Rodiče určují hranice - děti se ptají na smrt
Přibližně do začátku školního věku pro děti smrt neznamená absolutní konec. Tážou se na ni zpočátku beze strachu. Ale při odpovědích pak zhusta hledí do znejistělých tváří a naslouchají vysvětlením plným úzkostí a strachu.
Smrt přináší smutek, utrpení, bol a zoufalství. Ale malé děti nechápou smrt v celém jejím rozsahu. Tázání po smrti poukazuje dospělým na určitý vývojový stupeň dítěte, kdy začíná přemýšlet, odkud přicházíme a kam jdeme. Smrt jako taková bývá v dětských představách spojena s vysokým věkem, s pocity osamělosti, ale též se stavem, kdy člověk spí.
Asi do šestého roku života je smrt v dětských očích pouze čímsi přechodným, něčím, co lze opět změnit. Jen stěží chápou, že smrt je konečný, nezvratný stav. Proto je nutné dětem v tomto věku pevně stanovovat hranice např. při jejich hrách, kdy agresivní činy mohou vést ke zraněním nebo poškozením ostatních dětí. Jinak nelze vyloučit ani nejvážnější zdravotní následky takových her, zvláště je-li dítě emocionálně narušeno nebo se u něj dostatečně nevyvinulo vědomí vlastního těla, a tedy nechápe, co může svým jednáním způsobit.
Až do šestého roku života spojují děti ve svých představách smrt s určitými symboly, specifickými situacemi a vlastními zážitky - s cizím černým mužem, s temnotou, nocí, chorobou, zraněním a bolestí. Teprve s počátkem školní docházky začínají o smrti uvažovat jako o nezvratném stavu. Je zcela normální, že se děti ptají na smrt, smutek, Boha a nebesa. Pro dospělé jsou to však nejednou otázky těžké a nepříjemné, neboť se dotýkají toho, co sami potlačují nebo popírají. Jenže čím více dospělí ze svého života vymítají smrt, čím více si sami připadají vydáni na milost a nemilost tomuto hraničnímu zážitku, tím spíše děti cítí, že jsou svými nejbližšími zanechány stísňujícím zážitkům na pospas, bez opory, bez orientace. Rovněž je třeba mít na paměti, že ptají-li se děti na smrt, netážou se jen na konec života - v jejich otázkách je obsaženo přání. Děti si přejí vyznat se v ústředních otázkách života vůbec.
Jako symbol je smrt součástí dětského vývoje již velmi časně. Vývoj sám je nemyslitelný bez autonomie, a samostatnost se nemůže rozvinout bez zážitků odloučení od důvěrně známých osob a situací. K základním existenciálním zkušenostem dítěte náleží odpoutání se od symbiotické jednoty s matkou a vymanění se ze skrytosti a bezpečí rodiny nebo okruhu blízkých lidí.
Smrt má co do činění s rozloučením a odlukou. V zážitcích rozchodů a odloučení je nějak přítomna nezvratnost smrti. Dítě potřebuje zážitky tohoto druhu, aby se mohlo vyvíjet ke vzniku samostatné a sebevědomé osobnosti, aby si dokázalo říci „dokážu to sám“, aby mělo odvahu k mezním zkušenostem, jako je „už se obejdu i bez rodičů“.
Život, z něhož jsou vyloučeny obrazy a symboly smrti, je životem neúplným a ubohým. Děti to dobře cítí, neboť vnímají skutečnost polárně - právě v její celkovosti. K životu patří smrt. Neocenitelná hodnota zdraví je podmíněna existencí nemocí. Není štěstí bez bolu. Teprve v porážce se ukazuje nepřekonatelná síla vítězení. Bez šedi všednosti nelze niterně prožívat slavnostní rituály. K noci patří den, ke dni noc, měsíc a slunce patří nerozlučně k sobě, stejně jako ke smíření náleží spor. Děti tuší, že smrt není konec.
Ve svých úvahách na téma „dítě, smrt a smutek“chci jen poukázat na některé běžné situace, související s hraničními zkušenostmi smrti. Kdo by se tímto tématem, které tolik rodičů ze svého vztahu k dětem vylučuje, chtěl podrobněji nebo soustavněji zabývat, toho odkazuji na publikace od Kübler-Ross, Brochera, Leista a Tausch-Flammera s Bickelem, které jsou citlivé a zároveň poučné.
Scénky uvedené na počátku kapitoly ukazují, jak lze perspektivně zacházet s dětským tázáním po smrti a smutku - přesto, že v dospělých vyvolává rozporné pocity.
Tázání po smrti je dáno věkem, nezávisí na aktuálních událostech, jako je smrt v rodině nebo u příbuzných. Dítě zkrátka roste a silněji a lépe vnímá své tělo. Začíná si být vědomo své tělesné síly a moci. Ale přitom je vůči dospělým stále ještě příliš malé a zranitelné. Nedivme se tedy, že povstává strach ze zániku, který dítě v souladu se svým animisticko-symbolickým způsobem myšlení váže na obludy, strašidla, zloděje, loupežníky nebo třeba na divou zvěř. Z pohledu dítěte mají takové symboly dvojí význam: „hodná“ či později „dobrá“ zvířata nebo monstra reprezentují příchylnost a potřebu opory, zatímco „zlé“ postavy symbolizují ničivé agresivní fantazie. V dítěti se postupně vyvíjejí různé formy vědomí času. Napětí vznikající z těchto představ přináší dítěti nejistotu, ale také podněcuje jeho touhu po vědění. Otázky týkající se smrti jsou tedy znamením zrání, jsou-li následkem normálního emocionálního i kognitivního vývoje. Pro rozšiřující se spektrum zájmů již dítěti nestačí dosavadní vědění a dosavadní způsob kladení otázek. Dítě cítí, že změněná situace vyžaduje jiné otázky a změnu přístupu k realitě. Dítě si přeje nové jistoty, byť stejně pevné a spolehlivé. Jeho otázky jsou tázáním po smyslu, nicméně obsahují také tázání po spojení a opoře. Jen na takovém základě jsou děti otevřeny novým, nezvyklým zkušenostem.
Děti jsou velmi časně zatahovány do bezpočtu politických, sociálních a ekonomických krizí. Multimediální inscenování a předvádění nejrůznějších katastrof pro děti znamená, že jsou abstraktním, prakticky neuchopitelným způsobem konfrontovány se situacemi, které vyvolávají strach ze zkázy a především úzkost z odloučení. „To se nám stát nemůže!“, „Z toho nemusíš mít strach!“, „Tak se tím tolik nezabývej!“- takové a podobné odpovědi jim pak pramálo pomohou. Nanejvýš signalizují bezmocnost samých rodičů. A děti se pak cítí osamoceny. Děti do osmého nebo devátého roku života prožívají katastrofy a nehody jako aktualizaci úzkostí z odloučení a zničení. Proto je kromě co možná vážné odpovědi důležité vyjádřit osobní oporu: „To se může stát. Ale kdyby se to stalo, budu s tebou!“ Vzpomínky těch, kteří zažili noční nálety za druhé světové války, toto tvrzení podporují. Děti, které během bombardování zůstaly nablízku své matce, jež jim poskytla emocionální podporu, měly zpravidla méně traumatické zážitky než děti, které strašlivé okamžiky musely prožít daleko od svých matek.
Obecně platí, že do tématu „smrt“ by se rodiče a vychovatelé měli pouštět až tehdy, když se děti samy začnou ptát. Pro dítě je obvykle přílišnou citovou zátěží, jestliže je jim toto téma někým sdělováno. Ano, je-li již otázka položena, měli by dospělí pozorně naslouchat, co chce dítě vlastně vědět. A při nejistotě je vždy možné pomoci si chytrými a jednoduchými zpětnými otázkami. „Co bude, až budu mrtvá? Budu mít krásný pohřeb?“ Ptá se sedmiletá Simona. Otec k ní přistoupí a s úsměvem odpoví: „Já myslím, že ty budeš žít ještě dlouho. Ještě hóóódně dlouho.“A po chvilce dodá: „A jak bys vlastně chtěla, aby vypadal tvůj pohřeb?“ Nebo jiná ukázka: „Jak to asi vypadá v nebi, když je tam teď babička?“ rád by věděl šestiletý hošík Jan. Matka mu odpoví otázkou: „A co myslíš, jak to tam vypadá?“ Jan se zadumá a líčí své představy. Matčiny další otázky se řídí jeho představami a fantaziemi. Jan cítí, že je přijímán takový, jaký je právě teď. Má pocit, že „moje otázky berou vážně. Nejsem bezmocný, ani nejsem na takové otázky moc malý.“ Jsou ovšem i situace, za nichž odpověď není možná. Jsou přece dny, kdy nemůžeme ani od dospělého očekávat vhodnou odpověď. Může trvat i nějakou dobu, než nadejde čas odpovědí, neboť člověka něčí smrt silně zasáhla nebo ho otázka příliš vyvedla z míry. Kdo chce i v takovém stavu dostát domnělé správnosti („Musím přece jednat správně!“) a klade na sebe nadměrné požadavky, ten (aniž to tuší) jen přenáší své přetížení na dítě, které se ptalo. Vhodnější je odpovědět asi takto: „Teď ti na to nedokážu odpovědět, ale potom budu mít čas a povíme si to.“ Nemusím snad zdůrazňovat, že „potom“ skutečně za dítětem přijdeme a dodržíme svůj slib.
Mezi rodiči a pedagogy jsou takoví, kteří se od dětského tázání po smrti odtahují, a také takoví, kteří to až příliš myslí dobře. Takoví podávají dětem spousty informací, které děti možná nechtějí slyšet, protože je zatím nedokážou zpracovat. Podobná líčení mohou v dětech vyvolat obrazy a fantazie, na něž nejsou emocionálně připraveny. Rodiče by měli mít na paměti, že přijímat dítě takové, jaké právě je, znamená moci se spolehnout na to, že až pro dítě vyvstane nutnost položit další otázky na toto téma, přijde za rodiči opět. Kdykoli rodič odpovídá na dětskou otázku, může své vysvětlení zakončit větou: „Kdykoli o tom budeš chtít ještě něco vědět, můžeš za mnou přijít.“ Je nutné, aby podávané informace byly zřetelné, jasné a pravdivé. Stejný význam má však, aby probíhaly v atmosféře emocionální a tělesné důvěrnosti. Aby si děti dokázaly poradit s odpověďmi rodičů a ostatních dospělých, potřebují spolehlivou oporu.
Zdroj: Rodiče určují hranice, Jan-Uwe Rogge, uvedeno ve spolupráci s nakladatelstvím Portál, www.portal.cz
