Spolu, ale sami. Když máte vše, a přitom se cítíte osaměle.

Vždycky, když pracuju na zahradě a vidím devatenáctiletého sousedčina syna, přepadají mě myšlenky, které jsem dřív neznala. Připadám si stará, neatraktivní a prázdná. Jako by všechno zajímavé bylo už za mnou a čekal mě jen plíživý střední věk a další vrásky,“ stěžuje si třiatřicetiletá Alžběta.

Přesto jí její stejně staré spolužačky leccos závidí: provdala se do Rakouska a se svým o deset let starším manželem a jeho čtrnáctiletým synem z prvního manželství obývají nádherný dům s výhledem na Bodamské jezero. Ale i v obklopení přepychu se cítí osaměle. Pražský psychiatr Tomáš Rektor tvrdí, že pocit osamění u zdánlivě spokojených a zajištěných žen většinou vychází z reality.

„Ty ženy často skutečně osamělé jsou,“ říká. „Zvlášť v současnosti, kdy jejich partneři tráví většinu času v práci.“ Podle odborníka ale docela dlouho trvá, než se rozhodnou navštívit terapeuta. „Většinou napřed zatnou zuby a nikomu se nesvěří. Dál se starají o děti, pečou kachnu, jezdí na nákupy… ale uvnitř chřadnou a strádají, většinou až do chvíle, dokud nedojde k nějakému kolapsu.“

Zpátky na začátek

Pražský psychoterapeut Ivan Skalík tvrdí, že pocit osamění nejvíc ohrožuje ženy, které nezažívají dostatečný pocit seberealizace, a to proto, že často kvůli rodině zapomínají samy na sebe. „Já si nesmírně vážím toho, že ten rodinný zápřah dokážou zvládnout,“ říká. „To je složitá logistika, neustálé řešení problémů… Ony jsou v pozici velice fundovaného manažera!

Jenomže když to trvá příliš dlouho, lehce se stane, že upřednostní rodinu na úkor toho, co dřív dělaly rády, opouštějí své zájmy, koníčky i sociální vazby. A to je zásadní chyba.“ Ženy, které veškerý čas odevzdají dětem a partnerovi, mohou logicky časem postrádat uspokojení z vlastního života, protože vlastní život téměř nevedou. „A ve chvíli, kdy jsou takhle odevzdané rodině a nastane zásadní problém, třeba si jejich muž najde milenku, je to pro ně ohromná rána, protože nejsou zvyklé uvažovat a jednat samy za sebe.“

Čtyřiatřicetiletá Karolína žije se svým stejně starým partnerem sedm let, mají čtyřletého syna. „Když se narodil Honzík, oba jsme z toho byli úplně paf. Přítel pochopitelně začal trávit víc času v práci, aby vydělal na chod domácnosti, ve které začal chybět můj příjem. Jenomže jeho práce a moje vyčerpání z péče o syna nás najednou katapultovaly na úplně opačné strany. Ani nevím, jak se to stalo, ale přestali jsme spolu dělat většinu věcí, které nás dřív bavily.“

Zatímco před narozením syna spolu každý týden chodili do divadla, do kina nebo na večírky, teď se střídají při večerním hlídání a bavit se chodí každý po svém. „Je to šílený, dřív nás měli kamarádi za ,couple of the year‘, který si ve všem vyhoví, ale teď se úplně míjíme. O víkendu partner dospává celotýdenní spánkový deficit, tak vezmu Honzíka a jdu na snídani do kavárny s ním. Užíváme si to, ale přesto vím, že je to špatně, že bychom měli být u stolu tři.“

Karolína doma několikrát navrhovala párovou terapii, vždycky ale narazila na naprosté odmítnutí. „Partnera do poradny nedostanu. Nevím, co by se muselo stát, aby na to přistoupil. Já v našem současném vztahu vidím fatální problém, který narůstá. Ale ztrácím sílu ho sama řešit,“ přiznává rezignovaně. Psychiatr Rektor vidí důvody narůstajícího odcizení v neochotě Karolínina partnera vrátit se k věcem, které dřív dělali spolu. „Když se dají dva lidé dohromady, většinou fungují nejprve na sexu. Pak na společných zájmech, názorech…

Je tam vždycky nějaké téma, které je drží pohromadě. Velké společné téma jsou samozřejmě děti. Ale když děti povyrostou, partneři zjistí, že už jim chybí společný bod. Uvědomí si, že sice za sebou mají několik let vztahu, ale každý žije v jiném světě.“ Podle Rektora pak řada párů neví, jak svoje světy znovu skloubit dohromady. „Já vždycky upozorňuju na to, že se pocit odcizení jednou začas dostaví skoro v každém vztahu - a je to normální.

Je dobré si uvědomit, že to není příležitost pro to, z toho vztahu odejít, ale naopak moment, kdy je do něj dobré investovat. Doporučuju vzpomenout si na doby, kdy spolu začínali, a obnovit, co se dá z jejich tehdejších zájmů. A to i přestože se poprvé, podruhé i potřetí partneři pravděpodobně pohádají. Prostě se k tomu musí donutit, protože to za ně nikdo neudělá.“

Zelené vdovy

Úspěšná manažerka Iva ve svých šestatřiceti zažívá to, po čem v představách většiny touží každá žena. Po letech, která zasvětila práci, si našla partnera, s nímž přivedla na svět dcerku. Stará se o miminko… a cítí se zoufale sama. „Je strašně těžké o tom mluvit, protože si každý pomyslí, že jsem krkavčí matka, když neskáču radostí, že můžu jezdit po parku s kočárkem. Svoji dceru miluju, ale strašně mi chybí můj dřívější život. Pracovní tempo, schůzky s lidmi, večeře v restauracích…“

Iva se po narození dcerky uskrovnila, její partner si ke stávající práci přibral ještě jednu, aby rodinu uživil. „Jsem celé dny doma, občas si zavolám s mámou nebo s kamarádkami. A to je vše. Ptám se sebe sama, kam se poděl život, který jsem dřív vedla - a jestli se vůbec někdy vrátí,“ svěřuje se.

Podle odborníků je pocit osamění často rozbuškou k partnerské krizi, ale také k horším scénářům. Například k alkoholismu. „Nejohroženější jsou ,zelené vdovy‘, ženy podnikatelů, které nemusejí pracovat a žijí v honosných vilách na periferii. Stačí se napít, a za krátkou chvilku přichází úleva. To je bohužel velmi častý model,“ vysvětluje terapeut Skalík.

Stejně jako Tomáš Rektor doporučuje ženám na mateřské pěstovat s partnerem společné zájmy a „donutit“ se k rituálům, například ke společným víkendovým snídaním. „Řada lidí se vymlouvá, že je toho společného času málo, ale často je za tím spíš neochota pro vztah něco aktivně udělat, společně zapracovat na změně. To vše je ale jednoznačně v jejich rukách,“ uzavírá Ivan Skalík.

Jak vyzrát na samotu

• Buďte autonomní. Nepodřizujte svůj život ostatním, i když je milujete.

• Neztrácejte vazby. Ani virtuální sítě nenahradí skutečný kontakt s přáteli. Alespoň jeden den v týdnu věnujte přátelům.

• Pěstujte záliby. Učte se jazyky, choďte cvičit, přihlaste se do výtvarného kurzu… Vytvořte si vlastní svět, ve kterém se budete cítit dobře - a který vám přinese možnost poznat nové lidi a komunikovat.

• Volejte o pomoc. Vnímáte-li dlouhodobě pocit osamění a neporozumění, nečekejte, až se problémy samy vyřeší, protože se nevyřeší. Nestyďte se vyhledat odborníky.

• Najděte sílu pro změnu. Pokud jste ve vztahu dlouhodobě nespokojená, neházejte důvody na partnera či okolnosti, ale zeptejte se sama sebe, co můžete udělat. První krok musíte učinit sama.