Snažíme se roky o miminko. Nesnáším všechny těhotné a matky kolem sebe

Zatímco většina mých kamarádek kolem třicítky rodila jak na běžícím páse, mě to nechávalo naprosto klidnou. Měla jsme slibně rozjetou kariéru, a tak mi žádné mateřské hodiny netikaly. V neustálém kolotoči a stresu bych je stejně neslyšela. Několikrát do roka jsem vyjížděla pracovně do světa a moc si to užívala. Kvůli tomu jsem ani nehledala dlouhodobý vztah, který by něco takového nejspíš nevydržel. Raději jsem poznávala nové kraje a s ním i zajímavé muže všech národností. Měla jsem pocit, že jsem nejšťastnější, co jsem kdy byla, a netoužila na tom nic měnit. Připomínky rodičů, že bych se už měla usadit, jsem totálně ignorovala. Poklidný rodinný život mě tehdy děsil a uřvaná děcka mých kamarádek byly spolehlivou antikoncepcí.

Osudová nehoda

Jenže bohužel po dvou letech mého „dokonalého života“ se stalo něco, co mi úplně změnilo osud. Jednou pozdě večer jsem se vracela z práce. Totálně vyčerpaná jsem se nemohla dočkat, až se svalím do postele. Jenže místo toho jsem měla za volantem mikrospánek. Probudila jsem se sice až v posteli, ale nemocniční. Ocitla jsem se na JIP napojená na tisíce přístrojů. Všichni mi říkali, že jsem měla obrovské štěstí, že jsem vůbec přežila. Když mi pak doktoři oznámili, že se budu dávat dohromady několik měsíců, byla jsem v šoku a chtěla raději umřít. Myslela jsem totiž v první řadě na svou práci, o kterou s největší pravděpodobností přijdu. A taky se tak stalo. Šéf mě sice litoval a sliboval, že se pak mohu vrátit, ale samozřejmě si musel najít náhradu.

Probrečela jsme několik nocí nad zkaženým životem a nevěděla, co dál. Hodiny a hodiny jsem koukala do bílého stropu a přemýšlela o všem možném. Neměla jsem sílu na nic. Bylo to poprvé, kdy jsem se po letech opravdu zastavila, odpočívala a měla možnost si hodně věcí v hlavě srovnat.

Navíc do toho všeho vstoupil Pavel - sympatický muž, který stejně jako já procházel dlouhou rehabilitací. Nejen, že mi totálně otevřel oči a já si uvědomila, že jsem předtím žila jako blázen. Díky němu jsem také získala novou naději a chuť do dalšího života. A nakonec jsem se do něj hrozně zamilovala. Nebyl to sice úspěšný a bohatý cizinec, jaké jsem doposud vyhledávala, ale obyčejný kluk. Imponovalo mi na něm obrovské charisma, velký smysl pro humor a laskavé srdce.

Sen o spokojené rodince

Naše láska nakonec neskončila za zdmi rehabilitačního ústavu, ale pokračovala šťastně dál. A já najednou přehodnotila všechny své sny a cíle. Kariéra už u mě nebyla na prvním místě. Po boku báječného chlapa jsem moc zatoužila po spokojeném rodinném životě. Jenže, jak to v životě bývá, když něco chcete příliš, většinou to nejde. Já si přitom naivně myslela, že dál už vše půjde jak podle jízdního řádu - nejdřív svatba, pak hned miminko. Jenže jsem se pořádně spletla. Náš společný vlak štěstí se náhle zastavil. Svatba se sice vydařila na jedničku, ale vytoužený potomek stále ne a ne přijít…

Už je to tři roky, co se snažíme. Prošli jsme všemi možnými vyšetřeními a máme za sebou tři pokusy o umělé oplodnění. Zkoušela jsme i nejrůznější léčitele. Vše bez úspěchu. Je to hrozně psychicky náročné a já už to nezvládám. Pavel se sice snaží mě neustále podporovat, ale i na něho už je to moc. Jsem na něj navíc neoprávněně zlá a všechen můj vztek musí snášet. Jsem zkrátka posedlá. Toužím vidět dvě čárky na těhotenském testu a hladit si rostoucí bříško.

Mám výčitky a závidím jiným matkám

Navíc si uvědomuji si, že přibývající věk mi bude jen na škodu a že moc šancí nemám. O to víc jsme na sebe naštvaná, že jsem byla tak sobecká a zahleděná do sebe. Mé deprese zhoršuje navíc fakt, že kolem mě je spousta nastávajících i zkušených matek, které se svými dětmi rády chlubí. To, co mi tenkrát přišlo jako odstrašující, bych najednou vyměnila za cokoli na světě. Většina z nich netuší, čím si procházím a jak hrozně trpím. Moc všem závidím a trnu, kdy mi zas některá známá pošle šťastnou zprávu z porodnice.

Samozřejmě, že těžko všechny takové ženy vymažu ze svého života, ale aspoň se snažím je ignorovat. Dokonce i se svou sestrou, která má dvě děti, se vídám minimálně. Je mi to líto, ale nedokážu se přetvařovat. Bolí mě totiž i pohled na neznámou těhotnou ženu nebo mámu s kočárkem.

Prosím, poraďte, co mám tedy dělat! Jsem zoufalá, protože je to prostě silnější než já! Touha být mámou najednou ovlivňuje celý můj život, bojím se, že nakonec přijdu nejen o všechny své přátele, ale také o svého muže, který už pomalu ztrácí trpělivost…

Dita, 38 let