Sebepoznání. Jak dobře znáte sami sebe?
Sešly jsme se po dlouhé době. Já a moje tři kamarádky z dob, kdy jsme studovaly, trávily noci v barech, chodily na koncerty, jezdily na festivaly. To byla devadesátá léta, komunismus padl a dělo se toho hrozně moc. Byly jsme šťastné, neměly jsme žádné velké starosti, pojem stres jsme neznaly. Ale zpátky. Domluva místa setkání byla první komplikací. Zatímco já jsem navrhovala bar nebo vinárnu a druhá s tím neměla problém, třetí chtěla na místo, kde se nekouří a moc nepije, čtvrtá se přiklonila ke třetí.
Nakonec jsme zvolily kompromis – zahrádku hospody, kde mají víno, ale i čaj a spoustu domácích biolimonád. Navzdory ujišťování, že vypadáme pořád stejně, jsme se změnily. Přibyly nám nejen vrásky. Doběhly nás starosti, možná jsme také přepnuly na něco, co nazývám „komplikátorem“.
My dvě, které jsme chtěly pít a kouřit, jedeme na kolotoči práce– rodina–děti. Třetí nedávno skončila s úspěšnou kariérou manažerky, protože se cítila vyhořelá. Teď jezdí do Indie meditovat, objevila buddhismus, jógu. Poslední z naší čtveřice hledá, nachází a ztrácí životního partnera. A nejen to. Potkala jsem ji před lety na horách na faře kostela v křesťanském společenství. Zpívali s kytarou písně o Ježíšovi, opravovali rozpadající se kostel, hledali Boha.
Ujišťovala mě, že je šťastná jako nikdy předtím. Dostalo se mi od ní pokárání, že své děti nevedu k víře. Jednou mi to prý vyčtou stejně jako ona svým rodičům, s nimiž teď nemluví. Za dalších pár let šla po Praze v sandálech a hábitu a zpívala Hare Krišna. Křesťanství prý neodpovědělo na její otázky, zato Hare Krišna ano. I když asi ne docela. Pak totiž objevila své židovské kořeny. Nejí vepřové, drží šábes a řeší konverzi, neboť židovka je nikoli po matce, ale po otci a to podle halachy, židovského náboženského práva, nestačí.
Já a má druhá kamarádka jsme od ní dostaly vyčiněno za to, že jsme se ještě nevzdaly tabáku a alkoholu. Měly bychom také (podle buddhistky) zvážit, zda stále jíst maso. Hájily jsme se, že máme jiné starosti. Třeba když z práce utíkáme na nákup a pak domů psát úkoly s dětmi. Co prý děláme pro sebe?
No, občas se právě večer sejdeme a u vína rozebereme své životy. Dostalo se nám shovívavých pohledů. Měly bychom pracovat na sobě, hledat cestu k sobě. Tady jsme se přestaly dohadovat. Je možné někomu vymlouvat pravdu, že pracovat na sebepoznání je užitečné? O to jde přece všem, kteří o sobě přemýšlejí a také pochybují.
POD SKOŘÁPKU NEJISTOT, STRACHŮ A EGA
Proniknout pod skořápku vlastních nejistot, strachů, stereotypů a také ega – o to přece usilují i ti, kteří nejezdí do Indie a nechodí do kostela. Dříve či později může kohokoli z nás přepadnout nejistota, pochybnosti o našem konání i o nás samých. Cítíme se opuštění, nesebevědomí, unavení. Nemusí jít jen o citově vyprahlé, osamocené bytosti. Může jít o spokojené matky, vytížené manažery, úspěšné umělce, prostě o kohokoli.
Stále víc lidí trpí nevysvětlitelným smutkem nebo depresemi. Má smysl je potlačovat a utápět se v nich, nebo se pokusit najít z nich cestu ven?
Podle mnoha odborníků nás právě hledání cesty ven obvykle dovede ke hledání cesty k sobě samému. A nemusí to být vůbec snadné, možná i proto, že nás léta učili, jak musíme být silní a mít pevnou vůli. Vůlí lze přece zvládnout všechno. A také pořádnou prací. Stačí si otevřít chaty na internetu, kde se lidé svěřují se svými problémy a ptají se například na zkušenosti s psychology. Kromě věcných odpovědí se vždycky dočkají i rad typu: „Kdybys pořádně makal, ono by tě to přešlo. K psychologům bych nikdy nešel, akorát z lidí tahaj prachy.“
Ano, k psychologům přece chodili jen „blázni“, socialistický občan směřoval k zářným zítřkům a ve společnosti, kde problémy řešily stát a strana, podobné výdobytky nepotřeboval. Na chatové i jiné „odborníky“ zastávající podobné postoje nechť tedy platí to, co už bylo řečeno v mnoha podobách; za všechny ocitujme například britského filozofa a matematika Bertranda Russella: „Smutné je, že hlupáci jsou tak sebejistí a lidé moudří tak plni pochybností.“
PROČ O SOBĚ POCHYBUJEME?
Pochybovat je přirozené. Možná je to věkem, možná vysokými nároky, které na nás klade zaměstnání, rodina, vztah, okolí nebo všechno dohromady. Zkrátka pochybujeme, ztrácíme jistotu. Hledáme pevný bod a mnohdy zjistíme, že my sami jsme si přestali být oporou. Všichni víme, jak nesnadné je zorientovat se ve vztazích, v životě, ale uniká nám, že neznáme dobře ani sami sebe.
Někdy nevíme, proč jednáme právě tak a ne jinak, nevíme, proč cítíme úzkost, když se nic hrozného neděje. Neznáme vždy a přesně své možnosti ani reakce. O potřebě dostat se tomu všemu pod slupku svědčí i stovky internetových odkazů na sebepoznání. Otevřou se vám nabídky koučinkových agentur, psychoterapeutů, duchovních směrů, s jejichž pomocí lze dosáhnout klidu a štěstí. Bez poptávky by tak široké nabídky nebylo.
Psycholog Pavel Špatenka z centra Monnáda shrnuje, že nás k tomu vede „životní nepohoda, nespokojenost, konfl ikty, krize… zkrátka vše, co vnáší do života zklamání, nepohodu, nespokojenost, strádání, duševní bolest, jedním slovem utrpení“. Mnozí z nás pak začnou hledat svou cestu ven.
KARTÁŘKY, KNĚŽKY, LÉČITELÉ
Knižní trh je zaplaven duchovními a motivačními tituly plnými pouček, které se dají buď zdánlivě snadno naplnit, nebo dobře ohýbat. Internet nabízí seriózní odborníky a nepřeberné množství až příliš jednoduchých řešení. Někteří z nás se pak obracejí na věštkyně a vykladače karet nebo hledají náboženská či jiná uskupení, kde je jim třeba načas dobře.
„Hledají oporu, třeba ve formě společenství podobně smýšlejících lidí,“ říká k tomu Pavel Špatenka. „Někdy hledají uspokojivé odpovědi pro své otázky a taky potřebují znát svůj ‚osud‘ dopředu. Občas se mysl chytí něčeho, co nedává úplný smysl jenom proto, že se člověk cítí slabý, a také proto, že se chce rychle zbavit úzkosti a napětí, které prožívá.“ Všichni nejraději hledáme metody, které jsou snadné a bezbolestné.
Přiznejme si, kdo by raději nezkusil vyhledat kartářku, která kamarádce léta nešťastné v manželství předpověděla, že ji v následujícím roce čeká veliká změna? A ona se pak opravdu stala. Opustila manžela. Sice až za tři roky, kdy už to bylo opravdu neúnosné, ale vyšlo to, nebo ne? Nebo zkusit léčitele komunikujícího s astrálním vědomím? Kolik takových historek jsme slyšeli a kolik z těchto či podobných metod nás v době, kdy jsme se cítili mizerně, napadlo vyzkoušet? Lidé hledali pomocníky už odpradávna. Mytické kněžky, vědmy, babky kořenářky. A nelze vyloučit, že mnohé z toho, co lidem radily, fungovalo. Jenže najít dnes kněžku na internetu?
Je třeba si ale uvědomit, že v hledání „berličky“ tkvějí určitá rizika. Podle Pavla Špatenky například v tom, že člověk na takové cestě zneužije poznání ve prospěch ega. „Zneužije proces pro vyhledání příjemných pocitů. To je riziko každého z nás. Každá situace poskytuje prostor a příležitost k učení. Když od ní člověk uteče, promarní ji. Ale tím se jí nezbaví. Člověku se začnou vracet nezpracované události znovu do života ve stále zjevnějších podobách. To se bude opakovat do té doby, dokud se nerozhodne od své nevědomosti osvobodit.“
I moje kamarádka, která takové opory hledá už dvacet pět let v náboženských komunitách, nakonec přiznala, že klidu stále nedochází. Během večera se rozplakala a popisovala nám své úzkosti, na něž polyká neuroly a lexauriny. S rodiči nekomunikuje nikoli kvůli víře, ale kvůli dětství s tyranským otcem a matkou neschopnou cokoli řešit… Možná právě strach z nutnosti otevřít v sobě třináctou komnatu nám brání vydat se na spletitější cestu sebepoznání. „Poznat sám sebe na celé duševní úrovni, v dobrém i ve zlém, přináší riziko, že to naše vědomí neunese,“ říká doktor Špatenka.
KDE ZAČÍT?
Kde by tedy člověk, který dospěje k potřebě sebeuvědomění či terapie sebepoznáním, měl začít? Podle doktora Špatenky u toho, co ho nejvíce trápí. „Měl by začít s tím, čemu se vyhýbá či proti čemu vzdoruje. Měl by začít teď a tady. Přestat řešit druhé a obrátit se k sobě.“ Nahlédnutí do sebe sama podle něj přináší duchovní růst.
„V praktické rovině to znamená změnu přístupu k situacím, k lidem a k životu, uvědomění si sama sebe, sebepřijetí. V duchovní rovině můžeme mluvit o probuzení či o sjednocení.“ Podle Pavla Špatenky to může pomoci mnohému. „Poznání a pochopení toho, kdo jsem já, mění postoje člověka ve smyslu vnitřního osvobození od toho, co jej svazuje, podmiňuje a činí závislou bytostí.“
Fungují ty metody, kterým věříte a které odhalují podstatu věcí a směřují k přijetí a poznání pravdy. Nebojme se přitom opírat i o intuici. Hraje stejnou roli jako myšlení, smyslové vnímání či cítění. Ideální je najít rovnováhu. Pro správné rozlišování je podle Pavla Špatenky potřeba umět používat všechny tyto funkce, všechny se doplňují: „Myšlení odpovídá na otázku ‚Co to je?‘, cítění odpovídá na otázku ‚Jaké to je?‘ a intuice dá odpověď na otázku ‚Odkud to přichází a kam to spěje?‘“ Technik je mnoho. „Například metody prožitkových imaginací a fantazijní techniky pomáhají k pochopení řeči nevědomí. Techniky meditace učí obracet pozornost z vnějšího světa do nitra a na sebe.“
Důležité je začít a uvědomit si, že za nás nikdo nic neudělá. Abychom lépe poznali ostatní, je zapotřebí poznat člověka nejbližšího, toho, s kým jsme pořád – sebe. Jak napsal Karel Čapek: „Jistě je třeba začít sebou samým, ale je také třeba u sebe neskončit.“
Článek vyšel v časopise Moje psychologie.
