Rodiče určují hranice: Rozdílné způsoby výchovy

Podobnou otázku mi rodiče kladou často. Ve svém blízkém i širším okolí zažívají děti zcela specifické způsoby výchovy. Každý z rodičů má o ní své představy, dědeček a babička praktikují zase své způsoby, a ve školce, ve škole nebo ve sportovních kroužcích děti zjišťují, že leccos z toho, co je možné doma, tam možné není. S takovými frustracemi je třeba u dětí počítat, mohou je však produktivně zvládnout.
S rozdílnými představami o výchově se děti setkávají každodenně. A každodenně také poznávají a ověřují si, že výchovný vztah se různě utváří -kontakt s rodiči je jiný než s vychovatelkou nebo učitelkou, jiný je vztah vůči dědečkovi a babičce, a jiný k přátelům rodičů. Dítě na vlastní kůži zažívá různé způsoby výchovy. Učí se srovnávat, poznává, který z modelů výchovy je přiměřenější. Setkávání s nejrůznějšími styly výchovy přináší dětem životaschopnost, dodává jim sebevědomí a posiluje jejich sebedůvěru, důvěru v to, že se v různých každodenních situacích správně zachovají a osvědčí.

Při veškeré různosti je ovšem nutno mít na paměti několik zásad:
1. Děti potřebují vědět, na koho se mohou v té které situaci obrátit. Jestliže v tom nemají jasno, rozeštvávají děti ostatní účastníky situace mezi sebou.
2. Dětem musí být jasné, kdo má za co odpovědnost, jinak se nedokážou orientovat.
3. Odlišné postoje nesmějí dospělí zneužívat k tomu, aby se dítěti vlichocovali („Já ti dovolím víc…“) nebo aby před dítětem citově snižovali druhé („Já jsem na tebe hodnější než…“). Tím vznikají u dítěte problémy s loajalitou.
4. Rozdílné způsoby výchovy je možno praktikovat jen za předpokladu dodržování určitých základních principů, závazných pro všechny zúčastněné. Jestliže například otec vychovává děti ve volném stylu, zatímco matku děti vnímají jako tvrdou a důslednou vychovatelku, může to vést k tomu, že děti rodičů budou využívat a poštvávat je jednoho proti druhému.

Vyjasnit odpovědnost
Zahradní scéna. Šestiletý Konrád a pětiletý Emil pomáhají otci sestavit dřevěný zahradní domek, který se dodává jako stavebnice. Otec, Jindřich E., mocnými údery kladiva zatlouká jeden hřebík za druhým, a oba synové se rovněž činí. Každý z nich dostal do ruky kladívko, aby mohl také zatloukat hřebíky. Děti postupují s maximální soustředěností, opatrností a svědomitostí. Jindřich jim předem všechno přesně vysvětlil:
„Kladivo držte takhle… Hřebíky takhle… Netlučte moc prudce… Já myslím, že to zvládnete!“
Chlapci jsou nadšeni a pracují s nejvyšším zaujetím. Dost šikovně zacházejí s nářadím. Tu a tam jim upadne hřebík nebo kladivo, ale otec je povzbuzuje, aby se proto nevzdávali. A oni se nevzdávají -až náhle přijde na zahradu jejich
matka Marina, a když spatří děti s nářadím při práci, okamžitě vyjekne: „Co se to tu děje?! Zbláznili jste se snad?!“
Emil se právě chystá mocnou ranou zabít hřebík do laťky, a matka zvolá: „Emílku, pozor!“ A tak se stane, že Emil netrefí a místo hřebíku zasáhne vlastní palec.
„Aú, aú!“ křičí bolestí.
„Vidíš,já jsem to říkala, Emile!“ S těmito slovy vytrhne matka chlapci kladivo, zběžně mu prohlédne palec a pohladí ho po vlasech. „To máš z toho… Potom ti na to dám mastičku.“ Emil kývne a do očí mu vstoupí slzy. Matka na něj znovu pohlédne a rozčíleně se ptá: “ Kde je táta?“ Konrád ukáže rukou za dřevěnou stěnu a matka spěšnými kroky přistoupí k Jindřichovi.“Ty jsi sé úplně zbláznil!“ zařve. „Člověk tě nemůže ani na chvilku nechat s dětmi samotného!“
Otec se vůbec nedostane ke slovu, neboť na jeho hlavu dopadá další výtka: „Jsi naprosto nezodpovědný!“ Než se paní Marina dostane od „otázek výchovy“ k věci samé, přijdou oba chlapci. „Mami!“ zvolá Konrád, dost hlasitě na to, aby matku překřičel. Ta se zarazí a shlédne k němu: „Co je?!“ Konrád pevně a přesvědčivě prohlásí: „Mami, my jsme tátovi chtěli pomoct. A umíme to!“ A Emil sebevědomě dodává: „To jenom ty si myslíš, že jsme moc malí.“
Matce se dělají kruhy před očima a hlas jí přeskakuje, když odpovídá: „A kdo se praštil do palce? Já snad?“ „Kdybys nepřišla, nepraštil bych se.“
„Tak já za to nakonec můžu! To už přestává všechno!“ Marina není k utišení. Tu se ozve Jindřich, který dosud shovívavě přihlížel. Jeho hlas zní klidně, když říká: „Marino, jdi prosím. Promluvíme si o tom později.“ Ale Marina se už se neovládá: „Tak je to vždycky! Vždycky od problému utečeš! To je pro tebe typické!“
Jindřich jen pokrčí rameny, Marina na něj vztekle pohlédne a vyhrožuje: „Tak si tady dělejte, co chcete! Ale já děti do nemocnice nepovezu, až se jim něco stane. To ti říkám!“
Rychlými kroky odchází ze zahrady. Emil pohlédne na Konráda, a ten napodobí matčin hektický odchod. „Přestaň, Konráde,“ napomene ho otec a se zdviženým ukazovákem vše uzavře: „Do práce! Dělejte dál tak, jak jsem vám ukázal. Kdybyste mě potřebovali, stačí zavolat.“
V této situaci byla odpovědnost zpočátku rozdělena zcela jasně. Odpovědnost
měl otec a měl i přehled. Povzbuzoval děti a důvěřoval jim, že dokážou s kladivem a hřebíky zacházet správně. Když do toho matka vstoupila se svým výkřikem, způsobila, že se stalo to, co sama očekávala. Nedůvěřovala dětem -přinejmenším v této věci -a chtěla od nich co nejrychleji odvrátit nebezpečí. Protože se Emil Skutečně uhodil do prstu, cítila se v právu. Rozhodujícím problémem je to, že zasáhla do kompetence svého manžela ve snaze převzít odpovědnost. Ten situaci zachraňoval tím, že se odmítl přít a hádat se svou ženou v přítomnosti dětí.
Abychom si rozuměli: Rodiče mohou dát před svými dětmi najevo, že mají různé názory a představy, jestliže děti vidí, že se konflikt vyřeší smírně. V našem zahradním sporu tomu však bylo jinak -matčin hněv a strach nepřipouštěly
řešení. Otec dal svým dětem příklad -vlastním jednáním, ne slovy -toho, že orientačním bodem v situaci je vždy ten, kdo přebírá odpovědnost. Nejde tu o to, aby matce zůstal Černý Petr. V opačné situaci by tomu bylo stejně.

Jindřich občas s dětmi rád vaří. Většinou jsou výsledkem boloňské špagety. „Je to skvělé,“ komentuje to jednoho dne matka, „ale kuchyň a jídelní kout potom vždycky vypadají jako po boji.“ Po chvilce dodává: „A kdo to všechno uklidí?“ Nikdo neodpovídá, a ona si odpoví sama: „Já samozřejmě.“ A už je v ráži: „Můj manžel si myslí, že udělal svou povinnost a může jít. A s celým tím bordelem jsem tu já sama!“ Pro děti může být vaření s otcem velmi zábavné. Ale důležité při tom je, aby všichni tři převzali odpovědnost nejen za příjemnou část práce, za samotnou přípravu jídla, nýbrž i za nepříjemně namáhavé uklízení a čištění nádobí, stolu atd.
„Jenže,“ dodává paní Marina, „já si to uklidím radši sama. Můj muž to nedělá moc dobře.“ Je tu zjevná nedůslednost, která otci i dětem umožňuje dělat to nadále stejně jako dosud. Matka tím upírá ostatním členům rodiny odpovědnost za jejich činy a bere ji na sebe. Podporuje tím jejich nesamostatnost a sebe
přetěžuje.

Přijmout rozdílnosti
Aby bylo možno praktikovat rozdílné postoje a způsoby výchovy, je nutno tolerovat odlišnosti. Věra K. se dohodla se svým manželem, že za pořádek v dětském pokoji ponese odpovědnost on. Jak sama vysvětluje: „Já se s nimi vždycky pohádám. Manžel je přístupnější a trpělivější, to uznávám.“
Dělba práce se osvědčuje. Napjatá atmosféra a podrážděnost v nepořádku dětského pokoje se pomalu uvolňuje, ale zato se začínají stahovat nová mračna: paní Věra má jinou představu o pořádku než její muž, který říká: „Já jsem velkorysejší a tolerantnější -ale uklizeno docela je.“
Na rodičovském semináři jejich situaci rozebíráme a pokoušíme se nalézt cestu, jak může paní Věra postoupit odpovědnost svému manželovi.
„Dokud to nevidím, je mi to jedno,“ prohlašuje, a to by mohla být cesta k řešení.
„Tak tam nechoďte!“ říkám jí, a ona sama dodává: „Nebo se nebudu tak dobře dívat.“
Paní Věra to zvládla. Téma uklízení pozbylo na důležitosti a postupně spolu nalezli způsob, jak žít každý svým stylem.

Nekorigujme prarodiče
Petr M., otec dvou dětí, se zlobí na své rodiče:
„Všechno dělají jinak. Nechávají děti dlouho dívat na televizi, dávají jim sladkosti a tak dále. Všechno, co děti doma nedělají nebo dělat nesmějí, to tam smějí. Je to k zbláznění.“
Prarodiče se zhusta ocitají v rozporném postavení -bývají považováni za užitečné pro hlídání dětí, ale přitom by mnohý rodič chtěl, aby se dědeček a babička chovali podobně jako oni sami. Nejraději by je sami hlídali. Nejen že je to přemrštěný požadavek, ale děti tím ztrácejí nejednu možnost nových zkušeností a zážitků.
Prarodiče samozřejmě vychovávají své vnoučky jinak, mají k nim jiný vztah. Nespoutáni přímou odpovědností za výchovu bývají nesmírně velkodušní, příjemně mírní a klidní, žertují s dětmi a jsou vůči nim srdeční, jiní zase pokračují se svými vnuky v oné výchově, již musely protrpět jejich děti. Není příliš smysluplné a také je to příliš velká zátěž, pokoušet se prarodiče změnit. Oni mají své vlastní, jedinečné zkušenosti, které pro ně platí. Na základě svého pozorování mohu říci, že nemálo prarodičů se také mění, to jen si tempo tohoto procesu určují sami.
I zde platí, že kdo odevzdá děti dědečkovi a babičce, předává jim i odpovědnost za ně. Vztah mezi prarodiči a vnoučky je záležitost, do níž se rodiče vůbec nemají vměšovat. jeto vztah, který si musí vyjasnit jen jeho přímí účastníci, tedy prarodiče a jejich vnoučci. Je nepochybné, že rodiče a prarodiče mají různé způsoby výchovy. Má rada rodičům zní: Důvěřujte svému dítěti, že samo pozná rozdíly a zváží výhody a nevýhody obou způsobů. Děti jsou zcela jistě schopny srovnávat specifické modely výchovy a poznávat rozdíly mezi nimi. Čím přesvědčivější je model výchovy, který dětem předkládají rodiče, tím silnější je důvěra dítěte, ale sílí též dětská touha po konfrontaci. Děti využívají odlišných zkušeností, jichž se jim dostalo. Rodiče schopní rozpoznat a interpretovat jejich pravidla hry mohou jednat suverénně. Rodiče, kteří tato pravidla poznat nedokážou, se ve svém jednání málo orientují na děti.

Zdroj: Rodiče určují hranice, Jan-Uwe Rogge, uvedeno ve spolupráci s nakladatelstvím Portál, www.portal.cz