Rodičovství není soutěž
Než se mi narodily děti, věděla jsem naprosto přesně, jak je budu vychovávat. Přečetla jsem si spoustu příruček, sledovala specializované internetové servery, naslouchala všemožným odborníkům. Pak tu najednou byly a moje představy o tom, jak se při jejich výchově budu pevně držet vyčtených zásad, se rychle rozplynuly. Do naší domácnosti časem pronikla řada nešvarů, kterým se moderní matky s hrůzou vyhýbají: cukr, lepek, Teletubbies, růžové princeznovské šaty, hračky v podobě zbraní (byť šlo jen o plastovou stříkací pistolku) a především moje rodičovská nedůslednost.
Ale dnes, když už jsou děti větší, jsem ráda, že jsem se nebála myslet vlastní hlavou a rozhodovat se sama za sebe, i když jsem často s jistotou nevěděla, jestli se právě v tu chvíli rozhoduji správně.
Poslední dobou však potkávám ve svém okolí stále více matek malých dětí, které se upínají k následování zaručených výchovných postupů. A když se jim nedaří dodržovat jejich doporučení do puntíku, anebo dítě reaguje jinak, než stojí v příručce, propadají pocitu, že vlastní vinou selhaly.
DĚLÁM VŠECHNO ŠPATNĚ
Rodičovských stylů, které si činí nárok na jedinou a stoprocentní pravdu, je přitom čím dál tím více. Ať už jde o kontaktní rodičovství (matka je dítěti stále těsně nablízku a reaguje na veškeré jeho podněty), „nevýchovu“, waldorfské školy, domácí vzdělávání či různé biotrendy. Anebo o montessori vzdělávání, jehož podstatou má být respekt k dětské osobnosti a podpora její vrozené touhy učit se.
Pochopitelně, každý z těchto rodičovských stylů přináší něco pozitivního. Problém však nastává ve chvíli, kdy místo šťastného rozvoje dětské osobnosti je jejich výsledkem nešťastná matka, která je přesvědčená, že není dost dobrá.
„Měla jsem pocit, že dělám všechno úplně špatně a že jsem v konečném důsledku i špatná matka, která nedokáže správně vychovat svoje dítě,“ líčí svoji zkušenost z návštěvy montessori centra pětatřicetiletá Anna. „Chvílemi jsem si připadala jako na buzerplace,“ pokračuje. „Lektorce jsem asi zrovna nepadla do oka a dost mě pérovala, když se mi s dcerou Toničkou nedařilo dělat všechno přesně tak, jak po nás chtěla. Přístup montessori je mi moc sympatický, ale tady jsem měla pocit, že se to změnilo v extremismus, ve slepé lpění na principech bez ohledu na dění kolem. Přišlo mi líto, že nám nikdo nic pořádně nevysvětlil. Když jsem viděla, jak se lektorka bez výsledku snaží navést dceru, aby dělala přesně to, co se po ní chtělo, přišlo mi to jako velký tlak. Asi jsem prostě měla smůlu na lektorku,“ uzavírá Anna s tím, že na montessori nezanevřela a bude zkoušet hledat dál, jak využít monte ve výchově, ale ne v tak radikální podobě.
Podobnou zkušenost s kurzem montessori pedagogiky učinila i Pavla Aschermannová: „Zažila jsem řadu bizarních situací, kdy rodiče řešili, jestli například hrát scrabble není zpronevěřením se montessori pedagogice, a to, že si doma děti staví z lega, dokázala přiznat jen hrstka statečných, kteří sebrali odvahu a rozhodli se ustát riziko hrozící exkomunikace,“ popisuje jedna z účastnic kurzu Pavla Aschermannová. „Lektorka kurzu celou dobu působila tak, že se nachází až v jakémsi náboženském vytržení. Myslím, že sama Maria Montessori by byla dost překvapená, do jakých podob její metoda dospěla.“
DOBRÁ MATKA JSTE UŽ TEĎ
Nejde mi o to, zatracovat nejrůznější výchovné směry, které jsme si zvykli označovat jako alternativní. Otázkou spíše je, odkud se bere rodičovská nejistota. Proč se řada matek i otců potýká s podobnými pocity jako Anna. Může to být i tím, že se rodičovství dnes stalo jakousi soutěží. Porovnáváme své děti na pískovišti stejně jako na Facebooku a když to naše není stejně perfektní jako (údajně) potomek naší kamarádky, propadáme nejistotě a úzkosti. Dítě se stává životním projektem svých rodičů, který je potřeba dotáhnout k dokonalosti, výkladní skříní jejich úspěchů. A na cestě za zlatou medailí je potřeba kráčet bez zaváhání, podle efektivních a zaručených postupů, hlavně nezabloudit do slepé uličky, na jejímž konci vidíte stát sama sebe v předobraze nezodpovědné matky zaostalého dítěte.
Na podobnou zkušenost upozorňuje také psycholožka Irena Teichmanová. „Na téma rodičovství nalezneme nepřeberné množství knih, příruček a seminářů. Ale jak s nimi naložit? Jak je využít ve svůj prospěch, a ne pro prohloubení pocitů vlastní neschopnosti, že u nás doma to nějak nefunguje?“ ptá se. „Především hledejte to, co nejlépe odpovídá vašemu náhledu na svět, co vám dává nějaký smysl. Není nic horšího, než se snažit praktikovat něco, čemu v hloubi duše stejně nevěříte. Hledejte především to, co bude odpovídat vaší povaze. Těžko změníte sama sebe o 180 stupňů.“
Inspirativní může být i pohled dětské lékařky Ellie Cannon, která pracuje s nezletilými matkami v chudších čtvrtích Londýna. „Většina šestnácti- nebo sedmnáctiletých dívek, se kterými se setkávám, nečte knihy o rodičovství a nechodí na maminkovská fóra na internetu. Řídí se jen svým instinktem, nebo se poradí se svou vlastní matkou.“ Její rada zní: „Nebojme se tedy jako rodiče přistupovat k výchově a rodičovství intuitivně. Hledejme a zkoušejme, co nám a našim dětem vyhovuje a co funguje. Nebojme se ani pochybovat, jestli je to to pravé. Nejistota a pochyby jsou přirozené. Sama jistě znáte ze své zkušenosti, že to, co vyhovovalo a fungovalo u jednoho dítěte v rodině, u sourozence již takový úspěch neslaví a vy se sama sebe ptáte, co děláte špatně. Nic. Děláte to tak, jak nejlépe umíte. Dobrá matka jste už teď. Stačí tomu doopravdy uvěřit.“
RODIČOVSKÁ ZOO
Nejkritizovanější rodičovské trendy ze zahraničí
Matky-medúzy (jellyfish mothers). Dítě dostává nepřiměřenou svobodu, postrádá jasné hranice, rodič vyhoví veškerým jeho impulzům.
Tygří matky. Trend oblíbený hlavně u Asiatů žijících v USA je velmi autoritativní, dítě je pomocí příkazů a zákazů nuceno k maximálním výkonům ve škole i v mimoškolních činnostech.
Rodič-helikoptéra (helicopter parenting). Rodič věnuje dítěti nepřiměřenou pozornost a stále ho kontroluje buď přímo, anebo prostřednictvím mobilního telefonu.
Článek vyšel v časopise Moje psychologie.
