Sestra mě okradla o dědictví. Mám jí odpustit?

Karolína je o dva roky mladší. Nikdy jsme spolu neměly výraznější spory - ani v dětství, ani v dospělosti. Byly jsme sice každá úplně jiná, nebyly jsme takové ty ségry, co bez sebe nedají ani ránu. Ale stejně tak jsme si nikdy v ničem nevadily. Zkrátka jsme měly normální sourozenecký vztah.

Táta nám umřel, když mi bylo dvacet. Jemu bylo necelých padesát, šel si zahrát s kamarády v letním parném dni fotbal a dostal infarkt. Bylo to nečekané a pro mámu obrovská rána. Měli s tátou krásný vztah a ona ze dne na den zůstala sama. Karolína navíc tehdy zrovna odešla z domova na vysokou, a tak jsem s ní zůstala v domě já. Po maturitě jsem začala pracovat na recepci v jednom fitness centru, neměla jsem ambice jít někam dál.

A tak jsem se o mámu mohla postarat a dohlédnout na ni. Bylo jí pětačtyřicet, ale najednou jako by zestárla o dvacet let. Ten první rok byl s ní opravdu těžký, úplně ztratila chuť do života a navíc se ukázalo, že za ni vlastně většinu věcí dělal táta, ona si najednou neuměla poradit se základními úkony třeba v bance. Nezbývalo mi, než tohle nejdřív dělat sama a pak ji postupně všechno naučit.

S mámou jsme se po tátově smrti ještě víc sblížily

Karolína tehdy domů moc nejezdila. Trochu mě to mrzelo, ale máma ji omlouvala, prý že je v prvním ročníku, má moc učení a jen ať je radši pryč, aby se mohla učit na zkoušky. Já myslím, že hlavně nechtěla domů, protože se tam cítila nesvá. Měla blíž k tátovi než k mámě a teď nevěděla, co si s tou situací počít.

My jsme se s mámou naopak ještě víc sblížily. Zhruba po roce začala konečně zas trochu fungovat a mít takous jakous energii do dalšího žití. Přesto, když jsem se pak seznámila se svým budoucím mužem, měla jsem najednou výčitky, jestli ji nezanedbávám.

Když jsem se pak za další tři roky vdala a stěhovala pryč, i přes všechno štěstí, jsem to obrečela. Za mámou jsem pak jezdila co nejčastěji. Jenže dalších pár let na to můj muž dostal od firmy nabídku pracovního místa ve Spojených státech. V podstatě neodmítnutelnou příležitost. Radili jsme se asi dva týdny. Vlastně jsem váhala jen kvůli mámě, jinak mě to taky moc lákalo. Ta to hned poznala a nekompromisně mi řekla, ať letíme. Že taková příležitost už být nemusí, jen ať to využijeme. A koneckonců tu má Karolínu.

Nebrala telefon, pak mi zavolala sestra...

Sestra mezitím vystudovala, našla si práci, a i když se nevrátila do rodného města, za mámou jezdila už dost často. A tak jsme nakonec odletěli do USA. Původně na rok, nakonec jich z toho bylo mnohem víc - a dvě děti k tomu. Do Česka jsme létali vždy na delší dobu v létě a na Vánoce, několikrát jsem letěla jen já sama za mámou. Ale pak začaly děti chodit do školy, měli jsme také nějaké finanční potíže a nemohli jsme si dovolit přiletět tak často.

S mámou jsem aspoň pravidelně telefonovala, čas od času i se sestrou. Nebyla vdaná a dělala v Praze docela slušnou kariéru, jak jsem pochopila. Jednou v zimě jsem opět volala mámě v náš obvyklý čas, ale nikdo to nezvedl. Bylo mi to divné, tak jsem to pak zkoušela i v neobvyklé hodiny - a marně. Nakonec jsem zavolala Karolíně, ale ani ona to nebrala. Ozvala se až druhý den a oznámila mi, že máma umřela. Jako táta - na infarkt.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Další dny byly jako v mlze. Nejhorší bylo, že jsem nebyla na pohřbu, nesehnala jsem tak rychle letenku. A i kdyby snad byla, za takové peníze, že jsem si to v tu chvíli nemohla dovolit. Sestra mi mezitím několikrát volala a zavalovala mě různými formalitami ohledně pohřbu i dalších věcí. Do mailu mi poslala žádost o plnou moc a elektronický podpis, všechno jsem jí poslala.

V mé nepřítomnosti všechno prodala

Když jsme se nakonec do Česka dostali, bylo to tři čtvrtě roku po mámině smrti. A já se nestačila divit. Teprve teď jsem zjistila, jak se v mé nepřítomnosti činila. Máma nenechala závěť, takže všechno připadlo nám oběma - a Karolína hbitě vše, co mělo nějakou cenu, stihla prodat. Dům, ve kterém máma žila, byl úplně vybydlený! Byl totiž plný poměrně vzácných starožitností, které sbírali už tátovi rodiče.. Věděli jsme, že mají velkou hodnotu. A tak je Karolína všechny prodala.

Na domě visela cedule, že je na prodej. Sestra tvrdila, že ani jedna nemáme na vyplacení té druhé, a tak se prostě musí prodat. Nebylo už ani mámino auto, když jsem se nevěřícně ptala po jejích špercích, které jsem si chtěla vzít na památku, nebyly ani ty. Sestra všechno prodala jak handlířka, nenechala po mámě jedinou vzpomínku kromě pár fotek. A co víc, z peněz, které získala, mi odmítla cokoli dát. Prý že ona tu měla starosti s pohřbem, všechno vyřizovala, kdežto já si „užívala“ v Americe, takže co bych vlastně chtěla.

Doteď tomu nemůžu uvěřit. Nevím, co mě bolí víc. Jestli to, že se tak necitlivě zachovala k mámině památce,nebo to, jak se zachovala ke mně, že mě připravila o oprávněné dědictví. Jsem navíc hloupá podruhé, odmítám s ní o cokoli bojovat. Připadá mi, že tím bych vzpomínky na mámu už úplně pošpinila, ta by si určitě nepřála, abychom spolu válčily. Se sestrou prostě jen nemluvím, přestala pro mě existovat. Penězi ať se klidně zalkne. Nevím, jestli bych jí tohle někdy mohla odpustit.

Markéta, 40 let