Smyslnost neboli senzualita

Ráno vstanu z postele a s očima ještě napůl přivřenýma se ploužím do koupelny. Mžourám na svůj pomačkaný obličej, uplácnu přeleželé vlasy. Nasoukám se do nějakého oblečení, v tramvaji zírám na displej telefonu, pořádně se probouzím až v práci. Obědvám u počítače, vlastně ani pořádně nevím, co jím. Večer podřimuju u televize a nemůžu si vzpomenout, jaký ten den bylo počasí.

Je vám tenhle denní režim povědomý? Taky se vám stává, že svým dnem proplouváte jako náměsíčník? A co kdybychom vám řekli, že každý den by mohl být jako neodolatelná bonboniéra plná lákavých kousků čokolády zabalených v hedvábném papíru a třpytivém staniolu? Stačí věnovat víc pozornosti všem svým pěti smyslům.

Slovo smyslnost zní v češtině možná až příliš sexuálně. Pod slovem smyslná si představíme oplácanou obyvatelku budoáru, která se v jedenáct dopoledne rozvaluje na sofa v růžovém prádélku. Pokud se vám tahle představa nelíbí, mluvme tedy raději o senzualitě. A hned na začátku si řekněme, že senzualita samozřejmě se sexem souvisí, ale zároveň souvisí i s mnoha jinými oblastmi našeho života, kde ji tak snadno nepozorujeme. „Senzualita je způsob života. Není to něco, co začne fungovat na povel, když se schyluje k sexu nebo když si jednou za půl roku zajdete na masáž,“ říká Danielle Kershaw, francouzsko-americká propagátorka smyslového života a autorka knihy Your Inner Bombshell.

SMYSLNOST JE ZDRAVÁ

Smyslnost je druh pozornosti, kterou věnujeme potěšení všech svých pěti smyslů. Jak jsem zmínila, sex je jen jedním z mnoha smyslových prožitků. K těm dalším patří třeba sousto grilované krevety s pálivým chilli, pár kapek parfému s vůní jasmínu, chladivý dotek perlového náhrdelníku na krku nebo hebkost rukávu kašmírového svetru. Ale pozor! Senzualita není něco, co se dá pořídit za peníze a na čem nutně musí být visačka z luxusního obchodu. Vaše smysly stejně tak probudí třeba svěží vítr, který vám po ránu zafouká do tváře. Krev, která se vám v celém těle rozproudí při běhání. Horká vana nebo studená sprcha. Tóny piana, které se linou z otevřeného okna hudební školy anebo chůze naboso v trávě či písku.

Smyslová potěšení máme často zaškatulkovaná jako cosi nezdravého a spojujeme je s věcmi, jako je čokoláda, lenošení nebo alkohol. Často je zkrátka považujeme za něco, co je sice krátkodobě příjemné, ale v dlouhodobém horizontu nám to škodí. Omyl!

Studie například dokazují, že gurmáni bývají štíhlejší, než je průměr populace, protože se nevyhýbají novým chutím, jedí pestřeji, tedy i zdravěji, a konzumují menší porce kvalitnějších potravin. Umění vychutnat si potěšení je tedy rozhodně zdravé. A nejde jen o jídlo.

„Senzualita je zároveň skvělou obranou proti stresu,“ říká Danielle Kershaw. „Když se totiž ponoříte do smyslových zážitků, žijete přítomným okamžikem. Neužíráte se traumaty z minulosti ani se nestresujete budoucností. Jste jenom teď a tady.“ Vychutnávání senzuálních prožitků tedy přináší něco podobného, čeho lze dosáhnout i meditací, totiž uvolnění a klid. Opakem senzuální osobnosti je osobnost roztržitá, žijící v nesouladu se svým tělem, stále ponořená v myšlenkách, a ani nevnímá chuť toho, co právě jí.

TĚLO NENÍ EXPONÁT

Výtvarnice Molly May strávila se svým přítelem několik měsíců v opravdové nomádské jurtě, v zimě uprostřed divočiny v Montaně. Do New Yorku se vrátila nabitá smyslovými zážitky nejextrémnějšího druhu: zažila, jaké to je, vystavit tělo vichřici nebo nahá padnout do sněhové závěje. Městský život ji pak šokoval tím, jak se najednou cítila od svého těla odcizená: „Ve městě bylo poselství jasné: tělo = sexy. Ale není tělo dobré i na jiné věci? Zdálo se, že moje kamarádky v New Yorku vědí o tělesnosti mimo sex jen velmi málo. Možná je to proto, aby tam mohly vydržet, musejí se od svých nejzákladnějších prožitků odpojit.“

Od svého těla a jeho smyslových prožitků se často odcizujeme i tím, že své tělo vnímáme jen jako věc, kterou je potřeba různě vylepšovat a přemýšlet o tom, jak vypadá. Chodíme do posilovny, držíme diety, depilujeme se, opalujeme se, nebo naopak chráníme před sluncem, přemýšlíme, jak své tělo odhalit nebo naopak sofistikovaně zahalit, aby vypadalo co nejlépe. Jenže tím ze sebe děláme jenom umrtvený muzejní exponát, který existuje pouze kvůli pohledům ostatních. A zapomínáme, že naše tělo nám může přinést potěšení všeho druhu.

JAKO AMÉLIE

Jak se tedy znovu se svým tělem propojit a dopřát mu smyslové zážitky? Začněte tím, že prostě budete věnovat pozornost vjemům všech smyslů. Tedy nejen těm zrakovým a sluchovým. Zapojte i hmat, čich a chuť, vnímejte teplo a chlad, užívejte si tíhu nebo lehkost různých věcí, vnímejte jejich strukturu, tvrdost nebo měkkost, vlhkost, sypkost… Vzpomeňte si na začátek legendárního filmu Amélie z Montmartru, v němž vypravěč popisuje smysl titulní hrdinky pro malé každodenní radosti: ponořit ruku co nejhlouběji do pytle luštěnin, probořit lžičkou karamelovou krustičku na creme brulée… Dokonalým místem pro takové zážitky je třeba farmářský trh v sobotu ráno, vernisáž obrazů nebo odpolední piknik v parku, kde vás čeká dokonalá symfonie drobných potěšení.

Druhým krokem je – přestat se stydět sama před sebou. Ne, nenutíme vás, abyste doma začala chodit nahá, ale zkuste si sama pro sebe třeba zpívat v autě, hodně nahlas. Anebo jen tak tančit v obýváku, a nemyslet přitom na to, jak jste trapná. Rozběhněte se, a co nejrychleji utíkejte, ať slyšíte své srdce a cítíte proudící krev. Vypněte zkrátka alespoň v soukromí vnitřního kritika a užijte si své tělo způsoby, kterými to obvykle neděláte.

Třetí a možná nejobtížnější stadium je, když se díky smyslovým zážitkům odpojíte od neustálého proudu myšlenek, obav a starostí, který vám bez přestání běží v hlavě. Možná vám spolu s tím vším zní v hlavě i tichý hlásek, který vám říká: „Počkej, ty si přece nesmíš přestat dělat starosti! Nesmíš ani na chvíli přestat být ve stresu, jinak se stane něco špatného zrovna v tu chvíli, kdy nebudeš dávat pozor!“

Upřímně, jak víte, že ten hlásek má pravdu? Proč myslíte, že je rozumnější než ten druhý hlas, který vám radí úplně všechno na chvíli nechat být a jenom si užívat svěží vítr, jarní vůni vlhké hlíny, pěnu na vašem cappuccinu a písničku, kterou si právě teď máte chuť zazpívat?

Článek vyšel v časopise Moje psychologie.