Se sestrou se nesnášíme. S léty je to čím dál horší
Věra, moje sestra, je skoro o sedm let starší. Možná v tom věkovém rozdílu je prapůvod všeho. Naši prý původně plánovali jen jedno dítě a Věra byla odmalička dost rozmazlovaný jedináček. Když měla jít do školy, rodiče se najednou rozhodli, že si přece jen pořídí ještě dalšího potomka - a narodila jsem se já.
Jenže Věra se na malou sestřičku netěšila. Byla zvyklá na status jedináčka a o tohle privilegium nechtěla přijít. Dnes, když mám sama děti a nějaké životní zkušenosti, si myslím, že rodiče dost podcenili její žárlivost. Z vyprávění vím, že sestru na můj příchod nijak zvlášť nepřipravovali, nemluvili s ní o tom. A tak jsem tam jednoho dne prostě byla, pozornost rodiny se soustředila najednou hlavně na mě - a Věra to nesla strašně těžce.
A nelepšilo se to ani v dalších letech. Věkový rozdíl mezi námi byl moc malý na to, aby byla už rozumná a nad vše se povznesla. A zase moc velký na to, abychom si spolu rozuměly a mohly si spolu hrát. Naši tomu navíc nepřidali, když Věru v pozdějších letech pasovali vlastně na moji chůvu. Měla mě často na starost, všude mě musela tahat s sebou. Na rande ji rodiče sice pouštěli, ale obvykle poslali mě s ní, a zabili tak dvě mouchy jednou ranou. O mě bylo postaráno a nemuseli se bát, že se Věra na rande nějak „zapomene“.
Ukradla jsem jí rodiče i volný čas, tvrdila
Věra tak měla odmala důvod mě nesnášet. Z jejího pohledu jsem jí napřed ukradla rodiče a potom jí překážela ve vztazích s kluky. Až do maturity mě měla věčně na krku a dost se jí ulevilo, když pak nastoupila do práce a odstěhovala se. I pak jsme se vídaly dost často, bydlela ve stejném městě a k našim často chodila. Já pak měla docela divokou pubertu a sestru jsem svými poznámkami nijak nešetřila. Připadala mi hrozně usedlá, moc zodpovědná, nebyla s ní žádná legrace. Nedocházelo mi, že za to asi můžu dost i já, a pořád jsem se do ní navážela. Jenže zatímco pro mě to byla zábava, Věra si ke mně vypěstovala skoro odpor. A já k ní potom taky, když mi ji naši dávali za příklad, jak by se správná holka měla chovat.
No, možná to takhle celé zní jako hloupost, ale z ní nakonec vyrostla vzájemná nevraživost, která s léty nemizí, spíš naopak. Zatímco já jsem časem z puberty vyrostla a s tím zmizela i má potřeba sestru provokovat, ona svůj postoj ke mně už nezměnila. Jednou provždy jsem pro ni „spratek, co jí zkazil mládí“ - přesně tohle mi jednou řekla! A protože já jsem, bohužel, dost urážlivá, tuhle větu jsem si zapamatovala a podle toho se zas začala k sestře chovat.
Svoje životní neúspěchy dává za vinu mně
Tenkrát jsem byla úplně v šoku, netušila jsem, že je to tak vážné. Ale ona mi později vmetla, že kdyby nebylo mě, žila by dnes úplně jinak. Faktem je, že zatímco já mám šťastnou rodinu, manžela a dvě děti, Věra se velmi brzy vdala - dnes se zdá, že snad z trucu - a stejně rychle rozvedla. Z manželství má syna, ale že by si s ním nějak rozuměla, to se zrovna říct nedá. S nikým jiným už pak nebyla. A tohle všechno mi dává za vinu!
Vypadlo to z ní, když naše máma slavila sedmdesátiny. Věra se tenkrát dost napila a pak z ní najednou všechny nahromaděné pocity křivdy musely ven. Na rovinu mi řekla, že mě nesnáší, že nebýt mě, měla by mnohem lepší vztahy s rodiči, jiné vztahy k mužům, určitě i skvělé manželství a víc dětí… no zkrátka všechno, co se jí v životě nepovedlo, je podle ní moje chyba. Na jednu stranu mi jí je líto, na druhou mě to děsně vytáčí. V žádném případě přece nenesu odpovědnost za její život. Tak jsem jí to i řekla. Odpověděla mi, že jsem vždycky byla sobecký fracek a to mi zůstalo i na prahu čtyřicítky.
Musím přiznat, že jsem opravdu vztahovačná. Cítím se dotčená, že má na mě takovýhle pohled, opravdu si myslím, že moje chyba to není. Vím, že bych se k ní teď mohla chovat i lépe, ale mně zkrátka vadí, že mi svoje neúspěchy dává za vinu. Na jednu stranu bych ráda měla se sestrou lepší vztah, na druhou asi ani jedna z nás pro to není ochotna udělat nějaký ústupek a uznat pravdu té druhé.
Veronika, 40 let
