalo docela dobře. Anička byla malá a nebylo zatím moc jak ji „vychovávat“. Měnit se to začalo, když začala chodit do školky. Ráno jsme ji tam já nebo Michal odvedli, odpoledne ji většinou vyzvedla máma, později se přidal i táta, který také odešel do důchodu. Anička u nich zůstávala, než jsme si ji po práci vyzvedli, nebo s ní byli u nás doma.

Rodiče ji rozmazlují a všechno jí dovolují

Změny dceřina chování byly nenápadné, takže pár měsíců trvalo, než jsme si to s mužem uvědomili. To, že nám neustále odmlouvá, že co dřív stačilo říct či vysvětlit jednou, je teď potřeba desetkrát, že se z jejího slovníku vytratila slova prosím tě a děkuji, že se objevují dříve nepoznané záchvaty vzteku a agresivity.

Nejdřív jsem myslela, že to je vliv školky. Jenže pak jsme jednou o víkendu byli u rodičů na obědě a mě to zničehonic praštilo do očí. To, jak rodiče s malou mluví, jak jí všechno dovolují, jak ji ještě povzbuzují v jejím chování. Byla jsem v šoku a nechápala, že jsme si toho nevšimli dřív.

Jakmile Anička po obědě usnula, zasedla jsem s rodiči ke stolu a snažila se jim domluvit. „Vím, že je to malé dítě, milovaná vnučka, ale to neznamená, že pro ni neplatí žádná pravidla. Myslíte to dobře, děda s babičkou mají trochu rozmazlovat, ale všeho s mírou! Vždyť z ní roste divoška, co nemá z ničeho respekt.“

Koukali na mě, jako kdybych mluvila cizí řečí. Máma pak jen mávla rukou s tím, že to moc dramatizuju. „Na kárání a omezování bude ještě času dost, až bude větší. Teď si má hrát a zažívat bezstarostné dětství. Od čeho by nás měla?“ říkala.

Z dcery se pozvolna stává otesánek

No a od té doby se situace jen zhoršuje a my vedeme výchovný boj. A kdyby jen výchovný, teď už i zdravotní. Máma totiž začala Aničku překrmovat. Dcera brzy zjistila, že ve školce tak dobré jídlo jako u babičky nemá, takže na ní loudí a máma nedokáže odolat. Vyváří jí hlavně sladká jídla a ještě jí plno dalších pamlsků kupuje. Anička to s ní umí – vyleze na klín, udělá svůj sladký kukuč, zafňuká babi, dej mi něco, a za chvíli drží čokoládovou tyčinku nebo pytlík bonbonů.

To už zakročil i můj manžel, který se nechce dívat, jak mu z dítěte roste cvalík. A že už Anička má trochu nadváhu, si nejde nevšimnout. A zatímco dřív ráda pobíhala a milovala pohyb venku jako každé dítě, teď se jí do toho moc nechce. Nejradši by pořád seděla doma, dívala se na pohádky nebo hrála nějaké hry.

Jenže naši na to vůbec neslyší. Hučíme do nich horem dolem, pokaždé, když od nich Aničku beru, vidím, jak je zas z divokých vajec, a doma ji pracně dáváme „do kupy“. A bojujeme i u večeře, když se snažíme přimět ji sníst něco zdravého a ona křičí, že to jíst nebude.

Vím, že si teď asi každý řekne – tak jim ji na hlídání nedávejte a je to. Jenže kdo z rodičů v dnešní době si může jen tak dovolit odmítnout pomoc rodičů? Do práce oba musíme, jinak bychom nevyšli, a já ani nechci rodičům kontakt s vnučkou odpírat. Jen bych jim ráda nějak vysvětlila, že to, co dělají v dobré víře, Aničce škodí. Trochu doufám, že až půjde v září do školy a bude mít nové podněty, sama se trochu změní. Ale co když ne…

Jana, 38 let