Sólo dovolená – požehnání pro vztah nebo cesta do pekel?
Kamila – odlišné představy o nej dovolené
Kamila má harmonické manželství. Jedinou „odjištěnou municí“ je téma dovolená. Sama k tomu říká: „Já jsem klasický plážový povaleč. Ne, že by mě nebavila turistika, ráda chodím na výlety, ale zkrátka taková ta hlavní dovolená podle mé představy je u moře na pláži. Plahočím se celý rok, tak snad mám nárok se plácnout na pláž a nic nemuset. Bohužel, můj manžel by zešedivěl, pokud by měl půl hodiny ležet na pláži a nic nedělat. Protrpěli jsme takhle dvě dovolené, kdy já ze svého opalování neměla nic, protože on sice poslušně byl na pláži, ale pořád brblal, takže zážitek a relax nula.
Pak jsme taky zkoušeli model – liché roky podle mě, sudé podle něj. Výsledek byl takový, že jeden rok jsem byla otrávená já, protože pro mě opravdu není dovolená to, že mám dřevěný zadek z kola a nohy plné puchýřů a štípanců, a druhý rok byl otrávený on, protože prostě on a pláž, to nejde dohromady. A tak jsme se zkrátka dohodli. On jezdí na své šílené cyklodovolené s kamarádem, který je stejně trefený jako on a sedat na kolo, pokud nemám ujet aspoň sto kilometrů, ani nemá cenu, a je spokojený. Já zase beru na své válecí dovolené kamarádku, která si ráda odpočine od celoročního shonu a užívá si spolu se mnou to, že nic nemusí,“ popisuje Kamila s úsměvem.
Závěrem ještě dodává: „Zpočátku jsme museli především nejbližšímu okolí vysvětlovat, že skutečně nemáme před rozvodem, když jedeme každý zvlášť na dovolenou. Ba naopak – k rozvodu by nejspíš došlo, kdybychom to takhle nedělali,“ směje se Kamila.
Hedvika – nenechám si vzít svůj babinec
I Hedvika má svého dlouholetého partnera. Na dovolenou s ním sice jezdí, ale přesto se nenechá ošidit o dovolenou s kamarádkami. „S Pavlem jsme spolu pět let, ale kamarádky mnohem déle. Poznaly jsme se na vysoké škole a už v kruhu jsme byly nerozlučné. A přestože po škole nás osud rozfoukal po celé republice, jedno si vzít opravdu nenecháme – náš týden dovolené.
Většinou to dopadne tak, že jedeme k některé z nás na chatu, děláme si výlety, zajdeme si na masáž, víno, prostě všechno to, na co není v průběhu roku čas. Pak se zase ve valné většině případů osobně nevidíme, maximálně přes sociální sítě. Ale zkrátka ten týden, jak jsou svátky v červenci, je náš. Už to vědí i partneři, že tenhle týden s námi počítat rozhodně nemůžou,“ směje se Hedvika.
„Pánům chvíli trvalo, než pochopili, že skutečně se nescházíme proto, abychom ulovily nové kořisti. Naopak. Spíš si na ně svorně zanadáváme, čím nás který štve, a po týdnu se k nim vrátíme odpočaté a s úsměvem. Pavel už můj babinec, kterému on láskyplně říká hřadování, bere jako jednu z konstant. A on si zase na tento týden svolá kamarády, s nimiž si udělá výlety na motorce, zatímco děti jsou na táborech či u babiček. A tak jsme celá rodina nadmíru spokojená, a pak si máme o čem vyprávět,“ uzavírá své vyprávění Hedvika.
Markéta: Po sólo dovolené jsme se rozešli.
Zcela opačnou zkušenost má Markéta. „Chodili jsme spolu necelý rok, když přišla na přetřes dovolená. Samozřejmě jsem předpokládala, že někam pojedeme spolu, ale nejlepší kamarádka dostala kopačky týden před tím, než měli jet do Španělska, a nabídla mi, jestli nechci jet s ní, že to celé platila ona, a že se tam moc těšila. Řekla jsem, že jasně, a doma to víceméně jen oznámila. No, to jsem si dala! Robert na mě začal do slova a do písmene řvát, že nikam nepojedu, že se tam pojedeme jenom tahat s chlapama. Zůstala jsem na něj civět s pusou dokořán, to opravdu nebyl náš plán. Spíš jsme hodlaly jít na flamenco, prolít hrdlem něco sangrie a opálit se do bronzova. Ale nebyla síla mu to vysvětlit. Zkoušela jsem to, marně. Nakonec mi tedy večer před odletem, když viděl, že se mnou nehne, řekl, ať si tedy jedu. Měla jsem radost, doufala jsem, že dostal rozum, a s klidem jsem odjela,“ popisuje své zážitky Markéta.
Dovolená splnila svůj účel, kamarádka překonala svůj splín i díky Markétě, která vypráví dál: „Bylo nám opravdu dobře, a zatímco Zuzka flirtovala, já se držela zpátky. Užila jsem si dovolenou i tak, nepotřebovala jsem si nic dokazovat. Opalovala jsem se, ochutnávala místní dobroty, jely jsme na výlet, prostě dovolená snů. Zuzka mi pak poděkovala, že i díky mně se z toho porozchodového smutku dostala. To jsme ale netušily, že zanedlouho se naše role otočí,“ vzpomíná Markéta na to, co následovalo.
Když přiletěly do Prahy, Robert na letišti nebyl. To Markétu sice trochu zarazilo, ale řekla si, že o nic nemusí jít. „Když jsem ho neviděla na letišti, neřešila jsem to. Věděla jsem, že bývá v práci od nevidím do nevidím, tak jsem si zkrátka zavolala taxíka a dojela domů. Tam mě čekalo velmi chladné a vulgární přivítání. „Tak co, už ses dostatečně vykur..?“, řekl mi místo pozdravu a začal na mě řvát, že se chovám jako děvka a že s někým takovým rozhodně ON, pán tvorstva, nebude. Inu, udělala jsem tu věc, že jsem položila klíče na stůl, popadla kufr a šla pryč.
V tu chvíli otočil, klečel mi u nohou, brečel jak malý kluk, abych se nezlobila, že mě miluje a jenom nechápe, jak jsem ho mohla opustit. Pro mě ale už v tu chvíli skončil, tak jsem ho překročila a jela k Zuzce, která v tu chvíli měla volný velký byt. A tak jsme obě skončily nezadané, ve finále ale spokojené. Raději jsme dobře samy, než špatně s někým, a věříme, že na obě se co nejdřív usměje štěstí. Už teď se na nás v domě dívají s laskavým porozuměním a asi nás považují za lesbičky,“ směje se Markéta, a uzavírá své povídání slovy: „Teď si dáme od mužů a vztahů trochu oraz, a až přijde správný okamžik, určitě si obě najdeme už toho pravého Pana Božského,“ usmívá se.
