ROZHOVOR: Sexuální násilí a jeho následky | E15.cz

Vše o realitách

Vše o realitách Vstoupit do speciálu

ROZHOVOR: Sexuální násilí a jeho následky

ROZHOVOR: Sexuální násilí a jeho následky

Josef Kraus

Co sexuální násilí obnáší, jak se proti němu bránit a jak se dá pomoci obětem? Na to jsme se zeptali Veroniky Polívkové z organizace Persefona.

Persefona je organizace, která pomáhá obětem domácího a sexuálního násilí. První otázka je nasnadě. Zaměřujete se pouze na ženy, nebo jsou mezi vašimi klienty také muži?

Ve většině případů se na nás obrací coby oběti ženy, přesto nás čas od času kontaktuje i muž. Jde o muže, kteří buď sami byli znásilněni, nebo se nějakou formou setkali se zneužitím.

Jedná se o případy, kdy jejich partnerka byla znásilněna a oni u nás hledají radu, jak s ní jednat, nebo i oni samotní se potřebují s tímto faktem nějak vyrovnat a nevědí, jak na to. Rozhodně je ale důležité zmínit, že znásilnění se netýká pouze mladých žen. Toto tvrzení představuje jeden z několika mýtů, které u znásilnění mezi širokou veřejností velmi často panují.

Jaké další mýty ještě existují?

Mezi nejčastější mýty patří výroky typu: „Oběť je za znásilnění zodpovědná“, „…provokovala, byla opilá, říkala si o to…“, „…nebránila se, to nebylo znásilnění…“ Důležité je uvědomit si, že zodpovědnost za násilný akt nese sexuálně agresivní jedinec a jakékoliv jednání druhé osoby mu nedává právo pro znásilnění.

A fakt, že se oběť nějak výrazně nebránila, je velmi často způsobem tím, že strach o život v nás může blokovat nějakou fyzickou obranu a oběti tak využívají spíše obrany verbální.

Mezi další mýty patří i to, že znásilňují pouze muži, nebo že se tohoto skutku dopouštějí jen patologičtí jedinci. Pravdou je, že agresivní jedinec nemusí být vůbec sociálně nápadný ani duševně chorý.

Rovněž není příliš známé, že za více než polovinu znásilnění jsou zodpovědné osoby blízké – kamarád, příbuzný, druh či manžel - a většina znásilnění se odehrává v sociální blízkosti oběti, ne na ulici.

Jak mají postupovat oběti znásilnění bezprostředně po činu?

Prvním krokem je obrátit se s prosbou o pomoc k někomu, ke komu má oběť důvěru a bude s ní moci tuto nepříjemnou událost sdílet. Ihned poté je třeba zajistit důkazy, a to i v případech, kdy oběť zatím není rozhodnutá, zda bude znásilnění hlásit. Zajištění důkazů je jednodušší bezprostředně po uskutečnění trestného činu - nesprchovat se ani nemýt, oblečení svléknout, uložit do sáčku a neprodyšně uzavřít.

Pak je vhodné vyhledat odborníky – poradenská místa, kde obětem znásilnění pomohou zorientovat se v dané situaci a poskytnou jim důležité informace. Určitě nelze opomenout vyhledání lékařské pomoci. Lékařské ošetření je důležité hlavně ze zdravotních důvodů a je potřeba lékaři uvést, že šlo o znásilnění.

Lékař sám do sebe by tuto skutečnost na policii hlásit neměl. Výjimkou jsou případy, kdy je oběť znásilnění nezletilá, pak mu tuto povinnost ukládá zákon. V případě, že oběť chce tento trestný čin hlásit, pak může být lékař nápomocen k zajištění důkazů.

Konečně finálním krokem, pro který se každý musí rozhodnout sám z vlastní vůle, je vyhledání policejní pomoci, kterou lze kontaktovat osobně či písemně prostřednictvím trestního oznámení. Policie poté zajistí lékařské vyšetření, sesbírá důkazy a zahájí vyšetřování.

Je současně nutné říci, že pokud nemá oběť žádný důkazní materiál, nevyhledala lékařské vyšetření, tak i přesto má smysl znásilnění nahlásit. Poslouží to k informování policie, která pak může sérií opatření nejen nakonec pachatele dopadnout, ale také předejít dalším možným napadením.

Znásilnění musí být pro oběť velice stresujícím zážitkem. Jak je takový člověk poznamenán ve svém dalším životě?

Znásilnění je zásadním zásahem do integrity člověka a způsobuje mu tak újmu nejen fyzickou, ale také psychickou, která se projevuje ztrátou sebedůvěry, sebeúcty, přecitlivělostí a větší zranitelností. Běžný bývá stud a pocit viny. Proces vyrovnávání se s tímto zážitkem trvá od několika týdnů až do několika let. Nejčastější reakce na znásilnění jsou vyhýbání se lidem uzavírání se před okolím, podrážděnost, přecitlivělost na světlo či zvuky, fobie, nechutenství, poruchy spánku, noční můry, strach. Některým obětem může trvat, než se dokáží s tímto zážitkem srovnat a opět sexuálně žít. Velmi často se stává, že některé doteky mohou znásilnění připomenout a takový člověk je není schopen snášet.

Jak se dá takovým následkům předcházet?

Velmi důležitým faktorem v předcházení negativních následků je postoj rodiny a okolí oběti. Pro nás zase hraje klíčovou roli, v jaké fázi klient přijde. Pokud přijde hned po znásilnění a je v akutní reakci na stres, pak je možné pracovat na tom, aby se negativní následky neobjevovaly či zmírnily.

Pokud ale oběť přijde třeba po roce nebo déle, tak jí pomáháme tuto zkušenost zpracovat a integrovat. V takových případech je většinou na místě, aby oběť podstoupila psychoterapii. Obojí zajišťují kvalifikovaní odborníci, kteří mají zkušenosti, psychologické vzdělání i potřebná školení pro práci s obětmi sexuálního násilí.

Zmínila jste důležitost rodiny a okolí. Jak mohou právě rodina či blízcí oběti pomoci?

Je velice žádoucí, aby se tito blízcí vždy poradili s odborníky, jak s obětí jednat. Často se totiž stává, že se oběť nějakým způsobem se znásilněním sama dokázala vyrovnat, ale v důsledku nepřiměřené reakce okolí, se začnou objevovat psychické či fyzické potíže. Tento jev se nazývá sekundární traumatizace.

Pro oběť bývá zatěžující, když jeho okolí se ho nepříjemně vyptává na podrobnosti a stále toto téma řeší. Jinou chybou je zase tabuizování tohoto tématu, kdy rodina oběti nebo její okolí dělají, že se vlastně nic nestalo. I tento přístup může být pro oběť zraňující.

Jakým způsobem pomáhá vaše organizace obětem sexuálního násilí a znásilnění?

Stejně jako tomu je u obětí domácího násilí, nabízíme obětem sexuálního násilí a znásilnění psychologické, sociální a právní poradenství. Při práci s obětmi znásilnění se klade důraz na vytvoření bezpečného kontaktu, na vzájemnou důvěru (při vztahovém traumatu dochází k porušení důvěry ve vztahy s druhými lidmi - nejen muži), na sebeuvědomění a sebedůvěru.

Vždy ale záleží na oběti a na tom, co ona potřebuje řešit. Nabízíme tedy právní, psychologické a sociální služby, podle čehož se také rozvíjí vzájemný kontakt. V některých případech se stane, že po realizovaných právních a sociálních službách, ač se klient původně nechtěl věnovat svým pocitům, tak projeví zájem o terapii.

V naší poradně dále poskytujeme potřebné informace typu - co sebou přináší ohlášení trestného činu na policii, ale také nabízíme podporu v trestním řízení, jako např. doprovod. Vždy respektujeme volbu oběti a hledáme s nimi pro ně vhodné řešení, což neznamená, že to musí být to, co se obecně doporučuje.

Děkujeme za rozhovor.

Autor: Josef Kraus
 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!