Sestra se rozhodla rodit doma. Bojím se. Jak jí to mám rozmluvit?

Petra na děťátko čekala poměrně dlouhou dobu. Nám s manželem se obě děti podařilo počít prakticky okamžitě, takže počítala s tím, že to u ní bude podobné. Když se ale půl roku nic nedělo, začala být nervózní a zkoušela všechno možné, aby otěhotnění pomohla. Její doktorka jí řekla, že rok je naprosto běžná doba, než se miminko podaří, hlavní je se zůstat v klidu a neupínat se jen na to.

Petra ale začala hledat všechny možné způsoby, jak otěhotnění pomoci. Díky tomu se dostala třeba k cvičení podle Mojžíšové, ale také k různým dalším metodám, studovala účinky bylinek a stravy a postupně se do této oblasti úplně ponořila. Nakonec se jí po dalších třech měsících skutečně podařilo otěhotnět. Těžko říct, nakolik to podpořilo to, co podnikla, nakolik by se to stalo tak jako tak. Petru to však stoprocentně přesvědčilo, že jedná správně, a tak v tomto duchu pokračovala i dál a čím dál víc se zaměřovala jakýmsi „alternativním“ směrem, v dobrém slova smyslu.

Všechno bylo v pořádku. Když jsme se přely, jestli miminko opravdu potřebuje kočárek, když ho naši předci taky neměli, nebo mu stačí šátek, jestli má spát v postýlce, nebo s rodiči v jejich posteli, jestli je dudlík největší zlo, nebo užitečná pomůcka, užily jsme si spoustu legrace a já jí vždycky se smíchem dvojnásobné mámy, která ví svoje, říkala: „Jen počkej, až tady prcek bude. Uvidíš sama, jak ti plno těch věcí bude ještě dobrých.“ V duchu jsem si ale i říkala - že jsem se o to sama dřív nezajímala? Není v něčem třeba kousek pravdy?

Oznámila to jako hotovou věc

Jenže pak legrace skončila. Petra totiž prohlásila, že bude rodit doma. „To nemyslíš vážně,“ vyděsila jsem se. Ale myslela. Prý o tom dlouho přemýšlela, zvažovala všechna pro a proti a došla k závěru, že pro ni i pro dítě to bude to nejlepší. „Co je na tom nejlepší? Že budeš nesmyslně riskovat a pomoc nebude hned v dosahu, kdyby se nedejbože něco stalo?“ neudržela jsem se. Zamračila se, že jsem prý stejná jako všichni ti doktoři a lidi, co o tom nic nevědí, ale umějí jen strašit nejčernějšími scénáři. Že porod je přirozená věc a nemělo by se k němu přistupovat jako k operaci.

Trochu jsem se uklidnila a snažila se k ní promlouvat mírně, ale věcně. „Přirozená je, ale i sebepřirozenější porod se může zvrtnout - a pak nebude nikdo, kdo by ti pomohl.“ Prý že bude mít samozřejmě porodní asistentku. Namítla jsem, že ta ale lékaře ani vybavení nemocnice nenahradí. A ani nemusí včas rozpoznat, že je nějaký problém. Pak mě napadla ještě jedna věc, co na to říká Michal, její manžel. Chvíli váhala, pak přiznala, že mu to ještě neřekla, že jsem první, které se svěřila. „Tak doufám, že taky poslední, protože si to ještě rozmyslíš,“ uzavřela jsem debatu.

Už nevíme, jak ji přesvědčit

Michal mi volal hned druhý den nanejvýš rozčilený. Petra mu to novinu sdělila a on, protože věděl, jak jsme si blízké, hned volal o pomoc. „Musíš jí ten nesmysl zarazit, hádal jsem se s ní celý večer, ale vzala si to do hlavy a nedá si to vymluvit!“ křičel do telefonu. Uklidňovala jsem ho, že je ještě pár měsíců čas a že s ní zkusím promluvit, ale něco mi říkalo, že moc neuspěji.

A měla jsem pravdu. Petra je v sedmém měsíci, takže je to přes měsíc, co nám o svém záměru řekla, a zatím na něm stále trvá. Dokonce už má domluvenou porodní asistentku. Já, Michal i rodiče jsme z toho nešťastní a střídavě se jí to snažíme různými způsoby rozmluvit, ale já na ní vidím, že čím víc s ní nesouhlasíme, tím je zatvrzelejší. „Štve mě, jak mi nevěříte, že to zvládnu. Tím spíš vám to chci dokázat,“ řekla mi dokonce, jako by šlo o nějaký test nebo souboj.

Tak jsem se stáhla, poslední dva týdny na ni vůbec netlačím a promýšlím další taktiku. Jsem z toho nešťastná. Vím, že je to naprosto její věc, ale všichni se o ni zkrátka bojíme. Samozřejmě že některé ženy rodí doma, že si to pochvalují, že se většinou nic nestane. Jenže nemusí to tak být vždy - a co pak? Odpustila by si Petra, kdyby se stalo něco s miminkem? A je připravená, že komplikace mohou potkat i ji? Michal je z ní nešťastný snad nejvíc ze všech. „Stokrát jsem jí řekl, že jsem zásadně proti. Ale přece jí to nemůžu zakázat, i když jsem otec dítěte. Rodit bude ona, ne já,“ lamentuje.

Už nevíme, co dělat. Má jí vlastní manžel dát nějaké ultimátum? Nezničilo by to pak jejich vztah? A nakolik já jako její sestra do toho můžu zasahovat? Asi nijak… Ale chci aspoň ještě najít nějaký způsob, jakým ji přesvědčit, jen už mě žádný nenapadá…

Veronika, 35 let