Sejdou-li děti z očí, starostí přibývá

Pokud je ztratíme z dohledu, většina z nás si o ně dělá starost. Moc dobře víme, do jakých potíží se mohou děti dostat, když nad nimi chybí dohled.

Přemýšlíte-li nad vším, co jste se až dosud o dnešní výchově dověděli, nemělo by vás to nijak překvapit. Jen si uvědomte, jaký systém hodnot dnešní výchovný přístup v našich dětech buduje. Učí je dělat, co je výhodné, nikoli co je správné. Z jejich hlediska je tudíž pouze přirozené, že situací využívají. Děti s takovým systémem hodnot se těší na situace, kdy jsou ponechány bez dohledu, neboť pak mají příležitost dělat, cokoli se jim zachce.

Proto je tato lekce tak důležitá. V rámci učení dětí zodpovědnosti a ochotě ke spolupráci existuje jedna dovednost, kterou určitě nebudete chtít zanedbat. Už od nejranějšího dětství učte své děti sebekázni. Podaří-li se vám to, naučí se rozhodovat správně, a to i tehdy, když nebudete nablízku, abyste na ně dohlédli.

Odhalení
Abyste tuto dovednost vůbec mohli učit, musíte ji nejdříve zažít v akci. Dodnes si pamatuji den, kdy se to přihodilo mně, a tato událost změnila můj přístup k výchově dětí. Dovolte mi, abych se s vámi o tuto zkušenost podělil.
Při jedné z mých vizit v 2./3. třídě jisté školy učitelka vysvětlila svým žákům, že na několik minut ze třídy odejde. Žáci měli normálně v tichosti pokračovat ve své činnosti. Poté jim položila fascinující otázku: „Co k tomu budete potřebovat?“

Vylétly paže nad hlavy a jedno z dětí odpovědělo: „Sebekázeň.“ Jelikož jsem takové slovo z úst dítěte nikdy předtím neslyšel, přirozeně mě to udivilo. Jenže tím to ještě neskončilo. Učitelka pokračovala: „Co to znamená sebekázeň?“
Opět vylétly paže a další dítě odpovědělo: „To znamená, že když tady nejste, chováme se stejně, jako byste stála přímo vedle nás.“ Po chvilce přemýšlení nad touto odpovědí mi došlo, že naprosto přesně vyjadřuje, jak malé děti pojmu „sebekázeň“ rozumějí. Poté jsme učitelka i já opustili třídu, avšak já jsem se zastavil v polovině chodby, abych mohl děti zpovzdálí pozorovat. Nic se nedělo. Žáci pokračovali v práci, jako by jejich učitelka byla stále s nimi ve třídě.
Později jsem se té učitelky zeptal, jak se jí ten husarský kousek podařil. Vysvětlila mi, že její žáci se učí této dovednosti od svého prvního dne ve škole. Tím, že se postupně postavila přímo vedle každého z žáků, je podnítila, aby předvedli, jak nejlépe se umí chovat. Poté vždy každého vyzvala, aby se pokusil toto chování udržet, i když se od něho začala postupně vzdalovat víc a víc. Nejprve jen o krok, pak o dva.

Netrvalo dlouho a učitelka mohla stát vzadu u stěny, zatímco žáci na opačném konci třídy se chovali stejně, jako by stála právě vedle každého z nich. Během několika dalších týdnů se naučili své chování udržovat na uzdě, i když učitelka třídu opustila. Nejdříve jen na několik vteřin, postupně tento čas prodlužovala.

Všimněte si toho rozdílu
A teď přichází to nejdůležitější. V okamžiku, kdy některý z žáků začal mít se svým chováním problémy, nasadila tato učitelka zcela odlišný styl. Dnes je běžné, že když dospělí řeší rozepře dětí, ptají se: „Co se stalo?“ Následující otázkou je: „Proč jsi to udělal?“ Toto „proč“ je zde proto, aby se dospělí dobrali informací, které potřebují k rozhodnutí, kdo byl v právu a kdo nikoli. Ten, který byl v právu, je pochválen, ten, který pochybil, je potrestán. To je management chování.

Tato učitelka užila zcela odlišných slov. Když se její žáci dostali do problémů, také se zeptala „Co se stalo?“ Potom však pokračovala:

„Zachoval by ses stejně, kdybych stála vedle tebe?“

Vida, jakou zajímavou otázku zde máme. Obvykle zní odpověď žáků: „Ne.“ Příští otázka byla nasnadě:

„Proč potřebuješ k tomu, aby ses zachoval správně, abych u tebe stála?“

Na chviličku se nad tím zamyslete. Tyto otázky jdou k samému jádru výchovy. Jak děti postupně vyzrávají, měly by být schopny rozhodovat se správně zcela bez dohledu dospělého.

Přesně o to jde, mluvíme-li o skutečné odpovědnosti.

Hledání nezávislosti
Jak děti rostou, těší se přirozeně na dobu, kdy jim ani rodiče, ani učitelé nebudou „stále jen koukat přes rameno“. Vnímají nezávislost jako dobu, kdy mohou „dělat, co chtějí ony“. Smůla je v tom, že dnešní výchova ovlivnila naše myšlení natolik, že mnoho rodičů a učitelů má tendenci s tímto názorem souhlasit. To však by se naše děti učit neměly.

V okamžiku, kdy děti stanou na prahu nezávislosti, je třeba, aby měly na nezávislost vyváženější náhled. Opravdová výchova učí děti tomu, že osobní práva jsou v rovnováze s odpovědností a že je rovněž třeba vzít v potaz práva a potřeby druhých. Rovněž je vede k tomu, aby vnímaly každou situaci, ve které nad nimi není přímý dohled, jako příležitost předvést svoji odpovědnost, což nás přímo přivádí k sedmému klíči důsledné výchovy:

To je třeba děti naučit, nechcete-li si zadělávat na vrásky. Nejdříve je pod svým přímým dohledem naučte, aby uměly dělat, co je správné. Poté je učte dělat totéž i bez dohledu. Zde následuje několik příkladů pro domácnost i pro školu, jak by to mělo vypadat:

Doma se děti, které tuto dovednost zvládly, umí chovat správně:
• když je jejich rodiče nechají samotné doma dohlížet na dům
• když si s nimi přijdou hrát jejich kamarádi
• když jsou venku na veřejnosti

Ve škole se děti, které tuto dovednost zvládly, umí chovat správně:
• když za jejich učitele supluje jiný
• když učitel právě pracuje s jinými žáky
• když pracují v místnosti samy

Začněte, dokud jsou malé
Začněte, dokud jsou vaše děti malé. Doma – to znamená v batolecím věku. Pokud jde o školu, začněte v mateřské. Batolata ovšem nemají jazyk rozvinutý natolik, aby výše popsaný rozhovor byl reálný. Nevadí. Začněte s onou důležitou lekcí „Ne znamená ne“, i když právě v místnosti nejste. Když je například naučíte nedotýkat se určitých věcí, dejte si záležet, aby děti pochopily, že to platí, i když v místnosti nejste. Později trvejte na tom, aby si hrály ohleduplně a mluvily zdvořile, ať už v místnosti jste, nebo nejste. Když potom vyspějí natolik, že začnou rozumět výrazům, začněte ve své každodenní komunikaci používat výroky podněcující sebekázeň. Pokládejte jim otázku: „Zachoval by ses takto, kdybych stál(a) vedle tebe?“

Ačkoli byste měli začít s učením těchto dovedností, dokud jsou děti malé, neznamená to, že byste s tím měli přestat, když povyrostou. Představte si, že máte dospívajícího syna Jakuba. V šestnácti získává svůj řidičský průkaz a kochá se nově objevenou svobodou.* Abyste se ujistili, že je v bezpečí, požadujete po něm, aby vám sděloval, kam jede a kdy se vrátí.
Tato pravidla fungují celkem dobře až do jeho osmnáctých narozenin. Pak náhle tyto telefonáty ustávají.
Vyžadujete-li vysvětlení, syn odvětí: „Už je mi osmnáct. Už domů volat nemusím.“ Uznejte, že tato odpověď by podporu v dnešní výchově, která zdůrazňuje učení z vlastní zkušenosti, asi našla. Chcete-li však uplatňovat reálnou výchovu, zde je zbytek onoho rozhovoru:

„Já uznávám, že už je ti osmnáct, ale to neznamená, že nebudeš volat domů. Budeš volat dál, jen to budeš dělat z jiného důvodu. Předtím jsi to dělal proto, že jsem ti řekl(a), abys to dělal. Nyní, když už je ti osmnáct, to budeš dělat sám od sebe, protože už chápeš, že mám o tebe starost.“
To je reálná nezávislost.

Je to důležité?
Pokud se vám zdá, že tato dovednost důležitá není, tak si představte, že vašemu synovi (nebo dceři) právě bylo sedmnáct a řídí poprvé zcela sám (sama) auto. Jde vám o to, aby si vyzkoušel, jak mu jde řízení auta bez dohledu, stejně jako vám předtím záleželo na tom, aby to uměl s vámi jako spolujezdcem … aby prostě přežil! Právě proto je to tak důležité. Pokud ho to nenaučíte, váš syn využije první příležitosti, kdy se ocitne v autě sám, k tomu, že sešlápne pedál „až na podlahu“ a jeho jízdu může ukončit ošklivá nehoda.

Jistě chápete, že tato dovednost je velmi důležitá a že ji musíte začít dětem vštěpovat již od nejranějšího dětství. Otázku „Proč mě potřebuješ mít vedle sebe, aby ses dokázal rozhodnout správně?“ by měly slyšet neustále.

Zdroj: 12 klíčů k důsledné výchově, Ronald G. Morrish, uvedeno ve spolupráci s nakladatelstvím Portál, www.portal.cz