Rodiče upřednostňují bratrovo dítě před mým, je mi to líto
Se švagrovou jsme otěhotněly před několika lety téměř současně, ona asi o dva měsíce dříve než já. Tehdy jsme ještě i já s manželem bydleli ve stejném městě jako mí rodiče, a tak jsme se Soňou chystaly na miminka společně, sdílely spolu obavy i radosti, nakupovaly výbavičku a plánovaly, jak prckové budou vyrůstat spolu.
Jenže Soně se přihodila tragédie. Její miminko zničehonic v osmém měsíci přestalo dýchat a zemřelo. Nikdo nedokázal říct proč, ještě horší bylo, že musela porodit své mrtvé dítě. Celá rodina se kolem ní semkla a moje těhotenství šlo – zcela logicky – stranou. Radovali jsme se v soukromí s manželem, zároveň jsme byli plni strachu, ale s nikým jsme se o tyhle radosti a starosti raději nedělili, věděli jsme, že pro bráchu i Soňu by to bylo moc bolestné a od nás i sobecké.
Když se nám Honzík narodil, měla jsem trochu obavy, jak to bude fungovat. Asi jsem udělala chybu, že jsem ho rodičům ani moc „nevnucovala“. Snažili jsme se s manželem postarat o všechno sami. Pravdou je, že ačkoli to bylo první vnouče v rodině, zas tolik zájmu to ze strany mých rodičů nevyvolalo. Připadalo mi, že se prostě kvůli Adamovi a Soně bojí dávat najevo nějakou větší radost, aby se jich to nedotklo. Sice mě to na jednu stranu mrzelo, ale na druhou jsem to snad i chápala. Navíc, když byl malému rok, jsme konečně našli hezký domek na venkově, jak jsme vždycky chtěli, a přestěhovali se.
Na synovce se rázem upřela veškerá pozornost
K rodičům jsme jezdili zhruba jednou za měsíc, někdy oni k nám, a zanedlouho nám bratr se švagrovou sdělili radostnou novinu – podařilo se jim znovu počít. Zbylé měsíce byla celá rodina jako na trní, ale tentokrát vše dobře napadlo a Honzík dostal bratrance Kubu. V první fázi ze mě spadlo obrovské napětí, které jsem si už ani neuvědomovala, a radovala jsem se, že teď si konečně všichni budeme mateřské i prarodičovské radosti naplno užívat. Jenže jsem netušila, že se to bude týkat víceméně jen druhého vnoučka.
Naši zkrátka jako by chtěli bratrovi a švagrové dát zapomenout na jejich tragédii a všechno jim vynahradit. Kubíka během prvních dnů zahrnuli tolika dárky, kolik od nich Honzík nedostal za celý rok a půl. Ale hlavně – pořád ho chtěli vidět, hlídat, být s ním, trávit s bratrovou rodinou každou chvíli. Což ostatně nebylo těžké, když bydlí pár ulic od sebe.
K nám na vesnici nepřijeli snad půl roku, neměli zkrátka čas. Kdykoli jsme je chtěli vidět, museli jsme my za nimi. To by nám ani nevadilo, ale když už jsme dorazili, byli bychom rádi, kdyby si nás aspoň někdo všiml, respektive kdyby si babička a dědeček všímali Honzíka. Jenže to se moc nedělo. Ano, chvíli mu pozornost věnovali, ale jakmile dorazil Kubík, byl Honzík rázem na druhé koleji. Anebo jsme všichni šli na návštěvu k bráchovi, kde to bylo totéž.
Náš syn si už uvědomuje, že je tady rozdíl
A takhle je to doteď. Kubovi jsou čtyři, Honzíkovi pět a už si začíná uvědomovat, že tady možná něco úplně nehraje. Že si ho babička s dědou tolik nevšímají, tolik se s ním nemazlí jako s Kubíkem, že je jeho vyprávění tolik nezajímá. Dokonce už kvůli tomu několikrát plakal, když to bylo obzvlášť viditelné, a ptal se, jestli ho mají rádi. To už jsem si řekla dost a pokusila se s našimi promluvit. Zatímco táta to smázl jedinou větou, že se mi jen něco zdá a ať neblbnu, máma to nejdřív zkusila s tím, že bydlíme jinde a nevidíme se tak, často, tak co bychom chtěli.
Oponovala jsem, že láska k vnoučatům se snad neměří vzdáleností a že je to malému líto. Na to trochu zjihla, nicméně vzápětí mi vysvětlila, že to prostě musíme chápat, protože Honzík je dítě jako každé jiné, kdežto Kubík doslova „vymodlené“ a navíc, když bratra a švagrovou potkala ta tragédie… Neměla jsem už sílu jí oponovat, co je na Kubíkovi vymodleného, když vznikl naprosto přirozenou cestou bez větších problémů, a jen ji poprosila, jestli by tedy své preference mohli dávat najevo méně okatě alespoň před Honzíkem. Že by to nějak zabralo, se říci nedá.
Paradoxně nejvíc mi nakonec rozumí přímo švagrová. Aniž bych jí něco říkala, sama na tohle téma nedávno zavedla řeč. Prý že si uvědomuje, že naši Kubíka trochu protěžují, a i jim sama říká, aby ho tak nerozmazlovali, ale víc prý dělat nemůže. Tak jsem zkusila promluvit ještě s bráchou, aby jim domluvil, jenže ten je celý táta, takže mi tvrdí, že se mi to zdá. A navíc ho podezřívám, že mu to takhle vyhovuje. Hodně pracuje a je vděčný, že naši Soně s malým tak pomáhají. Takže pro něj je současná situace skvělá.
Ráda bych to nějak změnila, ale nevím si rady. Jen se bojím, že čím bude Honzík větší, tím víc si bude ten rozdíl uvědomovat, a nerada bych, aby to skončilo tím, že na babičku s dědou nějak zanevře a jejich vztahy se pokazí. A do toho přemýšlím, jak na tom vlastně bude druhé dítě, které bychom rádi měli co nejdřív.
Anna, 33 let
